Temný rytíř zůstává jedním z nejlepších komiksů, i když nesplňuje žádný ze svých příslibů

Psal se rok 2008. Komiksům patřila na plátně stále ještě pozice nejistých projektů, s nimiž se mainstreamová studia dočkávají pouze individuálních úspěchů. V novém století se chytli hlavně X-Meni a Spider-Man. Oproti tomu Superman se vrací z roku 2006, tehdy dost možná nejdražší film všech dob, komerčně nesplnil očekávání.

Iron Man měl premiéru teprve před dvěma měsíci, jeho vliv na budoucnost tedy zatím nebyl zřejmý. A jeho brzký pokračovatel Neuvěřitelný Hulk mnoho důvěry nevzbudil. Veškerá pozornost směřovala k Temnému rytíři, pokračování nadějného, i když ne dokonalého snímku Batman začíná.

Přestože k prvnímu Nolanově Batmanovi mělo publikum pár výhrad, natěšenost na Temného rytíře byla všudypřítomná. Trailery působily fantasticky, dodnes z nich mrazí. A smrt Heatha Ledgera, kterou média ve zveličené míře napojila na jeho ztvárnění Jokera, vyvolávala morbidní zvědavost. Chytrý marketing docílil toho, že Temný rytíř byl vyhlížen jako kandidát nejen na nejlepší komiks, ale rovnou na nejlepší film všech dob. Co je úžasnější, pro mnohé se jím stal.

Jakmile si nějaký film v podobně konzistentní míře vydobyde pozici „nejlepšího všech dob“, nemá smysl se o tom přít. Samozřejmě jím není, žádný jeden snímek si takový titul nemůže nárokovat. Ale také jím nepochybně je – coby kulturní fenomén pro určitou skupinu lidí zaujímá tuto pozici a není možné mu to odpárat. Když dílo přežilo tak dlouho s tak skvělou pověstí, musí existovat úhel pohledu, z nějž případné výtky zkrátka nejsou podstatné.

A jedno se musí Temnému rytíři nechat. Pulzuje důležitostí, která sálá z každé vteřiny, aniž by snímek působil směšně či nadutě. Při sledování máme bez ustání pocit, že jsme svědky jedinečné filmové události, po níž už nic nebude jako dřív. Jistě, snímek je nolanovsky chladný, ne ale bez jiskry, o niž se stará hlavně Ledger. Jeho přítomnost dodává snímku energii, jež mnoha jiným filmům tohoto britského režiséra chybí.

Byl to právě Temný rytíř, u nějž vznikl Nolanův brand tak, jak ho známe dnes. Tehdy se stal filmovým gigantem, jenž posouvá hranice a nabízí události roku co do vyprávění i řemesla. Trochu se zapomíná, že ještě v době premiéry se lidé často dívali skrz prsty například na jeho schopnost režírovat akční scény, jež podle mnohých postrádaly dostatečnou dynamiku a tempo. Nolan byl zatím tvůrcem spíš chytrých než technicky ohromujících filmů a Batman začíná byl považován za důkaz, že od něj má smysl čekat spíš promyšlený koncept než bezchybné provedení.

I v Temném rytíři pak můžeme diskutovat například o strnulejším aranžování některých momentů. Jako by herci během dialogů občas čekali na znamení či nereagují na něco mimo záběr, přestože to jejich postavy mají dávno v zorném poli. To vše však přebil důraz na práci s praktickými efekty a vymýšlení komplikovaných realizačních nápadů, jakým bylo předně hojně promované převrácení rozjetého kamionu. Nolan se etabloval jako silně technický režisér, který nemá rád digitální triky a testuje hranice možného – je vlastně ekvivalentem Toma Cruise, jen místo sebevražedného kaskadérského výkonu předvede v každém novém filmu mediálně vděčný praktický trik.

Potud v pořádku. Výše popsané samo o sobě dostatečně legitimizuje postavení Temného rytíře v kánonu a mohli bychom tu skončit. Protože si to ale nechceme usnadnit, podívejme se na Temného rytíře z jiného úhlu pohledu. Z něj se naopak jeví jako nedotažené, nedomyšlené dílo, jež zdaleka nevyužilo svůj potenciál a nenaplnilo daný příslib.

Přední potíž Nolanových Batmanů je, že si zakládají na pověsti dospělých a komplexních děl, která opouštějí mantinely svého formátu. Jedná se o „komiksový film pro lidi, kteří nemají rádi komiksové filmy“, jak se dokola opakovalo. Jenže co si pod tím vlastně představit? Nolan z žánru odčerpává nadsázku, která je mu vlastní, přičemž však jeho vyprávění nadále počítá se shovívavostí vůči haprující logice děje a psychologie postav. Ty lze stále vysvětlit pouze expresivitou žánru, v němž se vnitřní konflikt běžně manifestuje tak, že se proměníte v obřího ještěra a pokoušíte se zničit New York.

Jokerovy plány jsou tak specifické, založené na tolika náhodách a spoléhající na úplnou absenci bezpečnostních složek v rozhodujících chvílích, že by rozhodně neměly vyjít. Vůbec jeho existence a rámování jsou z realistického pohledu absurdní. A totéž platí nakonec o Batmanovi. Dekonstrukce jeho postavy je běžná minimálně od osmdesátých let. Stal se skoro maskotem poznání, že když superhrdinské příběhy čteme příliš doslovně, zůstane nám strašidelná fašistická dystopie. A Nolanův přístup tato témata plně zpřítomňuje.

