Uvidíte a zemřete. Barcelonské verzi hororu V pasti už stvůry nutící k sebevraždě nestačí

Příběh se odvíjí ve dvou časových liniích po vypuknutí světového chaosu, před nímž se lidé uzavírají v zatemnělých bytech nebo v hromadných azylových centrech. Sebastian (Mario Casas) nezvládl ochránit svou pubertální dceru Annu (Alejandra Howard) a zármutek nad její ztrátou mu způsobil vzácný stav imunity. Pohled na „andělské bytosti“, jak jim lidé jako on přezdívají, z něj místo sebevraha učinil jejich služebníka. Věří, že se s Annou znovu setká, pokud k sebevražednému prozření navede dostatečný počet obětí.

Tvůrci se opět nepokouší vysvětlit původ nákazy a jejích šiřitelů a vrhají nás rovnou do rozvráceného Sebastianova světa. Zesnulou Annu stále vidí a komunikuje s ní, a jakmile po nějaké chvíli prohlédneme jeho motivaci, můžeme s ním navzdory jeho krutým skutkům sympatizovat a chápat jej. Jeho ambivalentní protagonista je silnější stránkou filmu, který sice proti originálu vyznívá dostatečně jinak, ale přece jen nezvládá setřást pocit, že vznikl hlavně díky úspěchu jedničky. Zatímco koncept není špatný, scénář působí přinejmenším nepromyšleně.

Původní snímek se primárně odehrával v jediném zabarikádovaném domě, řešil důležitost lidské sounáležitosti a vůle obětovat se pro druhé. Flashbacková linie přitom byla dlouho dominantnější než ta z přítomnosti, v níž Sandra Bullock na člunu přepravovala dvě děti. Barcelonská postapo výprava volí opačný postup a vzpomínky na dobu, kdy Anna ještě byla naživu, postupně zvýznamňují hlavní děj tvořený Sebastianovým „božím posláním“ a jeho rostoucím dilematem. Přidává se ke skupině postav, která se chce dostat lanovkou k vysoko položenému hradu, a čím víc se ke statečným lidem přibližuje, tím větší má jeho očistná víra trhliny.

Film tedy vypráví jednoduchý příběh o zlomené duši a o jejím prozření. Látku obohacuje tím, že nás přibližuje postavě, která by v jedničce vystupovala jako jednostranný záporák (a již ztělesnil například Tom Hollander). Chce být poetičtější a rozvádět mytologii záhadných stvůr, o nichž jsme se dříve skoro nic nedozvěděli. Doklopýtá však pouze ke slepě očekávanému vyústění, které otázky spíš vytváří, než na ně odpovídá, a navrch staví odrazový můstek pro další díly.

Sebastianův vývoj je snadno uchopitelný a jeho budovaný vztah k naslouchající Claire (Georgina Campbell) a německé dívce Sofii (Naila Schuberth) se v závěru zúročí v napínavé útěkové sekvenci, kdy postavy musí otestovat vzájemnou důvěru. Ostatní aktéři a aktérky jsou však do počtu a jejich časté skony zarazí svou repetitivností. Navzdory protežovanému lidskému rozměru se nás stejně jako většina pokusů o vytvoření napětí a akce nedotknou. Vše vždy končí zabouchnutím dveří, za nimiž si lidé mohou pásky z očí sundat a jinak nezastavitelné zlo se přes práh nedostane. 

Čím víc snímek vysvětluje, tím méně je celý koncept logický. Jako symbol vynucené změny chování a tíhnutí k racionalizaci tajemna prostřednictvím víry možná obstojí a má potenciál, který by řada zručnějších tvůrců dokázala působivě zmapovat. Režisérská a scenáristická dvojice Àlex Pastor a David Pastor však tvoří mainstreamové thrillery jako Nesmrtelný (2015) či Kde jsem doma (2020) a barcelonské V pasti diriguje podle not typického postapo akčňáku s ústřední nákazou, labilními lidmi přicházejícími o rozum a s hrdinou, jehož duševní šrámy jej v boji o přežití zvýhodňují.

Nepřemýšlí přitom například o tom, jak se nákaza projevuje na zvířatech, která v průběhu filmu reagují vždy odlišně. Totéž platí pro lidi. Ti někdy podlehnou transu a zabijí se ihned po otevření očí, jindy se mohou minutu kochat sluníčkem a nic se jim nestane. Je zkrátka cítit, že Netflix si s námětem nevěděl moc rady a potřeboval jakýmkoli způsobem dospět do finále, které myšlenky a záhady příběhu shrne v několika větách a nastolí směr k další nutné fázi dystopických zápletek – k objevení možného léku a jeho aplikaci.

Nebýt sympatického pokusu o změnu perspektivy na odlišně poznamenané přeživší, V pasti: Barcelona by opravdu jen rutinně kopírovalo a míchalo výstavbu různých epizod The Last of Us (2023). Odbočení do Španělska a ignorování linie minulého filmu ostatně vyjevuje obdobnou strukturu jako ceněný seriál od HBO. Pokud jste ho neviděli a neznáte ani žádné jiné postapokalyptické látky, nemluvě o Tichém místu (2018), možná vás tenhle nevýrazný a nepřiměřeně dlouhý film uspokojí. Moc na to však nesázejte.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororových filmů na Netflixu.