Duchovní pouť současně krásným i děsuplným Islandem byste si na velkém plátně neměli nechat ujít

Zapomenutá země se představila na letošním karlovarském festivalu, kde ji osobně uvedl režisér Hlynur Pálmason. Jde o jeho třetí celovečerní snímek, který už z letmého popisu děje připomene ranou tvorbu Wernera Herzoga (Aguirre, hněv Boží, Fitzcarraldo). Duchovně založený protagonista vstupuje na neznámé území s úmyslem šířit víru mezi osamělou komunitu. A byť si tentokrát nenárokuje podmanění přírody, musí překonávat zeměpisné i kulturní kontrasty.

Film trvá 140 minut a zapadá do tichých jednosálových kin, kam se vnímavé publikum chodí na uváděná díla senzuálně napojovat. Vznikl ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že příběh inspirovalo sedm nalezených dobových fotografií. Fotografická podstata filmu se posléze hojně využívá jak doslovně, neboť Lucas putuje s fotoaparátem i stativem, tak i za účelem vytváření symbolických kontrastů.

Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupina putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; po dlouhém záběru na znaveného ležícího protagonistu následuje erupce sopky.

Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro křesťanského misionáře není místo. První polovina upomene vedle Herzoga také na Kurosawovo mistrovské dílo Děrsu Uzala. Postavy prochází bohem zapomenutou zemí, v níž se klima a terén nečekaně mění stejně jako nálady poutníků. Jenže zatímco Děrsu Uzala vyprávěl o zrodu nezlomného přátelství mezi městským kapitánem a lovcem žijícím v divoké tundře, Zapomenutá země vyzdvihuje především napětí mezi dvěma odlišnými světy.

Lucas se zdráhá zdržovat v přítomnosti Ragnara, jenž možná ovládá techniky přežití, ale jeho divošská primitivnost kněze děsí. Linie putování ovšem neočekávaně končí už kolem poloviny filmu a společně s protagonistou nahlížíme na odlehlou komunitu, která chce navštěvovat vlastní dům páně. Tamní obyvatelé nepostrádají kultivovanost a Lucas naváže silný vztah s dcerami učeného Carla, jehož slovo má v těchto končinách největší váhu.

Podobně jako mnoho výpravných filmů po Apokalypse, také Zapomenutá země se mírně inspiruje Conradovým románem Srdce temnoty. Cesta neprobádaným územím a finální konfrontace s místními lidmi a jejich vůdcem se v režii Pálmasona vydává metaforickými odbočkami a přímý konflikt v ní dlouho absentuje. Lucasova zkouška tkví v postupném uvědomění, že jeho učení zřejmě do srdcí izolovaných oveček nikdy nepronikne. Ač se naoko přibližuje i stále krotšímu Ragnarovi, přizpůsobení místní nátuře je pro Lucase obtížné a první kázání dopadne katastrofálně. V tomto ohledu se snímek podobá také Mlčení Martina Scorseseho, které se ale publika dotklo i emocionálně.

Vztahy mezi postavami zůstávají poddimenzované a úsečné. Herzog by do daného vyprávění otiskl úpadek lidského jedince, jehož v cizím nepoddajném prostředí opouští racionalita. Lucase čeká podobný osud, ale dospěje k němu přes sérii prázdných a místy nadbytečných scén, které nesouvisle rozvádí psychologii aktérů. Z nich víc promlouvá abstraktní duchovno a závěrečný Lucasův čin postrádá opodstatnění, které by jej vztáhlo k celkovému vývoji.

Sdělení o neprodyšnosti lidské víry, která se v různých částech světa nevyhnutelně liší, tím zůstává zachované. Snímek se ale rozpadá na dvě odlišné poloviny, a přestože objektivně trvá dlouho, nedokáže nás plně vtáhnout. Důležité milníky ve vztahu Lucase a Ragnara jako by skončily na podlaze střižny a Zapomenutá země si svou působivost zachovává nikoli jako strhující drama o lidech, nýbrž pouze coby dobově uvěřitelná výprava do smyšleného zákulisí několika historických fotografií.

Nějak takto se vše opravdu mohlo odehrát a Pálmasonův snímek zasluhuje uznání za poctivou výpravu a trpělivou argumentaci. Vyznívá však příliš elementárně, jeho festivalová „artovost“ mu místy škodí a nedovoluje příběhu dostatečně rezonovat.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.