Hybnerová v režijním debutu Můžem i s mužem demonstruje nepochopení filmového média

Skupina žen středního věku (mimo Hybnerové rovněž Jitka Sedláčková, Kateřina Kaira Hrachovcová či Dáša Zázvůrková) se schází na oslavě padesátin jedné z nich. Jde o ženy tu ztřeštěné, tu romantické, tu doprovázené unuděným manželem, který jim nevěnuje sebemenší pozornost.

Mají společný pocit nenaplněného životna a marně doufají, že to jednou bude lepší a nakonec se v jejich životě přece jenom zjeví Brad Pitt. Začnou ventilovat své emoce a situace postupně graduje až k surreálným, skoro snovým projevům touhy a umírající naděje. Především je však příběh komedií, u níž se má člověk pobavit nad hořkostí života. Však to známe.

Sluší se uznat, že snímek vypadá čistě technicky lépe, než jsme u většiny současných mainstreamových komedií zvyklí. Kameraman David Čálek ví, jak rozložit aparaturu, a obrazová i zvuková postprodukce jsou rovněž profesionální. Produkce mohla prostě najmout někoho, kdo nasnímá herce v místnosti a tím skončí, zjevně však padlo rozhodnutí udělat sice finančně nenáročný, ale profesionálně ošetřený film.

Problém je, že Vanda Hybnerová a kdokoli, kdo jí s jejím debutem pomáhal či radil, nemá základní povědomí o tom, co je film jako médium, jak vypadá a jak komunikuje s publikem. Můžem i s mužem bude moct být uváděno v učebnicích či promítáno na filmařských školách jako odstrašující příklad toho, jak neadaptovat divadelní hru. Také jde o fascinující demonstraci, jak rozdílné obě zdánlivě blízké platformy ve skutečnosti jsou a jak nefunkčně působí na plátně prvky tak vděčné na prknech.

Na divadle čerpáme energii z fyzické přítomnosti herců a hereček. Každý pohyb cítíme, každá hlasitá replika rezonuje. Zážitek můžeme čerpat čistě ze síly okamžiku a z interakcí, které jsou i přes následování pečlivě nacvičeného textu a režijních pokynů bezprostřední. Jsme přece přítomní jejich aktuálnímu a neopakovatelnému provedení. Sledujeme performanci, která existuje jen pro nás, vynaložené úsilí nebude reprodukováno, dále zpracováno a distribuováno. Na vše je navíc jen jeden pokus, každý vtip musí být pečlivě načasovaný. Každá emoce musí být předvedená do důsledku a najednou.

Divadelní hra může v určité rovině a při vhodném zdůraznění těchto specifik fungovat bez zjevného děje a cíle. Bláznivé karikatury mohou organicky interagovat. A sebeabsurdnější interakce v divadle je v nějakém smyslu skutečně organická a autentická, vždyť ji máme před očima! Předávání kyselých okurek, pobíhání po místnosti a zuřivá gesta provokující k expresivnímu fyzickému kontaktu pak mohou vyvolat silný dojem. Nemluvíme tu o nějakém vyšším umění či úchvatném zážitku, Můžem i s mužem je mainstreamová divadelní hra určená masám, velmi banální a přímočará.

Jenže tohle jsou zážitky, jež stříbrné plátno nedokáže imitovat. A pokud, tak jen ve značně okleštěné podobě. Při adaptaci je třeba dílo převést do filmového jazyka. Postavy potřebují větší konzistenci, jemnější pojetí a příběh musí najít nějaký (oslí) můstek a kontinuitu. Nejde o art ani o festivalovku, takže nelze argumentovat, že řád existuje proto, aby se porušoval. Aby mohla Vanda Hybnerová mařit pravidla neviditelného stylu a základů vyprávění, musela by nejdřív chápat film alespoň v základní rovině.

Můžem i s mužem je však neuvěřitelně toporná produkce, jež doufá, že práskání nafukovacích balónků, porouchané světlo v bytě a postavy předvádějící primitivní kouzelnické triky mohou upoutat pozornost publika. Ve filmu tyto pouťové taškařice nemají absolutně čím zaujmout. Nemohou nést stejnou iluzi bezprostřednosti a radosti, jako když jsou předváděné na pódiu.

Při pohledu na způsob provedení je vlastně nepochopitelné, proč došlo k rozhodnutí angažovat řemeslně obstojný štáb. V jedné ze scén hrdinka obklopená svými naaranžovanými kamarádkami vytáhne z kabelky vibrátor a ženy si ho jedna po druhé podávají, chichotají se mu a mají k němu poznámky. Opět je zcela jasné, čím taková scéna vyvolává veselí v předloze. Ve filmu však tento typ naivity nemá místo. Působí to amatérsky, odflákle a strnule.

Divadelní principy jsou zachované tak úpěnlivě, že jako rozumnější nápad by se nabízelo postavit statickou kameru před pódium a vypustit na streamovací služby divadelní záznam. Ty mají samozřejmě vlastní set limitů a ani ony nemohou zprostředkovat zážitek z přítomnosti v sále. V tomto specifickém případě by to nicméně umožnilo alespoň zachycení reakce publika, takže by dílo nepůsobilo tak nepatřičně.

Snad je v tuhle chvíli jasné, proč se nepřesuneme k hledání režijního rukopisu Vandy Hybnerové či smyslu příběhu. Na dílo se nedá napojit způsobem, kdy bychom mohli učinit další krok a začít ho opravdu rozebírat. Jedná se o sled nenavazujících scének nekonzistentních karikatur. O osmdesátiminutovou estrádu plnou ukřičených figurek, jejichž hemžení přišlo na plátně o veškerou případnou energii. Pokud Můžem i s mužem ve své původní podobě zachycuje nějakým podnětným způsobem frustraci dnešních žen, z tohoto filmu se nemáme šanci se to dozvědět.