Bílý lotos: Když se v luxusním havajském resortu sejde Stiflerova máma a parta bohatých snobů, může se manažer těšit na nejpekelnější týden v životě

Trávit dovolenou u mořských břehů a pod uklidňujícími slunečními paprsky rozhodně není výsadou pouze té nejbohatší společenské vrstvy. Jinak je to ovšem ve špičkovém havajském resortu Bílý lotos, který svým klientům nabízí prvotřídní servis, krásné ubytování, masáže a nejrůznější volnočasové aktivity, a to vše pod pečlivým dohledem vždy usměvavých zaměstnanců.

V seriálu, který jako režisér i scenárista obstaral jednapadesátiletý filmař a herec Mike White, se ovšem pod úsměvy služebnictva skrývá zatrpklá odevzdanost tváří v tvář platícím rezidentům. V gestech honosných návštěvníků kypí jejich lhostejnost a povýšenost k okolnímu světu, který jim nesmí házet klacky pod nohy.

Šestidenní pobyt v tropickém ráji, rozdělený do šestidílného a šestihodinového formátu série, má být pro návštěvníky příležitostí k relaxaci a odreagování. Takovou duševní pohodu ale Mike White vylučuje už úvodní sekvencí první epizody, v níž čerstvě ženatý Shane (Jake Lacy) zarmouceně sedí v letištní hale a nabroušeně odpovídá na dotazy cizího postaršího páru ohledně jeho dovolené. Na otázku, kde je jeho novomanželka, Shane nereaguje, místo toho odchází sledovat nakládání rakve s lidskými ostatky do přistaveného letounu. Někdo, snad právě jeho žena, tedy během avizovaného pobytu přišel o život. Diváci zůstávají v napětí, co se mohlo přihodit...

Nikoho kromě Shanea, sobeckého synáčka z bohaté rodiny, jsme navíc v oné scéně na letišti nespatřili – o tom nás zpraví hned následující skok v ději, který příběh vrací o týden zpět a odhaluje příjezd titulních postav do Bílého lotosu. Na člunu směřujícím k resortu nechybí Shane s manželkou Rachel (Alexandra Daddario), druhořadou novinářkou s pošramocenými kariérními sny, dále postarší a osamělá žena Tanya (Stiflerova máma Jennifer Coolidge), která tíhne k alkoholu a chce rozprášit popel své zesnulé matky do oceánu, a také čtyřčlenná rodina Mossbacherů. Té vládne úspěšná výkonná ředitelka velké firmy Nicol (Connie Britton), pod jejímiž organizačními sklony se krčí méně úspěšný manžel Mark (Steve Zahn), jenž má doslova starost o vlastní varlata. Jejich děti Olivia (Sydney Sweeney), pohledná dívka ztělesňující snad všechny neduhy namyšlených a sarkastických puberťáků, a Quinn (Fred Hechinger), asociální outsider přilepený na svém laptopu a závislý na pornu, si rodičů absolutně neváží. Poslední do party je Oliviina kamarádka Paula (Brittany O'Grady), dívka tmavé pleti a z nebohaté rodiny, která ve společnosti cizí rodiny evidentně trpí a je si vědoma toho, že ji Olivia spíše využívá a necítí k ní skutečnou náklonnost.

Na hosty čeká uvítací výbor v čele s manažerem hotelu Armondem (Murray Barlett), jenž

přítomným poskytuje rychlé závěrečné školení, návštěvníky přirovnává k „dětem, které neustále něco vyžadují“ a po personálu žádá, aby se v podstatě snížil na úroveň poslušných a usměvavých figurek, které ochotně splní jakékoli přání. Tato „hra“ na podřízené a panovačné je ovšem nutnou pózou jen pro zaměstnance, složené zejména z místních mladých lidí bez vyhlídek na zářnou budoucnost. Pro bohaté rezidenty jsou nadřazenost a nedotknutelnost jejich přirozeností, na něž se i nevědomky spoléhají a které je udržují v jejich neprostupné sociální bublině.

