Bílý lotos je napodruhé o kus temnější. Opět se ale jedná o jeden z nejlepších seriálů roku

Místo Havaje se tentokrát podíváme na Sicílii, kde se opět sejde skupinka hostů, kteří marně doufají, že najdou chvíli klidu a míru. Jenže těžko uniknout před těžkostmi života, když nemůžete nechat doma sebe sama. Vše začíná, podobně jako minule, zjištěním, že kdosi zemřel. Nevíme kdo, nevíme proč. Následně se přesouváme o týden zpět, kdy se k italským břehům blíží loď s našimi hrdiny a hrdinkami. Kdyby tušili, co je čeká, nejspíš by odmítli vystoupit na břeh.

Potkáváme syna, otce a dědečka, (Adam DiMarco, Michael Imperioli, F. Murray Abraham). Navštěvují místo, odkud pochází jejich rodina, byť skutečné kořeny byly přetnuty už dávno. Dokonce ani nejstarší z nich už nemluví italsky, natož aby chápal místní zvyky. Žádná žena z jejich rodiny se přidat nechtěla, protože otec se dopustil něčeho hrozného, co vyvolalo krizi, jež pravděpodobně skončí rozvodem. Tři muži tedy využívají volného týdne k tomu, aby nevyhnutelnému konfliktu ještě na chvíli unikli.

Tato dějová linka se věnuje hlavně generačnímu předávání nešvarů nezdravé maskulinity. Dědeček je šovinista, který s každou ženou mluví jako s Barbie určenou na hraní (jemně řečeno). Kvůli jeho věku to už moc lidí neřeší, jen si občas vyslouží pozvednuté obočí. Je ale jisté, že tenhle muž v minulosti nebyl ideální hlavou rodiny. Svého syna nenaučil udržovat funkční vztahy s ženami, vždyť manželka i dcera na něj pouze ječí do telefonu, kdykoli se ozve, a nechtějí ho už nikdy vidět.

Nejmladší z trojice se zdá být nejblíže šanci uniknout z tohoto koloběhu. Coby student Stanfordu je zjevně vzdělaný a velmi reflexivní ohledně neblahého vlivu obou svých mužských předků. Toxicitě, kterou jeho otec přejal od dědečka, se chce sám vyvarovat. Jenže umět pojmenovat problém není totéž jako zvládnout se s ním vypořádat.

V další příběhové linii sledujeme dva sezdané páry, které se vydaly na společnou dovolenou. Harper a Ethan (Aubrey Plaza a Will Sharpe) přijali pozvání Daphne a Camerona (Meghann Fahy a Theo James), přestože se zdá, že jsou vůči celé akci poněkud rezervovaní. Ethan a Cameron byli spolužáci a spolubydlící, Cameron tehdy platil za hlasitějšího, oblíbenějšího, úspěšnějšího u žen a rychle vydělal velké peníze. Nyní konečně zbohatl i Ethan. Harper spekuluje, zda její manžel celý pobyt využívá jako snahu konečně se před Cameronem vytáhnout a získat jeho respekt, nebo ho snad dokonce ponížit. Ethan samozřejmě tvrdí, že za vším je jen nevinná touha strávit čas s dávným kamarádem.

Tuto část Lotosu je asi nejbolestivější sledovat. Připadáme si uvěznění v pekle, které je zaplněné výhradně pasivně agresivním small talkem. Harper s Ethanem jsou kulturní, sečtělí lidé, kteří chodí volit a probírají spolu všemožná společenská témata. Daphne a Cameron se jeví jako bezduší boháči bez zájmu o cokoli kromě dobře stráveného času. Není jasné, co je – krom sexu – vůbec drží pospolu. Harper si vytyčí za cíl odhalit nějaké děsivé tajemství pod povrchem, které by dokázalo, že takhle bezmyšlenkovitě spokojený pár musí své štěstí jen předstírat. A čím víc se snaží dokázat, jak moc dysfunkční jsou noví přátelé, tím víc prasklin se objevuje v jejím vlastním vztahu.

A v neposlední řadě se vracíme k naší staré známé Tanye (Jennifer Coolidge), která se i se svým (několikátým) manželem Gregem (Jon Gries) pokouší zažít vysněnou dovolenou v Itálii, během níž se bude moct cítit jako Monica Vitti. Tanya je poněkud labilní multimilionářka, dědička nezměrného majetku, která nemá na práci nic jiného než hledat lásku a štěstí. A právě to se jí nedaří.

Tanya není zlá žena, neumí být ale tak úplně „dobrá“. Upíná se na všechny okolo sebe a požaduje od nich loajalitu a věrnost, ale jakmile je spotřebuje a nabude dojmu, že nejsou „těmi pravými“, z minuty na minutu je odhodí a přesouvá se o dům dál. Její linka má nejblíž nejen k frašce, ale také k tragédii, protože Tanya působí (možná v důsledku závažného traumatu, jak je v jednu chvíli naznačeno) jako člověk patologicky neschopný navázat oboustranně zdravý intimní vztah. A nejvíce tím nyní kromě jí samotné trpí její mladá asistentka Portia (Haley Lu Richardson), jež se o ni má strat, přestože se sama potýká s krizí kvůli své neschopnosti pociťovat štěstí.

Krom toho sledujeme ještě několik dalších zápletek, většina děje se ale soustředí na tento triptych. A přestože recenze ještě nezná rozuzlení ani konečnou eskalaci, je nutné říct, že režisér a scenárista Mike White zvládl i se zcela novým setem postav dojít ke stejně silnému výsledku. Sledovat Bílý lotos opět bolí tím nejhorším způsobem. Chování jeho postav marně se potýkajících s limity vlastního intelektu, sociálního i rodinného vychování a nakonec i se s mentálním zdravím je bolestně povědomé.

Není nám umožněno se nad někoho povýšit, někým pohrdat, někoho odsoudit, protože každý hozený kámen se nakonec vrátí jako bumerang. Ne že by z jedinců White snímal odpovědnost za snobství, ignorantství, šovinismus, sexismus, závist či malichernost. Ani je nezobrazuje jako ekvivalentní chyby. Nejde o to, abychom přijali, že „každý je nějaký“; rozhodně je zde patrná hierarchie špatnosti jednotlivých hříchů.

Nicméně postavy jsou tak hyperlidské, viditelně zranitelné a křehké, že k nim dokážeme cítit empatii, i kdybychom ke stejným lidem v realitě nechovali nic než zášť. I u postav blízkých karikatuře v případě nesnesitelného páru Daphne a Cameron je mnohokrát připomenuto, že jsou to lidé, kteří nedělají nic jiného, než se pokouší v klidu a pohodlí žít. Snaha Harper odhalit jejich vztah jako podvod a přetvářku vypovídá víc o ní, nehledě na to, co během svého pátrání opravdu najde.

Druhá série je o kus těžší, vážnější, chvílemi trochu didaktičtější. S výjimkou linky s Tanyou najdeme jen málo přímých pokusů o humor. Ze všech dějových linek je cítit hlavně tíseň, ztracenost, nejistota a v mnoha případech bobtnající agrese a narůstající frustrace, jež v posledních dvou epizodách nejspíš explodují. Nezapomínejme, někdo tu ještě zemře! Ale pokud na to všechno člověk má sílu, těžko do konce roku objeví lepší seriál.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?