V prach se navrátíš je výletem na čínský venkov, kde přetrvávají domluvené sňatky i vykořisťování farmářů. Snímek v tom však nachází velkou poetiku

Na recenzním webu Rotten Tomatoes čínský snímek hodnotilo pouze deset textů, ale všechny jsou jednoznačně pozitivní. Ani tento nebude výjimkou. Po uvedení v hlavní berlínské soutěži a následně na karlovarském festivalu se do běžných kin dostává čínské drama V prach se navrátíš, které je rovněž součástí letošní přehlídky Be2Can. Milovníci trpělivých a myšlenkově bohatých náhledů do cizích kultur by jej rozhodně neměli minout.

Na začátku sledujeme, jak se dá dohromady ústřední dvojice. Nebo spíš jak je dána dohromady – o dva outsidery středního věku se totiž podle zvyklostí musí postarat rodina, a tak jsou nesmělí Ma a Kuej-jing sezdáni, aby je příbuzní mohli ponechat jejich osudu. Ma, přezdívaný Železňák, je sice společensky neprůbojný, ale také pracovitý a dobrosrdečný; zato Kuej-jing má chromou ruku, je neplodná a kvůli své uzavřenosti téměř nekomunikativní. Vlastní vůlí by se tedy dohromady nejspíš nedali, ale se situací, do níž je jejich rodiny vrhnou, se vypořádávají nezvykle dobře.

Netrvá dlouho a publikum začne zakřiknutým manželům fandit. Jejich láska totiž nestojí na romantické vášni, nýbrž na vzájemném přijetí, tichém porozumění strastem toho druhého či na drobných projevech obyčejné (a přitom tak hluboké a nesamozřejmé) lidské dobrosrdečnosti. Prožíváním každodennosti si k sobě dvojice hledá cestu, nejde však o patetické melodrama, kde by si nečekaní manželé na konci za zvuku fanfár padli kolem krku; namísto toho je v každou chvíli zřejmé, že jejich úděl v sobě skrývá něco tragického.

To je patrné na nuzných podmínkách rurálních oblastí severozápadní Číny. Přestože se film odehrává v současnosti, jen s malými obměnami by šlo totožný příběh dosadit do sto let starých reálií. Dřina na poli stále probíhá bez moderní techniky, farmáři z celé vesnice navíc musejí odvádět neustále se zvyšující desátky místnímu velkostatkáři. Ten časem onemocní a moc nad celou oblastí přebírá jeho syn, projíždějící se před živořícími farmáři ve svém drahém autě. Tato změna sice skýtá dramatický potenciál, ale film na jeho důslednější rozehrání vědomě rezignuje. Chudí zemědělci se nemají pod novým vedením ani lépe, ani hůře – jejich celoživotní kalvárie pokračuje dál.

Nic na tom nezmění ani vedlejší linka, v níž je Železňákova krev jako jediná kompatibilní s nemocným boháčem, a tak přepracovaný muž ještě dochází na transfúze. Vysávání života z moderních nevolníků tak neprobíhá jen symbolicky, ale zcela reálně, jenže ani k tomu se Železňák nepostaví jinak než pokrčením ramen. Postavy se nesnaží vymanit z předurčeného stavu věcí, naopak jej přijímají a snaží se v daných limitech najít aspoň trochu životního štěstí. To je z našeho pohledu možná poněkud poraženecký přístup, zároveň je však svou upřímností bezesporu inspirativní.

Jedná se o šestý celovečerní snímek Li Ruijuna, který se už svými předchozími filmy dostal na několik festivalů. Například Fly with the Crane (Leť s jeřábem, 2012) o starém tesaři, který poeticky přemýšlí o konci vlastního života,měl premiéru v Benátkách, Walking Past the Future (Jít kolem budoucnosti, 2017) zase soutěžilo ve vedlejší canneské sekci Un Certain Regard a zabývalo se neukotveností mladé ženy a její rodiny, jež se přesunula ze zapomenuté vsi do moderního velkoměsta.

V prach se navrátíš se účastnilo letošní berlínské soutěže a stejně jako předchozí režisérova díla se zabývá lidskými vztahy na pozadí čínských vesnic. Li Ruijuna zjevně fascinuje i vztah člověka k půdě, který navzdory neustálé modernizaci společnosti zůstává především v okrajových částech Číny poměrně neměnný.

To se ukazuje i na opakované snaze ústředního páru o nalezení důstojného bydliště. Zpočátku se proto nastěhují do opuštěného (a notně zbídačeného) stavení, jenže to má být zanedlouho zbouráno. Vláda se totiž chce zastaralých budov po lidech, kteří odešli pracovat do města, postupně zbavovat. Časem se manželům podaří si v potu tváře vybudovat vlastní příbytek, jenže státní úřady by je raději přesídlily do městského bytu. Při představování současného čínského paneláku, bohužel nevhodného pro chov milovaných zvířat a neumožňujícího tolik potřebné sepětí s půdou, si našinec nejspíš vzpomene na Vesničku mou střediskovou.

Sledovat boj ústředního páru s větrnými mlýny v podobě sil, jež jej přesahují, je dojemné i poutavé, ačkoli předpokládáme, že podobné příběhy happy endem nekončí. Sílu diváckého prožitku násobí herecké duo v podání Wu Renlina a Hai Qing, jejichž nenucenost kombinovaná se zarputilostí je obdivuhodná.

Zatímco Hai Qing je etablovaná a oceňovaná herečka, jež se dokonce stala první čínskou ambasadorkou organizace UN Women (spadající pod OSN), Wu Renlin je režisérův strýc a naturščik, v běžném životě pracující opravdu jako farmář. Během natáčení tohoto dvě a čtvrt hodiny dlouhého snímku spolu tato nepravděpodobná dvojice skutečně bydlela a s nimi ve vesnici i zbytek filmového štábu. Snad i to napomohlo jejich zjevné sehranosti a přirozenosti.

Jelikož Železňák a Kuej-jing nemohou mít děti, láskyplně se starají o vylíhlá kuřátka a s obdobnou svědomitostí se pokouší zlepšit vlastní životní podmínky a zůstat v jednotě s přírodou i tradicemi předků. Režisér a scenárista Li Ruijun dává najevo, že podobné čisté duše jsou možná odsouzené k nezdarům, v jejich nezdolné vůli se však zračí obrovská míra lidskosti. A výsledkem je proto velmi citlivý, trpělivý a humanistický film o tak trochu jiných (a rozhodně ne křiklavých) podobách lásky.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.