Princezna zakletá v čase 2 má nejvíc triků v české historii. „Jsme nerdi,“ přiznávají režisér Petr Kubík a scenárista Lukáš Daniel Pařík

Petr Kubík (PK): Natáčení probíhalo od konce února letošního roku až do začátku dubna. Hlavní blok měl 27 dnů a následovalo několik drobných dotáček už během postprodukce, která začínala souběžně s natáčením. Postprodukce byla až nepřirozeně rychlá, správně by se měla dělat dvakrát tak déle. Na premiéře jsme si všichni společně řekli, že už se to nesmí opakovat. Během postprodukce jsme si opravdu hluboce sáhli na dno. Jelo se nonstop, hlavně poslední měsíce, a to jak ve zvuku, tak v obraze. Na vizuálních tricích se pracovalo 20 hodin denně a kluci byli úplně na dně. Nakonec jsme to ale s vypětím všech sil dotáhli a odpremiérovali.

PK: Bohužel jsme si tento cíl nastavili už na začátku, když se domlouvaly veškeré smlouvy s partnery, investory, Fondem atd. Tyto implikovaly, že film musí být dokončený k tomuto datu. Z finančních důvodů jsme to už nemohli posunout, i když jsme v půlce procesu zjistili, že je toho opravdu hodně. Všichni jsme si slíbili, že příště už to radši naddimenzujeme a bude to opravdu rok v postprodukci. I kdyby to mělo být víc, než potřebujeme, tak abychom měli rezervu a jistotu, že tomu můžeme věnovat dostatek času.

PK: To je pravda. O veškerou postprodukci se staralo QQ studio Ostrava za drobného přispění Paranormal studia, kde se dělal face mapping hlavního záporáka. Kluci z QQ studia to zvládli za rekordní čas a odvedli opravdu neskutečnou práci. Jmenovitě to byli Lukáš Najbrt, René Ruszó, Jan Tégláš, Tomáš Pernica. Od začátku jsme věděli, že těch triků bude hodně. V jedničce jich bylo kolem dvou až tří stovek, tady skoro devět set, což bylo šílené. Ve finální práci postprodukce kluci za den stíhali práci, která by jindy trvala třeba týden, to bylo opravdu neuvěřitelné. A samozřejmě jsme u toho byli s nimi. Já jsem byl ve vizuální postprodukci, kde jsem vyráběl například animované mapy. A Lukáš Daniel Pařík, který je v celém procesu od začátku se mnou, protože společně píšeme scénář a stará se o uměleckou režii, byl zase na zvuku. Takže jsme se na dvou místech koordinovali, abychom lidi motivovali a byli tam pořád s nimi.

PK: Určitě, kompromisů tam pár je, nicméně věřím, že na příběhu to nikdo nepozná. Naopak lidi, kteří mají rádi pohádky a fantasy, užívají si tyhle žánry a jsou i fanoušci jedničky, to budou milovat. Je to něco jako prodloužená verze Pána prstenů. Samozřejmě, kdybychom na to měli čas, tak to ještě o něco zkrátíme, ale takhle to divák, který přijde do kina, dostane v plné parádě. Pro někoho to může být delší, ale věřím, že si všichni příběh užijí. Dle prvních reakcí z předpremiér diváci film milují a pokračování se jim líbí víc než jednička.

Lukáš Daniel Pařík (LDP): Jasně, proto tam nemáme draky a rytíře Jedi. Ne, teď kecám, ale pravda je taková, že čas vám především poskytuje odstup a díky němu můžete některé detaily přehodnotit a zdokonalit. A to jak v rámci střihu, hudby, triků, zvuku, čehokoli. A tuhle možnost jsme už naneštěstí neměli. Nicméně, jak říká Petr, já opravdu doufám a na základě předpremiérových projekcí věřím, že si to diváci užijí.