Nejotevřeněji panovačný je v tomto ohledu narcistický Shane, jenž obrací Armondovi jeho pracovní řád a vlastně celý život vzhůru nohama poté, co dostane jiný luxusní apartmá, než za které jeho matka zaplatila. Shane se soustavně chová jako rozmazlený spratek, jemuž někdo odepřel oblíbenou hračku, ale sledující rychle pochopí, že si takové stanovisko nepřipouští. Jedná jen dle své „přirozenosti“ a chce za každou cenu dostat to, na co má podle platby nárok (a že nepůjde o zanedbatelnou sumu, nýbrž o tisíce dolarů, je také celkem očividné). Shane rovněž vyžaduje absolutní podrobenost především po Armandovi, jenž je coby nejvýše postavený zaměstnanec hotelu pro naštvaného hosta nejlákavějším soustem a také jasným viníkem celého pochybení. Ale podobně přistupuje také ke značně přízemnější Rachel, na niž se naštve poté, co mu oznámí, že na líbánkách hodlá napsat článek, a odrazuje ji od toho větou: „Cokoli ti nabídnou, já ti zaplatím dvojnásob.“

Jaký rozdíl oproti řadovým pracovníkům, kteří potřebují peníze jako sůl – to se týká například služebné Lani, která je v Bílém lotosu čerstvě zaměstnaná navzdory tomu, že má jen těsně před porodem, což nikdo nezaregistruje. Zkrátka potřebuje vydělávat peníze, a když ještě prvního večera náhle porodí přímo v Armondově kanceláři, radost z početí dítěte jí kalí vědomí ztráty nezbytné pracovní pozice.

Z této bubliny, oddělující podřízené od svých šéfů, nejvíce vystupuje emocionálně labilní Tanya. Ta již první den silně přimkne k masážní terapeutce Belindě (Natasha Rothwell), která jí poskytne nejen fyzické, ale rovněž psychické uvolnění. Bohatá rezidentka si Belindu následně omotá kolem prstu svým přátelským postojem i sliby, že jí pomůže zafinancovat její vlastní živnost, a vyžádá si její společnost i během soukromé plavby, kdy hodlá rozprášit popel své milované i nenáviděné matky. Vzhledem k emocionální nestálosti, jakou se její povaha vyznačuje, ale musí být publiku zřejmé, že právě ona Belindino vykoupení rozhodně nezajistí.

V satirickém světě Bílého lotosu a Mikea Whitea totiž zámožná „vyšší střední třída“ zůstává ve své nedotknutelné škatulce, zatímco pracovní „spodina“ se z té své rovněž vymanit nemůže. To souvisí s tím, že seriál nepodává komplexní a naprosto soudržně vypointovaný příběh, v němž by postavy procházely zásadním charakterovým vývojem a který by diváky oslovoval očekávanými změnami původních stavů. To ale neznamená, že by se White plně nezaměřoval na své charaktery, ba právě naopak. Jen namísto vzepětí podceňovaných aktérů z nižších a znevýhodněných vrstev, zde zaměstnanců hotelu v čele s homosexuálním Australanem Armondem, se primárně soustředí na problémy nadřazené bílé „šlechty“, které ji souží se stejnou intenzitou, s jakou se obyčejným lidem zdají malicherné.

Úspěšná Nicol svému okolí neustále předhazuje, že ani na dovolené nemá prostor k vydechnutí, a volný čas tráví přeskupováním nábytku v pokoji, aby si vytvořila hezké pozadí pro svůj pracovní hovor přes Zoom. Ona i manžel Mark, zpočátku zaměstnaný svými nateklými varlaty, obávající se rakoviny a následně zhroucený po zjištění, že jeho předčasně zesnulý otec míval pohlavní styk s muži, se navíc snaží po svém podporovat introvertního syna Quinna. Ten je Olivií donucen spát na pláži a jeho zájmy nepřekračují hranice porna a mobilních her, přičemž matka se ho zastává tvrzením, že bílí mladíci jsou v dnešní době diskriminovaní a mají to velice těžké.

Tím už White velmi otevřeně odkazuje k tématům současné Ameriky, jichž se

série drží jako klíště, byť se odehrává v jediné uzavřené kulise. Kritika kapitalistické společnosti a poukazování na začarovaný kruh lidské historie, spočívající v utlačování menšin a soustředění velkého bohatství do rukou menšího okruhu neuvědomělých lidí, jsou ale jen některými z řady rozvíjených motivů. Všemu ostatně dominuje ono satirické pozlátko v podobě naprosté nenucenosti, s níž vyšší třídy přijímají své svrchované postavení. „Máme se snad nenávidět za to, kdo jsme? Za to, co provedli naši předkové?“ pokládá Mark u večeře řečnické otázky směrem k Paule, která se po nocích tajně schází s místním zaměstnancem Kaiem.

