Mikulášovy patálie vzdávají hold autorům tím nejkrásnějším způsobem. Film pro děti to ale není

Píše se rok 1955 a přátelé Jean-Jacques Sempé a René Goscinny se právě rozhodli, že kresby nepojmenovaného klučiny, které Jean-Jaques již léta posílá do deníku Sud Ouest v Bordeaux, převedou do podoby komiksu. Sempé bude kreslit a Goscinny se postará o příběh. Nejdříve je ale potřeba vymyslet mu jméno.

Tím začíná jejich zábavné dobrodružství s malým nezbedou Mikulášem. Jeho každodenní patálie jsou inspirované nejen situacemi, které oba autoři sami zažili, ale i vzpomínkami na dětství a milované osoby. Chlapec jim ožívá pod rukama, diskutuje s nimi o tom, co pro něj vymyslí, a poslouchá vyprávění, jaké životy jeho otcové měli a jak se dostal až na pulty knihkupectví v mnoha zemích světa. Je zvědavý, roztomilý a pomáhá svým přátelům vracet se do dětství. A oni mu na oplátku vymýšlejí zábavné lumpárny.

Mikulášovy patálie: Jak to všechno začalo jsou určené výhradně milovníkům knižní předlohy. Kdo nezná knihy, nemá nejmenší šanci si snímek užít, a pokud chcete vzít na film do kina své děti, je to zbytečné. Ačkoli si snímek nese neomezenou přístupnost, je pro dospělé. U dojemného a melancholického příběhu se děti budou nudit a hloubka a výjimečnost celého projektu jim zcela unikne.

Mikulášovy patálie jsou totiž kouzelnou a poetickou poctou jejich autorům. Celý příběh je vyprávěný z jejich perspektivy a vysvětluje, jak se postava Mikuláše nejen zrodila, ale co všechno ze sebe do něj promítli a za co mu vděčí. Díky němu směli znovu prožít své dětství, tentokrát ale šťastněji a veseleji. V těch jejich bylo totiž dost bolesti a stesku. O to větší část srdce a dětského kouzla pak do Mikuláše vložili.

A přesně to je důvod, proč jsme se animovaného filmového Mikuláše dočkali až nyní. Sempé velmi těžce nesl Reného odchod (zemřel v roce 1977 v pouhých jednapadesáti letech na infarkt). Celý zbytek svého života (skonal v srpnu 2022) jejich společné dílo přísně chránil. Proto směly vznikat jen rozličné hrané verze, které ale postrádaly kouzlo Sempého osobitých a roztomilých animací.

Těsně před svou smrtí však svůj názor změnil. A udělal dobře. S výsledkem by byl určitě nad míru spokojený. Snímek je totiž plný poetické nostalgie a nádherných maleb. Vše odpovídá předloze. Prosté kresby černou tuší jsou vymalované vodovkami, na okrajích jsou barvy rozpité a utvářejí jakýsi rozmazaný nepravidelný rámeček, mimo který zůstávají malby v černobílé podobě. A tak je to i během chvílí, kdy se hrdinové v jednotlivých okýnkách objevují a pohybují. Jakmile zamíří k okraji, ztrácí barvu. Což představuje povedený detail, který evokuje dojem, jako byste otáčeli stránky knihy. Scény se Sempém a Goscinnym už jsou plně barevné a bez ohraničení. To pomáhá odlišovat animované pasáže z knih od těch, které vyprávějí podobně namalovaní autoři.

Snímek chytře mísí příběhy obou mužů s fragmenty z jednotlivých kapitol Mikulášových průšvihů, Mikulášových prázdniny a z Mikuláše a jeho přátel. Poprvé tak ožívají scény z kapitol jako Marie-Hedvika, Přijela k nám bábinka, Buď fit!, Odjezd nebo Rybí polévka. Navíc nechybí ani krásný odkaz na Asterixe s Obelixem. Celý snímek je hravý, ale i smutný. A právě proto je výborný.

Podobnou náladu a okouzlení jsem kdysi cítila u Tria z Belleville. Musíte nad vším přemýšlet a mísí se ve vás nadšení i smutek zároveň. Sempé a Goscinny spolu vytvořili dvě stě dvacet dva příběhů a to, jak moc jejich práce ovlivnila generace dětí, je z filmu cítit každou minutu. Ta úcta, obdiv a láska jsou přímo hmatatelné. Skvělé je ale i to, že snímek emočně nijak netlačí na pilu. Je to vlastně pouhý rozhovor syna s rodiči, kteří mu trpělivě odpovídají na všetečné otázky. Jeho prostřednictvím si plní své sny a on jim na oplátku skládá tu nejkrásnější možnou poklonu.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.