PK: Koncept triků z velké části vznikl už u jedničky, kdy jsme se u run hodně inspirovali futharkem (runovou abecedou, zápisem runových znaků – pozn. red.)a začali jsme tedy spíš od loru (tradice, folklóru – pozn. red.). Jakmile jsme měli vymyšlené, co runy znamenají a jak je používat, začali jsme pracovat na tom, jak budou vypadat vizuálně při kouzlení. Několik věcí nevypadalo tak dobře, takže jsme potom vzali vizuální reference z knížek i filmů. Největší inspirací nám tehdy byl asi Warcraft, kde mají vizuál magie velice podobně. Ale chtěli jsme to udělat trochu jinak. Čarování jsme rozdělili na čaroděje a alchymisty, každý z nich kouzlí trochu jinak a používá trochu jiné runy, alchymisti navíc kouzlí oranžově. V prvním díle toho bylo pomálu, ale kvůli tomu, že jsme toho do druhého dílu dali hodně, začalo to připomínat Doctora Strange. Nicméně to nebyla naše původní inspirace, tou byl spíš Warcraft.

LDP: Já jenom doplním, že těch inspiračních pramenů je kolem nás spousta, vyrostli jsme v nich. Já, když jsme poprvé uvažoval nad kreslením run do vzduchu, bál jsem se, aby to nebylo příliš inspirované Zaklínačem, jehož jsem ohromný fanda – teď myslím knížky a hry. A nakonec se na to podíváte a zjistíte, že znaky do vzduchu kreslí jak ve Warcraftu, tak v Zaklínači, tak ve Strangovi. Být zcela originální je velice složité, a to nejen pro nás.

PK: Je to tak. Nejradši bychom už od jedničky šli víc do fantasy, nicméně to v českých vodách bylo hodně dlouhou dobu sprosté slovo. Hlavně kvůli Poslednímu z Aporveru, který způsobil, že když jste přišli do jakékoli televize nebo za Fondem a řekli jste „fantasy“, tak na vás koukali skrz prsty. Nám se s jedničkou povedlo udělat něco napůl – napůl fantasy, napůl pohádku.

Ukázali jsme, že i s malým rozpočtem to jde, takže samozřejmě i proto se teď lépe sháněli partneři i finance na pokračování, ač by si zasloužilo minimálně dvojnásobný rozpočet. Podmínky, ve kterých jsme pracovali jak v postprodukci, tak při na natáčení, byly extrémní a mohlo to vyjít jenom proto, že do toho všichni dali srdce – štáb, herci i lidi v postprodukci dělali neuvěřitelné přesčasy. Protagonisti v čele s Eliškou Křenkovou si sáhli na dno, ale věděli, že dělají něco, co tady zůstane a co bude kvalitní; což se, doufám, povedlo.

Ke dvojce jsme tedy už od začátku přistupovali více jako k fantasy. Fantasy se od pohádky liší tím, že postavy jednají reálně, nechovají se karikaturně, nešišlají a tak podobně, ale opravdu jste jako divák schopný se s nimi ztotožnit. Pocítíte s nimi radost, strach i lásku, protože jednají stejně, jak byste jednali i vy. Ale i přestože chceme tvořit fantasy, pořád milujeme naše kořeny, tedy Českou republiku. Film tedy obsahuje spousty českých lokací a hodnoty, které známe z českých pohádek – morální poselství a vtipnost. To znamená, že zcela neopouštíme karikaturní postavy, máme je tam lehce v podání strážných Martina Písaříka a Jakuba Ouvína a také čarodějobijce Vladimíra Poláka. Ti tam zůstali a myslím, že to příjemně rozbíjejí během celého filmu. A troufám si říct, že tam nejsou tolik, aby shazovali hlavní emoční linku Amélie.

PK: Vychází to z toho, že já, Lukáš Daniel Pařík a Viktor Krištof jako hlavní tvůrčí trio máme všichni rádi Dračák. Milujeme fantasy, přečetli jsme všechny Zaklínače, Harry Pottery, Pána prstenů a všechno možné. Strašně tomu holdujeme, takže nás baví vytvářet imaginární světy a příběhy včetně geografie a historie. Zároveň ale chceme mít postavy, se kterými se můžete ztotožnit a prožít s nimi reálné životy.

Na zahraničních seriálech, ať už jde o Hru o trůny nebo cokoli jiného, nás baví, že se můžete do jejich světa propadnout a postavám věřit. Díky tomu se jimi na chvíli stanete, což se vám bohužel u pohádky, české nebo zahraniční, nestane, protože kvůli tomu, jak jsou postavy karikaturní a všechno se zveličuje, se nikdy úplně nedostanete do děje.

