Problematická sólovka Flashe sází na nejoblíbenějšího Batmana a hrátky s časem. Stačí to?

„Takové události mohou být traumatizující. Měla byste vyhledat psychologickou pomoc. Liga spravedlnosti v tomhle zatím moc dobrá není. Věřte mi,“ snaží se Flash uklidnit šokovanou zdravotní sestru, kterou na začátku snímku zachrání z bortící se gothamské nemocnice. A Flash opravdu ví, o čem mluví. Jeho představitelé Ezra Miller (identifikující se jako nebinární a vyžadující oslovení „oni“) totiž v posledních letech krmí bulvární plátky nekončícími průšvihy ze svého soukromí, často překračujícími hranice zákona. Je proto poněkud dvojznačné, když zrovna oni (ačkoli ústy filmové postavy) hovoří o psychickém zdraví. Ba co víc, celý příběh aktuálního komiksového blockbusteru se točí právě kolem jizev na duši a nemožnosti se jich zbavit.

Dlouho připravovaný, odkládaný i všelijak proměňovaný Flash se konečně dostává do kin a jak už jsme si u komiksů ze stáje DC zvykli, bezmála dvě a půl hodiny dlouhý film musí splnit hned několik úkolů naráz. Jedná se totiž o pomyslné překlenutí mezi končícím DCEU (DC Extended Universe), pod jehož hlavičkou vzniklo během poslední dekády třináct filmů, a nastupujícím DCU (DC Universe), které pod dohledem Jamese Gunna a Petera Safrana naplno odstartuje za dva roky dalším Supermanem.

DCEU se během celé své existence vyznačovalo fascinující mírou roztříštěnosti a zmatenosti a jeho nejvelkolepější projekty jako Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti (2016) či Liga spravedlnosti (2017, v upravené verzi od Zacka Snydera 2021) doplatily na snahu představit příliš mnoho postav a dílčích zápletek pro další filmy. K podobnému průšvihu měl nakročeno i Flash, jeho scenáristce Christině Hodson a režisérovi Andymu Muschiettimu se však podařilo problém s nepřehledností dějových linií napříč filmy vyřešit osvědčeným způsobem. Akorát možná až příliš osvědčeným.

Jak už Flashovi fanoušci a fanynky ze zveřejněných trailerů dávno vědí, i DC se po vzoru Marvelu a spider-manovských animáků vydává do prostoru multiverza, kde se může stát cokoli. Prohraná bitva, zabitá postava či zničená planeta rázem nic neznamenají, protože v paralelním vesmíru je všechno v pořádku. A právě figura Flashe, schopná běhat rychleji než světlo, a tak se vracet v čase a měnit minulost, je v centru cestování napříč dimenzemi.

Samozřejmě se jedná o poněkud línou, zároveň však i pochopitelnou snahu napravit tuny příběhových nesmyslů napříč předchozími filmy DCEU. Ostatně i do komiksového panteonu DC přinesl cestování napříč multiverzem právě Flash. Ve výsledku se však novému snímku daří hlavně rozmělnit divácké investice do důležitosti čehokoli, co se v předchozích setkáních Batmana, Supermana a Wonder Woman stalo. To nezní příliš uspokojivě, ale vyšumění do prázdna je pro zpackaný experiment s názvem DCEU vlastně docela příhodné.

Na začátku se setkáváme s mladým forenzním chemikem Barrym Allenem, jenž se snaží skloubit běžnou kariéru s vedlejšákem superhrdiny a člena Ligy spravedlnosti. Rozsáhlá úvodní akce představí Batmana a Wonder Woman s tvářemi Bena Afflecka a Gal Gadot, zároveň ale připomene, že Barry je stále vnitřně sžíraný tragickou smrtí matky (María Verdú), z níž je obviněn Barryho otec. Billyho Crudupa v této úloze vystřídal Ron Livingston, i tak ale snaha osvobodit nespravedlivě odsouzeného otce zůstává Barryho hlavní životní náplní. Když náhodou zjistí, že se díky své rychlosti dokáže vracet v čase, neuposlechne Batmanova varování a rozhodne se zachránit zavražděnou matku. Vždyť co by se mohlo pokazit?

