„Komunismus je lepší systém než kapitalismus. To lidi to domrvili,“ říká Jožo Ráž v časosběrném filmu

Je mnoho přístupů, jak natočit dokumentární film o známém zpěvákovi a leaderovi skupiny, jejíž hity zná několik generací českého a slovenského publika. Jan Gogola přistoupil k portrétu Jožo Ráže jinak. Nechtěl natočit ódu, ale pokusil se dostat co nejblíž komplikované osobnosti a zprostředkovat ji publiku.

Je důležité zmínit, že Gogola zpěváka a hudebníka sledoval mezi roky 2011 a 2018, snímek dokončil v roce 2020 a kvůli covidu jde do českých kin až letos. Sledující tak do Rážova života skočí rovnýma nohama v době, kdy má skupina Elán z hudebního hlediska to nejpodstatnější za sebou. Režisér zároveň dokumentem provází svým hlasem, popisuje, jak se s Rážem po jednom z koncertů seznámil a nabídl mu natáčení. Gogola například využil textu písně Rockerhotel, v níž se zpívá, že „rocker a hotel patria k sebe“, a vyrazil za Rážem na ubikaci. Našel osamělého muže, který mu prozaicky sdělil, že takhle žije de facto několik desítek let.

Výrazným tématem filmu je samota, nikoli však osamělost. Samota související s faktem, že Ráž se straní fanoušků, hudebních cen i médií. Místo účasti na vyhlašování cen si zpěvák raději doma s manželkou čte. Samota související s blížící se smrtí jeho matky. Gogola se Ráže ptá, zda by ji, kdyby to šlo, urychlil, což zpěvák jako praktikující věřící zavrhne.

Gogola je Rážovi trpělivým partnerem, který ho pozoruje, doprovází do hor, přírodního amfiteátru či do japonské zenové zahrady. Je evidentní, že zpěvák je tu jako ryba ve vodě, z přírody čerpá energii. Ale stále se opakující záběry, jak někde leží, má zavřené oči a nabírá sílu, působí vyprázdněně. Jako kdyby šlo o pouhou pózu či gesto.

Dojde i na politiku, Rážovo fungování za komunismu a na inscenovanou scénu s modelem křižníku Aurora, který zpěvák dostane od režiséra. Symbol Aurory je nezpochybnitelný, Lenin jí roku 1917 odstartoval bolševickou revoluci, když na svou počest vypálila salvu slepými patronami. Gogola se Ráže ptá, jestli ty slepé náboje něco symbolizují, a Jožo odpoví, že slepou uličku rozhodně ne.

„Komunismus je lepší systém než kapitalismus. To lidi to domrvili,“ dodává lakonicky a stěžuje si na to, jak je kapitalismus materialisticky zaměřený. Nicméně aby doložil, že jeho rodině komunismus rovněž něco vzal, připomene osud otce, kterému po převratu znárodnili dílnu. Když Gogola Ráže vyzve, aby se pomodlil za oběti komunismu, zpěvák si v prostoru kostnice lehne na záda a zavře oči.

Sledující musí ocenit Gogolovu snahu přiblížit se Rážovi, zprvu ho pouze pozorovat a později i zlehka konfrontovat. Jenže protagonista má poměrně hroší kůži, je na slovo skoupý a raději se směje, mlčí nebo leží se zavřenýma očima na zádech. Osmdesátiminutový dokument úplně pomíjí jeho aféry, například když se vyjádřil, že by Číňany vzal pistole, nebo videoklip skupiny Elán ke skladbě Bulvárne krysy, v němž spolu s ostatními členy kapely jde po krku paparazziům.

Jožo Ráž z filmu vychází jako člověk plný protikladů. Dítě katolických rodičů má blízko k buddhismu a komunismu. Hudba k němu přišla shůry, ale fanoušci jsou mu vzdálení až cizí. Ostatně záběry z koncertů či hudební podkres pro snímek nejsou tak důležité, jak by se dle jména protagonisty v názvu mohlo zdát. Otázkou zůstává, jak moc se Gogolovi podařilo přiblížit nám tuto československou legendu...

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.