S romancí Říše světla skončil oscarový režisér Americké krásy ve výprodeji na Disney+

Britský režisér Sam Mendes zahájil svou kariéru Americkou krásou, což se zdálo jako skvělý první krok. Ve své době platila za zjevení, vynesla mu coby třicátníkovi režijního Oscara a byla označovaná za okamžitou klasiku. Čas k ní však nebyl vstřícný, dnes je považovaná spíš za relikt pozdních 90. let a za ukázku maloměstské zahleděnosti do sebe sama.

Mendes vlastně nikdy nedosáhl stejného autorského úspěchu, i když by bylo nefér považovat jeho kariéru za selhání. Díky filmům jako Skyfall a 1917 ostatně víme, že má řemeslo v ruce a že se správnou látkou může zazářit. Problém má hlavně, když se snaží být hluboký.

Potíž je, že sám nechce kapitulovat a dělat pouze komerci, touží být i respektovaným umělcem. Říše světla (Empire of Light) je jeho prvním filmem podle vlastního scénáře, na němž pracoval zcela samostatně. A bohužel je také jeho největším kritickým a komerčním propadákem. U nás se snímek kvůli tristním výsledkům v zahraničí nedostal ani do kin, musíte si ho pustit rovnou na Disney+.

Příběh vypráví o střetu dvou ztracených duší ve smyšleném upadajícím kinopaláci Impérium ve skutečném anglickém přímořském městě Margate začátkem osmdesátých let. Hilary (Olivia Colman) v něm už dlouhá léta pracuje jako koordinátorka směn. Zasmušilá bílá žena středního věku s bipolaritou se setkává se Stephenem (Michael Ward). O generaci mladším černošským mladíkem ve studentském věku, který sní o lepším životě, ale prozatím je odkázaný na práci uvaděče. Mezi kolegy pak na pár měsíců vzplane milostný románek, než je doženou všechny problémy světa.

Jde o typ filmu, kde hlavní mužská postava dokazuje svou čistotu tak, že v jedné ze svých prvních scén pečuje o zraněného holuba. A jeho budoucí milá o chvíli později obdivuje vzdálený zvuk novoročních zvonů. Románek je na světě. Pár chvil předtím přitom Hilary v kanceláři sexuálně stimulovala svého šéfa (Colin Firth). Šéf s ní už dlouhou dobu podvádí svou manželku, a přestože si Hillary uvědomuje, že nejedná správně vůči druhé ženě a nakonec i sobě, v tomto toxickém vztahu je ochotná pokračovat. Tenhle kontrast naivity (se Stephenem) a hrubosti (se šéfem) by mohl vést ke skvělému konfliktu, v tomto případě však působí spíš jako znouzectnost. Romantická gesta nahrazují přesvědčivější motivace, které by tuhle dvojice daly se dohromady. Na melodrama však Mendes není dost opulentní a na drama zase dost soustředěný.

Prominentní přítomnost kina Impérium možná vyvolává očekávání, že po vzoru Fabelmanů a Babylonu půjde o další film o filmech. Žádná z postav se však doopravdy nezajímá o kinematografii jako umění a všudypřítomná melancholie je upnutá na samotnou ztrátu Impéria jako objektu. Hrdinové se prochází prázdnými chodbami s rozpadající se art deco výzdobou a sní o tom, jak to bylo dřív nádherné a jak to hezky fungovalo. Mendesovi to umožňuje budovat dva druhy nostalgie. Jednak po osmdesátých letech, v nichž se příběh odehrává, a pak po zlaté éře filmu, na niž odkazuje existence starého kina. Nostalgie je tu však spíš atmosférickým ozvláštněním než než důsledným motivem. Na osmdesátá léta ostatně Mendes přenáší i ryze současné téma konce kin, přestože v té době krizi nezažívala. Ne že by nemohlo krachovat jedno provinční kino, byznys jako celek ale zažíval žně.