Doufáme, že díky tomu, jak k tvorbě přistupujeme, se nám bude dařit víc a víc prodávat snímky i do zahraničí. Už teď s dvojkou máme spoustu zájemců. Jednička se dobře prodávala například do Německa, Francie, Norska, Japonska a do celé východní Evropy. Doufám, že to s dvojkou bude ještě lepší, a že kdybychom chtěli pokračovat dál, tak nám to otevře i nějakou možnost zahraniční koprodukce. Nejraději bychom spolupracovali s Německem a Norskem, kde mají české pohádky určité jméno, takže když budeme dělat fantasy s pohádkovými prvky, padne to na úrodnou půdu.

LDP: Já jsem psal fantasy už od střední školy. Začínal jsem jako ohromný fanoušek, který chce prorazit s vlastním příběhem, a tohle mě nikdy neopustilo. Miluju vytváření fiktivní historie, kultur, písem a zákonitostí, stejně jako mě odjakživa bavilo se babrat v minulosti a motivacích postav. A tuto hloubku fantasy poskytuje, což je další rozdíl oproti pohádce.

PK: Byla to taková sázka na nejistotu. Chtěli jsme dělat něco, co jako nerdi máme rádi, ale vůbec jsme nevěděli, jak na to mimo fantasy komunitu zareaguje běžný divák. Ale věřili jsme, že dětští, mladí i dospělí diváci jsou u nás všeobecně podceňovaní. A vyplatilo se.

Nicméně prvotní nápad vznikl zcela pragmaticky. Chtěl jsem konečně natočit větší film a věděl jsem, že znám důvěrně producenty z Three Brothers Production, kteří mají velký fundus kostýmů, zbraní, dekorací a hlavně studia. Dělali například i filmový servis pro zahraniční projekty jako Příběh rytíře s Heathem Ledgerem či Ligu výjimečných se Seanem Connerym. Věděl jsem, že když napíšu něco ekonomicky rozumného, dá se celá pohádka natočit u nich ve studiích a s jejich kostýmy.

Proto vznikl nápad na opakování jednoho dne, který je už z principu ekonomicky výhodný: vytvoříte jednu dekoraci, do které se pak neustále vracíte. Nastavíte kameru na jeden záběr a herečka to nahraje osmkrát jinak jako pro osm různých dnů. I díky tomu jsme mohli jedničku natočit za osmnáct dní. V tom tedy pragmatismus byl – vymyslet něco, co bude poutavé a levně natočitelné.

LDP: Přesně tak. Já bych jen zdůraznil tu sázku na nejistotu. Nevěděli jsme, jak český divák přijme české fantasy, upřímně je to stále do jisté míry experiment. Myslím, že teď ukáže nejvíc právě druhý díl.

PK: Baví mě cokoli s ne úplně lineárním příběhem, takže samozřejmě miluju například všechny „nolanovky“. Kupříkladu v létě jsme natáčeli takovou menší „tarantinovku“ s názvem Zatmění, kde hráli Ján Jackuliak, který nám zahrál i záporáka v pohádce, Kuba Štáfek nebo Honza Zadražil, sekundovala ještě Tereza Švejdová. To byl zase úplně jiný žánr, ale rovněž si zde hrajeme s nelineárním vyprávěním. Samozřejmě co se výběru žánru týče, fantasy nebo sci-fi k tomu mají nejblíž, nicméně nelineární vyprávění lze využít v jakémkoli žánru.

Příští rok ještě plánuji Rozlučky se svobodou, což by mělo být spíš v hravém stylu seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Ze dvou pohledů, mužského a ženského, se sleduje jedna noc. Potkávají se rozlučka pánská s rozlučkou dámskou a následně konfrontujeme jejich pohledy na svět. Bude to hodně hravý film, nicméně opět s morálním poselstvím, což by filmy podle mě měly obsahovat. Ať se na to díváme jakkoli, veškerá audiovizuální tvorba kulturně vychovává společnost.

