Nizozemský animák Kvík je nepřiznaným hororem o hrozbě přicházející z rodiny. O roztomilé prasátko se budete neustále bát

Evropské animáky v českých kinech nebývají zárukou kvality či originality. Nejčastěji se totiž jedná o vykradačky motivů od Pixaru či Disneyho, často s využitím obdobné sady zvířátek, avšak s výrazně horší animací a stylem. To koneckonců platí i pro americké snímky vznikající mimo velká studia jako třeba Velká oříšková loupež a Ledová sezóna či vyloženě evropská díla Maxinožka, Psí veličenstvo či Kubík hrdina. Někdy se ale objeví výjimka, vědomě vycházející z lokální tradice a díky tomu nabízející příjemně odlišný zážitek. Do této sféry patří i aktuální Kvík, přestože v tomto případě je výsledek spíše rozpačitý.

Jedná se o celovečerní debut devětačtyřicetileté nizozemské režisérky Maschy Halberstad. Měl premiéru na letošním Berlinale v rámci sekce Generation Kplus, zaměřující se především na coming-of-age snímky pro dětské a dospívající publikum. A tam Kvík rozhodně patří. Jeho hlavní hrdinkou je totiž devítiletá holčička Babs, která ráda jezdí na skateboardu se svým kamarádem Tijnem a společně si zútulňují kůlnu na zahradě jejích rodičů.

Poklidné dětství naruší příjezd bodrého starce, z něhož se vyklube dlouho ztracený dědeček. Po letech se vrátil z Ameriky, na což upozorňuje kovbojskou košilí a bendžem. Jenže v rodině není vítaný. Po smrti manželky totiž opustil malou dceru Margreet (maminku Babs), již poté vychovávala teta. Dědeček Tuitjes (což se čte „Tajčes“) je proto k nelibosti Babs odsunutý do kůlny. Srdce vnučky i zbytku rodiny si chce kníratý důchodce získat tím, že Babs k narozeninám pořídí roztomilé prasátko jménem Kvík.

Dominantní (leč dobrosrdečná) Margreet i její ušlápnutý a v křížovkách neustále ponořený manžel Nol se snaží přírůstku do rodiny vymezit pravidla, která se samozřejmě ne vždy podaří zcela dodržet. Babs chce proto své zvířátko vycvičit jako štěně a společně s dědečkem se o něj stará. Zdánlivě sympatický příběh o dívence, jež se učí zodpovědně pečovat o jinou živou bytost, má však velmi temné podtóny, jichž si je publikum na rozdíl od postav velmi dobře vědomo. A nejde jen o nedořešená rodinná traumata, jimž se vyprávění z nepochopitelných důvodů vůbec nevěnuje.

Všemu tomuto dění totiž předchází prolog filmu, v němž se Tuitjes účastní soutěže o nejchutnější grilované klobásy. Kvůli sporu s konkurenčním řezníkem Šmakulínem je však diskvalifikovaný ze soutěže a oba vyfasují 25 let trvající zákaz se jí opět účastnit. Už v tuto chvíli se Tuitjes ukazuje jako zákeřný podvodník, a tak i dětem musí být jasné, co jeho následný návrat k rodině znamená. Bývalý soutěživý řezník se vrací domů po čtvrt století a koupí vnučce malé prasátko, které (údajně pro jeho dobro) poctivě vykrmuje. Co se asi bude dít dál?

Všichni proto sledují snímek v neustálém napětí, kdy se Tuitjes pokusí roztomilého čuníka s chlupatými zádíčky semlít do klobásek, o nichž si dokonce před celou rodinou zpívá ve sprše. Atmosféra neustálé hrozby je tak hmatatelná a intenzivní, až se jedná spíš o horor než o roztomilou taškařici, jak naznačuje použitá stop-motion animace s figurkami z plastelíny.

Ta dává vzpomenout na klasiky z dílny studia Aardman, především tvorbu Nicka Parka (Slepičí úlet, příběhy Wallace a Gromita), ačkoli se jejich kvalitám a citu pro detail pouze přibližuje. Použitá forma animace navíc vede k extrémní pomalosti momentů, jež by v běžném zámořském animáku probíhaly naopak freneticky rychle. To je především v závěrečné honičce zdrojem subtilní komiky, jinak se ale film spoléhá především na přízemnější humor. Kvík téměř neustále prdí a, ehm, kaká, což je vtipně (a sympaticky nechutně) zúročené v odvážném, fekáliemi prosyceném finále.

Navzdory krátké, pouze sedmdesátiminutové stopáži snímek občas zaběhne do bizarní příběhové odbočky. Mezi těmito momenty hraje prim tzv. slimákovka. Dědeček vzpomíná na svůj pobyt na Sibiři, kde s místními údajně vytvořil hru využívající všudypřítomné slimáky. Nastříkal stůl mazivem WD-40 a překvapené slimáky nechal klouzat z jednoho konce na druhý, kde se nacházelo několik otvorů. Obskurní nápad má určitý potenciál zábavy, zároveň se však nedozvíme, jaký je cíl či pravidla samotné hry, a tak epizodka vyšumí do ztracena. A dalo by se říct, že přesně to platí pro celý snímek.

Často v něm zní pohodové, odlehčené hudební motivy, jež se téměř překrývají se zjevně hororovými scénami, vzniklými snad na zakázku vegetariánské lobby. Kvík se tak v jednu chvíli dostane do Šmakulínova řeznictví, kde se chce kamarádit s dalšími přítomnými prasátky, než si uvědomí, že jsou mrtvá a že ho možná potká stejný osud.

Tento vegehoror je v našich kinech promítaný s podařeným dabingem, na němž zarazí snad jen překlad jména řezníka Šmakulína, zatímco ostatní nizozemská jména jsou ponechaná v originálu. Pozorného diváka či divačku však spíše znepokojí i nápadná podobnost trenéra štěňat s Howardem Wolowitzem z Teorie velkého třesku či dědečkova vykrmovací píseň s heslem „hrát, jíst a spát“, jelikož spokojený čuník rovná se dokonalé masíčko.

Uvědomělé poselství snímku je však i na poměry dětské cílovky přece jen příliš banální a okaté. Jednotlivé epizody nejsou ani tak zábavné, jako spíš podivné. Buď z konceptu zvláštně vybočují, anebo lze jejich pointu snadno předvídat. Osobně musím ocenit, že se jeden ze slimáků v českém překladu jmenuje Mojmír, ani to však ve výsledku nestačí na to, aby se tenhle bytostně evropský animák vyšplhal do nadprůměru.

Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?