Zájem snímku se víc než ke skutečným dějinám kinoprůmyslu stáčí k britské společnosti 80. let a k osobním vztahům, což rozhodně není špatně. Je jen malý okruh lidí, které zajímají filmařské oslavy vlastního řemesla, zato společenské alegorie jsou poslední dobou velmi úspěšné. Stačí se podívat na Glass Onion, Menu či Trojúhelník smutku, které patří k nejúspěšnějším kusům „chytrého mainstreamu“ poslední doby. Jistě tedy není náhoda, že britský režisér pro potřeby svého filmu přejmenoval zrušené kino, kde natáčel, z Dreamland na Impérium. To mu otevírá dveře k podobenství. Alespoň hypoteticky.

Mendes tedy svůj film zaplňuje motivy a symboly patřícími do společenské alegorie… A pak s nimi nic nedělá! Před našima očima se odehraje další fádní zapovězená romance, v níž etnicita, věkový rozdíl a duševní nemoc Hilary představují pouhé překážky ke štěstí. Nevyužité prvky podobenství pak dělají při čtení filmu pořádnou paseku. Jak si vyložit třeba scénu, v níž si nový zaměstnanec tmavé barvy pleti prochází vyřazená křídla „Impéria“ a obdivně je komentuje jako nádherné a uchvacující? Má tenhle komentář mířit ke koloniální minulosti? Velmi pravděpodobně ne, jenže tahle scéna v britském filmu snadno nabývá nešťastných konotací. Později se dozvíme, že Stephen má zájem o studium architektury, učarování historickou budovou tedy v realitě příběhu dává doslovný smysl. Jenže když Mendes nabízí tak zjevný symbol jako „kino Impérium“, doslovné vysvětlení nestačí.

Stejně tak je podivné, když bílá žena říká svému černošskému milenci: „Nikdo ti nedaruje tvé sny, musíš je uskutečnit sám!“ Jenže tahle rada udělovaná Britovi s karibskými kořeny v 80. letech s sebou nese opravdu hodně zátěže. Říkat někomu, kdo čelí tolika systémovým znevýhodněním „jdi si za svým snem“, může být bráno dokonce jako kruté a výsměšné. Samozřejmě, že ze strany Hilary by to značilo spíš dobrosrdečnou naivitu, neměli bychom však tápat, stejně naivní není ani Mendes. Vůbec podivné je, když postavy, včetně samotného Stephena, reagují na projevy rasismu překvapením, jako by se s nimi právě setkaly poprvé a šlo o individuální excesy ze strany „divných lidí“, popřípadě nenávistných skupin jako skinheadi, kteří během jedné ze svých demonstrací vtrhnout do kina a ze všech přítomných napadnou právě Stephena.

Kritika rasismu nepřesahuje pohoršení nad tím, když se bílí lidé při osobním setkání chovají k černochům slovně či fyzicky hrubě. Šlo by protiargumentovat, že ve filmu najdeme několik momentů, které se tento dojem pokouší vyvážit. Je na ně ale kladeno tak málo důrazu, že působí, jako by byly zpětně do scénáře včleněny právě proto, aby se film vyhnul této kritice. To je dost málo na obsah dvouhodinového filmu, který si dané téma sám zvolil jako jedno z nosných. Bohužel nezvládne víc, než z něj, „když se mu to hodí“, čerpat drama. Totéž platí o nemoci Hilary, která se objevuje tehdy, když vyprávění vyžaduje konflikt.

Olivia Colman není schopná špatného výkonu a její ztvárnění manické epizody je strašidelně strhující. Díky Deakinsově kameře pak film vypadá skvěle. Jeho typický měkký obraz zalitý světlem a hrající si se stíny je možná až moc bezpečnou volbou, rozhodně však jde o film krásný na pohled. Je však tohle výsledek, s nímž by se měl spokojit kdysi nejnadějnější filmař své generace? Mendes si možná nezaslouží odsudky za to, jak překonaně dnes působí Americká krása. Ne každý umělecký kus umí „dobře stárnout“ a není fér mu to vyčítat.

V Říši světla se však prezentuje jako snob, který nutně potřebuje hledat náměty zcela odtržené od žité zkušenosti. Patřil mezi ně akční Skyfall nebo válečné drama 1917, kde oceňujeme filmařinu, nemusíme se do nikoho a ničeho vciťovat ani přemýšlet o důsledcích děje či jeho jemnějších významech. Zde však patlá „závažná témata“ jedno přes druhé a nechá je zpracovávat největšími mistry oboru, aniž by to k něčemu vedlo.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších filmů na Disney+ dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.