PK: Bylo to jasné docela rychle. Už během premiér jedničky jsme začali přemýšlet nad druhým dílem a nechtěli jsme opakovat totéž, tedy točit jeden opakující se den. S tím přišel i nápad, že bychom mohli udělat trilogii s jinou hlavním postavou v každém díle. Amélie byla velmi oblíbená už v jedničce, tak jsme to pro Elišku Křenkovou začali rozpracovávat.

PK: Herci vidí, že se nejedná o klasickou pohádku, kde se většinou bojí zaškatulkování do jednoho žánru. Naše tvorba je ale díky fantasy přístupu jiná. A třeba takový Marek Lambora chápe, že nehraje obyčejného prince, za kterého by ho všichni měli po zbytek jeho kariéry. Troufnu si říci, že jsme chytře pracovali s vývojem charakterů, takže Elena s Janem se i ve dvojce vyvíjí a mají stále konflikty. Není to tedy typický šťastný pár.

Je těžké, když u prvního filmu zpočátku nepřemýšlíte o pokračováních a uzavřete všechny příběhové oblouky postav, takže je následně musíte znovu otevírat, aby měly konflikty, které zároveň nepůsobí šroubovaně. Tam se nám to snad povedlo. Amélie byla v prvním díle jen naťuknutá, takže její background a životní příběh jsme rozvíjeli až nyní.

Co se týká štábu, z jedničky byli všichni nadšení a šli do toho znovu. Nebylo co řešit. Po dvojce, kdy si všichni sáhli na dno a dali do toho opravdu maximum, bude otázka, co dál. Slíbili jsme si, že pokud to příště nebude se zahraniční koprodukcí, tak to dělat nebudeme, protože tady v Čechách fantasy ani nejde vytvořit tak kvalitně, jak bychom si přáli. Je to pak už hodně o kompromisech, které finálnímu dílu nikdy nesvědčí.

LDP: Myslím, že Princezna pro to jádro lidí, kteří na tom dělají od začátku, je projektem, u kterého věří, že může přetrvat, že dělají něco s uměleckou hodnotou a hlubším smyslem. A jakmile tohle člověk jednou pozná, zkrátka to dělat chce.

PK: Doufám, že ne. Lidem, kterým se líbila jednička, se dvojka líbí ještě víc. Původně jsme si řekli, že dvojka bude spíš pro lehce starší děti, ale nakonec jsme zjistili, že dnešní děti koukají od pěti let například na Avengers a další marvelovky. Takže i když je doporučená cílovka od sedmi let, myslím, že i pětiletí to zvládnou. Během prvních předpremiér se na film dívaly i malé děti a byly doslova zařezané, za to jsme strašně rádi.

PK: Děti to milují. Je to sice těžké na expozici, protože popisujeme spoustu pravidel fantasy světa, ale pro děti je to paradoxně mnohem snesitelnější než pro dospělé, kteří to chytají mnohem rychleji a potřebovali by větší tempo. Myslím, že pro děti je to tak akorát. Teď se objevují názory, že by to mělo být ještě rychlejší s méně vykecávacími scénami, ale to ukáže až čas. Ještě je otevřená možnost, že by se to do televize o něco zkrátilo, ale myslím, že pokud si lidé film oblíbí v kinech, tak to tak necháme. Stopáž je vždycky velkou otázkou při tvorbě filmu, ale ještě víc nakonec záleží na dynamice střihu. Když to odsejpá, jste schopní sedět v kině klidně tři hodiny.

Měli jsme spousty kontrolních projekcí, celkově asi deset – a to jak s dětmi z radotínské školy, tak i s fanoušky, nefanoušky, lidmi z oboru či běžnými diváky... I na základě toho jsme hodně krátili. Původní střih měl dvě hodiny čtyřicet, pak dvě hodiny dvacet, a nakonec jsme to zkrátili na dvě hodiny deset minut.

LDP: Tendence krátit byly, a jak říká Petr, vidíme tam možnost, jak to udělat. Na druhé straně ono je prostě třeba říct, že se nemůžeme držet žádné šablony, zkoušíme ten příběh napsat a sestříhat tak nejlíp a nejsrozumitelněji, jak dokážeme. A spousta rozhodnutí je zkrátka otázka: „Je tam moc vysvětlování? Je třeba tohle říkat? Neopakujeme se? Ale co když to dítě nepochopí?“ Myslím, že jsme udělali maximum pro to, aby se divák neztratil a nenudil. Teď si musíme počkat, jak to dopadne.

