Krakenteena Ruby raději plave v klidných vodách, nevíří sterilní svět mainstreamové animace

Studio Dreamworks minulý rok v tržbách i v ohlasech převálcovalo na animovaném poli dosavadně dominující Pixar. Přineslo hravé akční heist movie Zlouni a především stylisticky vytříbeného Kocoura v botách: Poslední přání, kde se nebálo implementovat intertextuální motivy či otevřít existenciální myšlenky a tematiku smrti. O to větší škoda je, že nový titul se drží v klidných vodách jistoty a nese se na vlnách generického standardu, který je i přes dílčí atraktivní motivy několikátou variací vytěžených coming of age tropů.

Snímek čerpá z žánrových prvků teenage filmů ze středoškolského prostředí, příznačných pro začátek milénia. Protagonistka Ruby do kolektivu nezapadá, zajímá se o matematiku a drží se v kroužku třídních podivínů a podivínek. Má milující, avšak příliš starostlivé rodiče. Její matka Agatha se ji za každou cenu snaží držet mimo kontakt s mořskou vodou, úspěšně tající dceřin původ. To se jí prozatím daří, dokud nepřijde čas příprav maturitního plesu na lodi, kam se Ruby rozhodne vyrazit. Vše se provalí a Ruby po pádu do vody zjišťuje, že se dokáže měnit v krakenku, přičemž vrchol středoškolského studia se nezadržitelně blíží.

Snímek rozkresluje rodinné vztahy tří žen odlišných generací. Babička je krakenská královna oceánu, odmítající život na souši a lidi. Její dcera se pravidlům vzepřela, utekla z vody a založila rodinu. Ruby je po objevení svého pravého já rozpolcená a hledá balanc mezi dvěma životy. Agatha se snaží co nejvíc vzdálit chování své matky, ve skutečnosti se jí však stále více přibližuje. Jenom dceři nebrání vodu opustit, nýbrž do ní vstoupit.

Hlavní těžiště konfliktu spočívá v různorodých přístupech k životu a přílišné kontrole dětí. To zde sice funguje, příběh je pečlivě vystavěný, nicméně dané téma, v dětském filmu nadužívané, nijak nevariuje, nenabízí odlišný pohled a neposouvá jej. Válčení potomstva s rodiči na poli mainstreamové animace již komplexně pokryly snímky Hledá se Nemo, Úžasňákovi a třeba i Shrek, který je Krakenteeně zvoleným námětem velmi blízký, jelikož Fionu její rodiče zavřou do věže, aby zabránili osudu a utajili před ní její druhé já.

O motivech jinakosti a přijímání vlastního těla se dá říci to samé. Z hlediska výstavby film nemá hluchá místa, nese důležité poselství. Bohužel jsme však to samé již několikrát viděli a ani tady snímek nejde osobitou cestou, spíše se drží zajetých kolejí. Minulý rok Pixar vydal Proměnu, kde se dospívající protagonistka při rozrušení a úzkostech mění v červenou pandu. Vše vychází z ní, není to způsobené vnějšími okolnostmi, což dává prostor pro důkladnější ponor a psychologizaci. Obdobnou perspektivu Ruby však postrádá.

Za zmínku stojí prohození archetypálních vlastností mořských bytostí. Krakeni, respektive pouze krakenky, jelikož mořští muži se v krakeny nemění, jsou zde navzdory legendám bytosti chránící život v oceánech. Disneyovskou verzi připomínající mořská panna je pak zápornou postavou, ačkoli ji tendenčně spojujeme s nevinností a čistotou. Přes půvabný zevnějšek je prohnilou postavou, která zneužívá náklonnost Ruby, aby ovládla mořské království. Obrácená polarita vytváří paralelu k toxickým přátelstvím, které je někdy lepší opustit, než se jich i přes všechnu projevenou přízeň držet.

Komplikovaný je také věk protagonistky. Byť se nachází na prahu dospělosti, zvolená forma a řeč snímku osloví spíše mladším diváky a divačky. Pro starší náctileté obecentsvo bude titul příliš zjednodušující a zvolená stylizace je spíše odradí, čemuž nepomůže ani implementace internetového světa a sociálních sítí, kdy několik postav streamuje videohry či IRL. Tyto prvky však nejsou samoúčelné, mají ve vyprávění svou úlohu, podání však směřuje spíše k nižším ročníkům. Zobrazená problematika tak může sloužit aspoň jako ukázka toho, co dětské obecenstvo čeká v následujících letech, jelikož s těmi ve věku Ruby se pravděpodobně mine.

Stylisticky a formálně snímek za předchozími počiny studia značně zaostává. Kocour v botách se animací snažil vymanit z mainstreamového stylu, který Pixar již dlouhá léta ustavuje, Krakenteena Ruby jde však své konkurenci bohužel naproti. Líbivý a neimaginativní styl vázaný na realistickou animaci představuje spíše nezáživný prvek, nevyužívající plný potenciál možných technik. Styl nijak nedotváří jednotlivé charaktery a otrocky se drží pseudorealistického vizuálu.

Dílčí prvky se snaží o invenci a svěžest, jde však pouze o krátké vsuvky, kdy postavy vypráví nějakou historku. Styl se pak změní ve 2D animaci a kombinuje prvky koláže, intertextuálních příspěvků a nediegetických nápisů. Odvážný start, kde se střídají perspektivy vyprávění a subjektivní vnímání světa protagonistky se promítá do stylistických voleb, se vzápětí rozpadne. Působí tak spíš jako samoúčelná exhibice, odkoukaná od postmoderní nálože představené v Rodině na baterky.

Veskrze tak jde o funkční, avšak neinovativní titul, který sice obsahuje důležitou tematiku rodinných trablů a přijímání odlišnosti, nicméně se topí ve stojatých vodách jistoty a na rozdíl od Ruby se bojí osobitosti.