Harvey Dent, Joker a později Bane nemají nic raději, než když mohou vést monology o problematice samozvaného vykonavatele spravedlnosti. Jenže co z toho vyplyne? Po všem tom haló trilogie končí tím, že Batmanovi postaví sochu, Bruce finguje smrt a ve Florencii žije „normální život“ se svými multimiliony. Bez jediného negativního následku pro svou osobu za to, co bylo přímo v textu filmu označeno za povážlivé ohýbání morálky.

Že je film starý 15 let, a těsně předchází ekonomické krizi, prozrazuje i jeho lehkomyslné zobrazení Wayneova bohatství. Dnes žijme v době, kdy se půlka světa vysmívá milionářům implodujícím v ponorce u Titaniku. Trpělivost lidí už nějakou dobu přetéká. Wayneovo superhrdinství financované obřím dědictvím je tedy nahlíženo kritičtěji než dřív.

Stačí si všimnout, o kolik víc na Bruceovu pozici dědice miliardového jmění klade důraz Reevesův Batman i Joker, kde bohatství Wayneovy rodiny přímo i nepřímo způsobuje požáry, jež pak musí Batman po nocích hasit. Ve Flashovi Ben Affleck pod vlivem lasa pravdy na férovku přiznává, že víc dobrého by vykonal, kdyby místo vývoje vojenské techniky pro osobní potřebu své bohatství rozdal.

Ani Nolan není vůči tomuto aspektu zcela slepý, přesto když si účetní z Wayneovy korporace stěžuje na jeho lehkovážné zacházení s penězi ohrožující celou firmu a tisíce jejích zaměstnanců, je rámován jako komická figurka. Třetí díl již přišel do nové éry a snaží se být v tomto ohledu důslednější, ani on však nedochází k jasnému závěru. Temný rytíř povstal by byl ale na samostatný text o tom, jak Nolan na jednu stranu načrtává obraz zcela nefunkční společnosti, kterou Bane rozloží na atomy bez vynaložení zvlášť velké snahy, přitom ale nakonec končíme u statu quo. Přes všechno, co se událo, nezbývá než doufat, že během další krize se objeví nový benevolentní filantrop s bojovým výcvikem. Bruce si ostatně osobně vybírá nástupce v podobě Robina. Sice už jde o muže z lidu, ale princip člověka, jemuž jsou svěřeny prostředky pohybovat se mimo zákon, zůstává.

Jistě, komiksové filmy z principu nemají povinnost tyto věci domýšlet. Jenže, Chrisi, ty jsi nám slíbil „antikomiks“. Dospělý film. Takový, který doopravdy přemýšlí o tom, co zobrazuje. Kde je ten film? Hodně se namluvilo o tom, že kulisy Gothamu evokují současné město víc než kdy dřív. Jak úžasné je, že vidíme Bruce v Hong Kongu, díky čemuž se stává součástí našeho světa. Jenže když se to vezme kolem a kolem, Temný rytíř se svou scénou na trajektech, v níž občané Gothamu nevyhodí pod výhrůžkou smrtí do vzduchu druhou skupinu rukojmích, končí zhruba stejně jako Raimiho záměrně naivní Spider-Man. Od všech problémů a otázek je pozornost svedena k sentimentálnímu gestu.

Letní filmový nářez obecně není nejlepší platforma, od níž očekávat hluboké sondy do komplexní problematiky. A Christopheru Nolanovi můžeme děkovat (nebo ho z toho vinit), že tuhle trochu bláhovou naději vůbec přinesl. Když se podíváme, jak málo děl šlo opravdu důsledně v jeho stopách, musíme uznat, že to asi není jen tak. Marvel nakonec uhnul směrem k nevázané rodinné zábavě s jen velmi okrajovou ambicí „být o něčem“. A DC pod vedením Zacka Snydera zvolilo teenagerovské edgy filozofování, jež nejde brát příliš seriózně.

Přes mnohé pádné výtky, jež lze k Temnému rytíři mít, však nakonec nezbývá než připomenout, že Nolan dokáže strhnout. Pulzující Zimmerova hudba a elektrizující Ledgerův výkon dodávají energii i těm slabším aspektům, mezi něž můžeme počítat nepříliš výrazného Balea v hlavní roli. Přestože později si můžeme vybavit nedostatky, během sledování nás Nolan přesvědčí, že jsme neviděli nic velkolepějšího, a to je nakonec jeden z nejdůležitějších talentů, který může filmař mít.

Temný rytíř šlape. Napětí je od první scény u stropu a postupně ještě graduje. Jokerova plíživá hrozba se vsakuje do každého aspektu života v Gothamu a atmosféra nejistoty je všudypřítomná. Existují filmy, jež jde docenit až na několikáté zhlédnutí, týká se to i části Nolanovy filmografie. V tomto případě je však zážitek nejsilnější poprvé, když se noříme a nakonec topíme v neznámé hrozbě vedle hrdiny, který by měl být všemocný, ale ztrácí pevnou půdu pod nohama.