Zpackaný zombie horor oscarového režiséra je nakonec docela dobrý tip na halloweenskou návštěvu kina s přáteli

Nyní přichází jeho Poslední střih, který neoficiálně stvrzuje, že Hazanavicius nemá ambici tvořit díla, jež se nutně zařadí do kinematografického kánonu. Možná ale, že je to jen dobře, protože novinka má s Umělcem docela dost společného. Opět však o dílo variující žánrové postupy s cílem nechat publikum strávit příjemných pár chvil s filmem, jehož tvůrci dávají najevo, jak moc milují kinematografii. Nevyvolává ale stejný dojem sebedůležitosti, který tolik lidí shledávalo nesnesitelným.

Jde o remake pět let starého japonského metafilmu Naneživo v nadsázce skládajího poctu tradici poloamatérských hororových filmů. Prvních několik desítek minut sledujeme jednozáběrový zombie horor, v němž zjevně není všechno úplně v pořádku. Někteří herci jsou poněkud zmatení, kameraman jako by občas nevěděl, kam se má dívat, a vše se nám tak nějak rozpadá před očima. Přesto se zhruba po půlhodině dočkáme závěrečných titulků a můžeme si oddechnout, že jsme to přežili ve zdraví.

Následující informace by mohla být považovaná za spoiler, bez jejího odhalení bychom se ale neměli o čem bavit: Film totiž nekončí. Naopak, přesouváme se pár týdnů do minulosti a vidíme francouzského režiséra Rémiho (Romain Duris), jak přijímá zakázku natočit místní verzi úspěšného japonského hororu (jímž je podle náznaků právě ten snímek, který vytvořili hrdinové původního Naneživo). Vyplivnout zombie horor by nebylo pro zkušeného režiséra velkou výzvou, alespoň si to tedy myslí. Nicméně tento film má být pořízený na jediný záběr a vysílaný naživo. Tudíž žádné digitální triky, žádné druhé pokusy, žádné záchranné sítě. A vše musí být hotové v šibeničním termínu. Rémi přijímá prakticky jen proto, že bude mít příležitost pracovat s mírně narcistním mladým hercem Raphaëlem (Finnegan Oldfield), jehož obdivuje jeho náctiletá dcera (Simone Hazanavicius, dcera skutečného režiséra Michela), s níž právě zažívá těžké časy.

Poslední střih není důsledný v představení toho, jak dnes hororové filmy vypadají ani jak se točí. Jde o jakýsi romantizovaný obraz natáčení, kdy výsledek na jednu stranu vypadá jako zachycený na filmový pás, na druhou má výrazný barevný grading naznačující digitální manipulaci. Stačí se podívat na Lost in London Woodyho Harrelsona, což byl také experimentální snímek točený na jeden záběr a vysílaný naživo, aby bylo jasné, jak moc námi sledované dílo nepřipomíná dnešní guerilla filmařinu. K dosažení zdejšího pseudoamatérského vzhledu by dnes paradoxně bylo třeba vynaložit o hodně snahy a peněz víc.

A když snímek v třetině přepne do sledování „skutečnosti“, Hazanavicius nevolí ani dokumentaristický formát, ani neutrální neviditelný styl, nepokouší se nijak evokovat autenticitu, místo toho se uchyluje k audiovizuálnímu jazyku standardního komediálního dramatu, jež je v důsledku stejně umělé jako předchozí film ve filmu.

Převzetí japonského originálu není zcela plynulé. Představený filmařský experiment vychází z tradice japonského hororu a odpovídá tomu, jaké filmy se dnes dělají na Dálném východě, nikoli ve Francii. Tvůrci to řeší tím, že na tuto disharmonii ještě víc upozorňují – japonská producentka si poté, co ji Rémi urazí, natruc vymíní, že v remaku musí být zachovaná původní jména všech postav, takže na sebe evropští herci pokřikují „Higuraši“ a „Natsumi“.

Zároveň to ale buduje určitý nešťastný odstup. Hazanavicius by chtěl v některých pasážích trochu zvážnět a vyznávat lásku svému řemeslu. To jde ale velmi těžko, když jeho fiktivní tvůrci pracují na frašce, které autorsky nevěří, není napojená na jejich zájmy ani preference a realizují ji jen z donucení. Ne že by to neodráželo zkušenost mnoha filmařů, z nichž většina se nikdy nepřiblíží k „autorskému“ točení, zde to ale dělá poněkud nepořádek ve vyznění.

Poslední střih tedy není zvlášť sofistikovanou filmařskou hříčkou. Nemá tajemství, nemá vrstvy. Najdeme v něm ale spoustu povedených kusých vtipů a pozorování. Arogantní, populární, ale přitom naivní herec, jehož největší ambicí je promluvit o škodlivost konzumerismu, ačkoliv to v příběhu není kam vecpat. Nekonečné vysvětlování plánů a záměrů producentům, kteří vám vůbec nerozumí. Časový pres. Spousta nepředvídatelných okolností, přes které je ale za každou cenu zapotřebí dostat k nějakému výsledku. Vzniklá zábavná jízda jistě filmařům v publiku připomene spoustu povědomých chvil, přitom jde ale pořád o přístupnou a neelitářskou podívanou, kterou pochopí i ti, co po place s kamerou nikdy nepobíhali.

A to je nakonec rozhodující. Poslední střih možná není produkt, jaký bychom očekávali od oscarového režiséra, ale není to nakonec dobře? Hazanavicius nebyl moc dobrý oscarový režisér, na to nemají jeho filmy dost velkou „váhu“. Sluší mu ale dělat nenáročné blbosti, u nichž je radost strávit necelé dvě hodinky.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?