Padne zmínka o efektu motýlích křídel a později musí Barry čelit i dalším časovým paradoxům. Neplánovaně potká svou mladší, alternativní verzi, s níž musí spojit síly a odvrátit hrozbu v podobě kryptonského generála Zoda (hraného zjevně znuděným Michaelem Shannonem). V tomhle vesmíru je to právě Barry, kdo musí vytvořit Ligu spravedlnosti, a to s pomocí Supergirl (Sasha Calle) a Batmana v podobě navrátilce Michaela Keatona.

Když se rozezní hudební motiv upomínající na slavný soundtrack Dannyho Elfmana, Keaton pronese „I am Batman“ a s neodolatelným šišláním sype hlášky jako před třiceti lety, srdce nejednoho komiksového veterána pookřeje – tedy, takový byl aspoň tvůrčí záměr, jenž v cameo roličkách servíruje ještě několik překvapivých tváří. Snaha vyjít fanouškům a fanynkám vstříc je zřejmá a dokonce i vcelku uspokojivá, jenže se pak už opravdu nelze ubránit otázce, která trápí i marvelovské světy: Má pak něco z toho vlastně vůbec smysl?

V jádru se však jedná o příjemně komorní příběh, zaměřující se ale na to nejčastější superhrdinské klišé – trauma z dětství. „Jizvy z nás dělají to, co jsme,“ mudruje Bruce Wayne (ještě v Affleckově podání) a Barry mu po setkání se svým alternativním já, jehož matka přežila, musí dát za pravdu. Druhý Barry, hraný též Ezrou Millerem, pouze s delšími vlasy, je nezodpovědný floutek, vyžívající se v přisprostlých vtípcích a nevážící si štěstí v podobě života ve stabilizované, středostavovské rodině.

Ezra Miller v ústřední dvojroli se zde ukazují jako zdatní herci, což platí samozřejmě jen za předpokladu, že jste si už na jejich infantilně přepjaté uchopení postavy už v dřívějších snímcích zvykli. Pro traumatizovaného Barryho jsou superschopnosti skoro přítěží a jeho motivace k obyčejnému životu s milujícími rodiči je pochopitelnější než chování většiny ostatních postav v DC univerzu. O to více zamrzí, že postupem poměrně svižně odsýpající stopáže musíme sledovat spíše akčně pojaté snahy o napravení multivesmírových průšvihů, jež Flashovo působení nevyhnutelně přináší.

Na rozdíl od kritizovaných děl Zacka Snydera zde aspoň digitální efekty v bitevních scénách nepůsobí tak přeplácaně, čemuž napomáhá i stokrát viděná, přesto stále efektní barevná kombinace modrých a oranžových blesků sršících z elektřinou nabitých Flashů. O to více však nepříjemně překvapí skutečně ošklivé digitální tváře ve zmíněných cameo úlohách, na něž adekvátní část ze zhruba 200milionového rozpočtu rozhodně nepadla.

Nakonec je vlastně zbytečný souboj s generálem Zodem symptomatickým symbolem zacyklenosti celého DCEU. Záporák z Muže z oceli (2013), jímž započala dekáda batmanovsko-supermanovských tahanic, se znovu objevuje na scéně, ale nic z toho nevyplyne. Závěr filmu je pak uspokojivý emočně, jelikož Barryho postavě umožňuje tolik potřebné smíření s minulostí, avšak z hlediska vývoje předloženého fikčního světa zůstává pachuť zbytečnosti a nedotaženosti. Což je vlastně poměrně příznačné. Nezbývá než doufat, že tento „soft reboot“, jak Gunn tento film označil, navede plejádu ikonických DC postav k lepším filmům. Nějak. Snad. Snad!