PK: Hlavní oblouk vytváří dospívající mladá dívka, která slepě věří, že vše zvládne sama. I když má dobré úmysly, tak její minulé já jí ukazuje, jak moc se sama od sebe vzdaluje. Ve finále zjišťuje, že měla dát na starší, poradit se a nebýt tvrdohlavá. To je podle mě i poselství pro dospívající ženy a muže: nebát se poradit se staršími, mít pokoru a naslouchat.

LDP: A současně ten příběh znovu dost akcentuje důležitost přátelství, vztahů a základních lidských hodnot, které by měly vždy převažovat nad osobním ziskem nebo mocí.

PK: Práce na obou scénářích, tedy pro jedničku i dvojku, byla úplně jiná, vždycky to velice organicky vykrystalizuje. U jedničky jsem s prvním draftem přišel já a společně s Lukášem jsme ho dopisovali a dolaďovali. U dvojky jsme první drafty psali dohromady, doplňovali jsme se. Odjeli jsme i na chatu, kde jsme proti sobě měli počítače a každý jsme psali jinou půlku scénáře. Tak vznikla první verze, kterou následně dodělával Lukáš, protože má čistší gramatiku a psaní. Já společně s Viktorem Krištofem a Honzou Rudovským jsme další drafty doplňovali poznámkami. Nicméně u pokračování bychom se rádi vrátili k původnímu modelu, kdy každý z nás přijde s co nejfinálnějším draftem, a až posléze ho budeme dál prezentovat.

LDP: Vzhledem k žánru jsem vycházel ze zahraničních soundtracků psaných pro fantasy nebo scifi, ale současně jsem to kombinoval i s etnickou hudbou a klasickými postupy. Pokud bych měl ale uvést svoje vzory jmenovitě, určitě je to John Williams, James Newton Howard, Danny Elfman, Ramin Djawadi a pochopitelně Hans Zimmer. A popravdě taky Beethoven.

PK: Už máme rozjednanou plnohodnotnou knihu, nejen povídky. Autory nebudeme my, protože bychom to nestíhali, ale budeme dělat supervizi, tedy směřovat její vývoj. Určitě bychom chtěli rozšířit povídky, ještě ale nevíme, kdy přesně to bude. Další knihu bychom každopádně rádi vydali na příští Vánoce. Víme, kam bychom chtěli všechny příběhy stavět, aby měly knihy i filmy jednotný oblouk směřující k finálnímu rozuzlení. Pokud se nám tedy zadaří a lidé přijdou do kina.

LDP: Pokud bude zájem, což nám taky napoví úspěch druhého dílu, určitě toho chceme vydat víc. A jestli bude čas, rád bych některé originy postav napsal sám, protože se mi z nich potom bude dobře vycházet při tvorbě případných pokračování.

PK: Jako nerdi milujeme marvelovky, Hvězdné války a všechny podobné světy a univerza. V případě komerčního úspěchu bychom tedy rádi udělali něco podobného. Pokud to půjde, chtěli bychom natočit rovnou dva filmy naráz. Spin-off o Murien, odvyprávění jejího životního příběhu a jaká je její skutečná motivace, takže takový antihero film, a pak by následoval závěr trilogie o princi Janovi, navazující příběhově jednak na dvojku, jednak na spin-off. Celé by to lépe rámovalo základní kostru, jelikož Murien by měla být i záporákem ve třetím díle. To by opravdu muselo být v zahraniční produkci, ale to už hodně předbíháme. Každopádně si myslím, že je v rámci univerza důležité vědět, kam celý příběh směřujete, aby to pak pohromadě dávalo smysl a divák si to skutečně užil.

PK: Přesně tak. Ale všechno bude záviset na tom, jak nyní lidé přijdou do kina. To je vždy největší ukazatel. Pokud vás tedy bavila jednička, přijďte co nejdříve na dvojku, protože pro nás je vždycky nejdůležitější první víkend.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.