Lidé se v průběhu dějin příliš nemění a dvakrát více to platí v Bílém lotosu, kde je na zažitém rozdílu mezi služebnými a návštěvníky založen celý ubytovací systém. Jediným charakterem, jenž prochází znatelnou proměnou, je v součtu nervově labilní abstinent Armond – se satirickou náturou série však plně souzní skutečnost, že jeho vývoj je vlastně negativní. Záměna pokojů, kvůli níž mu Shane dělá peklo na zemi, byla bezpochyby Armondovou chybou a jeho následný sestup k užívání drog, podlým (byť zaslouženým a pochopitelným) podrazům na Shanea a sexuálním radovánkám s mladými pracovníky jen podtrhává promyšlenou Whiteovu vizi a kousavé sdělení. Bohatí jsou možná opovrženíhodní a chovají se, byť i zcela nevědomky, jako obrovští sobci, ovšem nakonec stojí na vyvýšeném místě a bez úhony sledují onu rakev s pozůstatky člověka.

Dá se samozřejmě namítnout, že bělošský režisér s příhodným jménem Mike White vypráví příběh o bílých „uzurpovatelích“ z čistě bělošské perspektivy, tudíž opomíjí pohled druhé strany. To je ale v souladu s tím, že hrdinové seriálu jsou v očích publika soustavně zesměšňováni, popřípadě odcházejí letištním turniketem vstříc budoucnosti stejně diskutabilní, jako je i propíraná minulost jejich předků. Rachel si brzy uvědomuje, že se Shanem asi šlápla vedle, Quinn se domnívá, že smyslem jeho života bude pádlovat s místními chlapci a připravovat se na závody a Tanya se zakouká do chřadnoucího rezidenta z vedlejšího pokoje.

Vyprávění sice často škodí ztráty tempa a nadužívání zpomalených sekvencí se zádumčivým hudebním doprovodem, které mají podle všeho navazovat osudovost a senzuální stavy mysli. Tyto vsuvky, plně se soustřeďující na zpomalené záběry mořských vln a detaily jednotlivých postav, se opakují během jedné epizody klidně několikrát, ovšem s odstupem je shledávám jako jedinou výraznější formální slabinu. Zajímavá je oproti tomu podobnost s formáty reality show, jichž je White velkým fanouškem a které seriál připomíná třeba zasazením na ostrov, nakažlivou a skvělou úvodní znělkou, již z hlavy jen tak nevyženete, nebo přelíváním pozornosti mezi několika ústředními „kmeny“ i s jejich vnitřními konflikty. Hutná je v tomto směru hlavně linie Mossbacherů a Pauly, která u večeří odevzdaně mlčí a její přítomnost výmluvně znázorňuje ty všem známé situace, kdy se ocitáme sami uprostřed cizí rodiny a cítíme se nepatřičně. Nemluvě o tom, že právě její zoufalé pochybení má nakonec za následek napravení šílených rodinných vztahů Mossbacherů.

Bílý lotos je pozoruhodným televizním projektem a satirou, která tne do živého a neztrácí ani lehký vtip, ani naléhavost a nadčasovost svého sdělení. Občas by možná nebylo od věci více zapojit střihačské nůžky, ale v rovině práce s postavami, na niž Mike White spoléhá, mu takřka není co vytknout. Působení blazeované či povýšené smetánky v přívětivě se tvářícím hotelovém komplexu místy zanechá až drastické stopy a je čím dál nevyhnutelnější, že někdo musí skončit s nožem v hrdle. Vyprávění s volnější a nelineární výstavbou ovšem spoléhá také na ironický komentář, který nám často velmi otevřeně sděluje, že i v honosných apartmánech za tisíce dolarů si můžete jako odměnu lehce vysloužit vyprázdnění střev do cestovního zavazadla. Nevšední a intelektuálně podnětný zážitek, který i díky skvěle obsazeným hercům a bohaté motivační škále od historické sociální reflexe až po hmatatelné znázorňování trapnosti mezilidské interakce časem uzraje jako víno – to byl ostatně i můj osobní případ.

Hodnocení: 90%