Svobodná matka v Maroku nemá právo na život. Drama Adam zkoumá ženský úděl v přísně konzervativní společnosti

Dvě životem zkoušené ženy, přehlídka marockého pečení a nenápadné obviňování společnosti, v níž ženy nemají téměř žádná práva. Tak vypadá tři roky starý režijní debut marocké filmařky Maryam Touzani, který měl premiéru na festivalu v Cannes v rámci vedlejší soutěžní sekce Un Certain Regard. S velkým zpožděním se tedy snímek Adam konečně dostává i do našich kin.

Jednoduchý příběh nám nejdříve představí Samiu (Nisrin Erradi), mladou těhotnou ženu, jež se ocitá v marocké Casablance bez jakéhokoli zázemí. Kvůli jejímu stavu ji nikdo nechce přijmout do práce ani do domácnosti, nakonec se jí ujme přísná pekařka Abla (Lubna Azabal). Ta žije sama s osmiletou dcerou Wardou (Douae Belkhaouda), provozuje malé výdejní okénko s domácím pečivem a po smrti manžela se zatvrdila před světem i sebou samou. Jak už to v podobných příbězích bývá, náhodné setkání oběma ženám převrátí život naruby.

Samia totiž díky dovádění s usměvavou Wardou začíná přehodnocovat své plány, že dítě po porodu nabídne k adopci; jako svobodná matka by totiž musela čelit celoživotní ostrakizaci. Zároveň se ale milé Samie daří rozehřát zmrzlé srdce Ably, kterou učí sensualitě – ne primárně v erotickém smyslu slova, nýbrž spíš ve vnímání smyslovosti a užívání si přítomnosti. Samia navíc dokáže některá jídla upéct a usmažit lépe než sama Abla, což na zatvrzelou ženu udělá dostatečně silný dojem, aby před cizinkou ve vlastním domě dokázala otevřít i svá hluboká zranění.

Příběh vychází ze vzpomínek režisérky Touzani, jejíž rodiče obdobným způsobem poskytli útočiště mladé ženě v pokročilé fázi těhotenství, a to v době, kdy byly porody mimo rámec manželství zakázané. Ona žena se dítěte údajně pár dní po porodu vzdala a nabídla ho k adopci, nenapadl ji totiž způsob, jak by si jej za stávající společenské situace mohla ponechat. Tato zkušenost Touzani velmi otřásla, a tak když později přecházela z novinářské na režijní kariéru, vybrala si tuto epizodu jako premisu svého prvního filmu.

Už dříve se však podílela na filmech svého manžela, etablovanějšího marockého filmaře Nabila Ayoucha. Touzani hrála hlavní roli v jeho snímku Razzie (2017), na němž se podílela i scenáristicky – a naopak se scénářem k Adamovi pomáhal Ayouch, jehož hudební drama Casablanca Beats mimochodem mohli vidět diváci a divačky letošní přehlídky Be2Can a které za pár dní vstoupí do širší distribuce. A aby děl od této filmařské rodiny nebylo v našich kinech málo, v únoru má premiéru vztahové drama se společenskými přesahy Modrý kaftan, které mohlo české publikum zhlédnout už v Karlových Varech.

Adama lze zařadit do kategorie slow burn dramat, ve kterých dochází k velmi pomalému dávkování informací a budování napětí pouze minimalistickými prostředky. Z nedávné doby se nabízí srovnání třeba s francouzským Portrétem dívky v plamenech, rovněž zkoumajícím hranice vztahu mezi dvěma ženami, či čínským snímkem V prach se navrátíš, v němž k sobě také dva lidé navzdory počáteční neochotě hledají cestu.

Ani v případě Adama se nedočkáme velkých dramatických momentů, vypjatě emočních scén či šokujících zvratů. Od začátku je jasné, že minulost Samii i Ably je zatěžkána nejedním traumatem, což se třeba v případě druhé jmenované projevuje tak, že u dcery i sebe samé velmi dbá na precizní plnění úkolů a všeprostupující pořádek.

V tomto ohledu si lze vzpomenout na nedávno vyhlášený nejlepší snímek všech dob – Abla si totiž stejně jako Jeanne Dielman dostatečně neodtruchlila manželovu smrt, namísto toho zatrpkla a uzamkla se do koloběhu zarputile vykonávané práce. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že zatímco v případě Jeanne Dielman se jednalo o volbu na základě osobnostních dispozic, Alba je obětí společenského uspořádání, v němž „ženám nepatří nic“.

V souladu s postupným prohoříváním tématu směrem k publiku se snímek neuchyluje k melodramatickým gestům či návodné hudbě a většinu času si vystačí s paletou teplých barev a tvářemi obou protagonistek, z nichž lze dobře vyčíst aktuální duševní pochody. Tohoto stylu se snímek drží až do tlumeného a nevyhnutelného závěru. To by samo o sobě bylo jistě v pořádku, avšak tajemství, udržujících diváckou pozornost, je nakonec poměrně málo a navíc nejsou nikterak překvapivá.

Podobně jako třeba v nedávném dramatu Běžná selhání, pojednávajícím o prolnutí třech ženských osudů, můžeme z filmu vyčíst poselství ohledně důležitosti toho, aby si ženy navzájem pomáhaly, což je v nesvobodných a konvencemi svázaných společnostech potřeba dvojnásob; jenže na bezmála sto minut stopáže je to přece jen trochu málo.

Sally McNeil byla úspěšná sportovkyně s nebývalou fyzickou silou. Nikdo by jí nevěřil, že je obětí domácího násilí. Jenomže její manžel byl kulturistický šampión. Třídílný dokument Netflixu nahlíží dávnou kauzu z mnoha stran.