V zámoří chválená Válečnice chce být uvědomělým feministickým akčňákem, zapomíná však na to nejdůležitější

Vzpomínáte na jednotky Dora Milaje, které sehrály důležitou úlohu v marvelovkách Black Panther, Avengers: Infinity War či Avengers: Endgame? Oddíly ženských bojovnic určené k ochraně trůnu Wakandy si komiksoví autoři nevymysleli, nýbrž vycházeli z historicky doložených zpráv o jednotkách „ahosi“, jež po několik staletí budily respekt na bojištích západní Afriky. A právě o těchto hrdinkách pojednává nový hollywoodský akčňák, který se tváří jako větší událost, než ve skutečnosti je.

Americká režisérka Gina Prince-Bythewood by zřejmě ráda byla hlasem utlačovaných menšin v zámořské kinematografii. Od nezávislých začátků s filmy Láska a basket či Tajný život včel se posunula k větším projektům a pro Netflix před dvěma lety připravila akční komiksovku Old Guard: Nesmrtelní s Charlize Theron v hlavní roli.

V melodramatu Beyond the Lights založeném na životě zpěvačky Niny Simone zase zkoumala, jak americká kultura sexualizuje své popové hvězdy. Loni se navíc stala i spolupředsedkyní afroamerického výboru v rámci zámořského cechu režisérů. Angažovaná režisérka nyní všechny tyto vlivy propojuje ve filmu Válečnice, jemuž rozhodně nelze upřít emancipační snahu a schopnost upoutat pozornost, z filmařského hlediska však výsledek (opět) zůstává jen na půli cesty.

Už v Old Guard se stala nemilá věc, když se z filosoficky atraktivního námětu o skupině nesmrtelných superhrdinů a superhrdinek nakonec vyklubala jen další komiksovka. Oproti standardu určenému Marvelem snad trochu temnější a pomalejší, ovšem také nudnější a nikam nevedoucí. A chválená Válečnice, pyšnící se na serveru Rotten Tomatoes velmi lichotivým skóre 95 % pozitivních recenzí, je na tom bohužel do značné míry stejně.

Příběh se odehrává v jednom západoafrickém království, kde jsou nejobávanější součástí vojska ženy. Speciálně vytvořený ženský oddíl je nejen královskou stráží, ale i trumfem v rukávu při potyčkách s okolními nepřátelskými národy či kmeny. Mladý, ale rozumný král Ghezo (John Boyega) si těchto ahosi pod vedením zkušené Naniscy (Viola Davis) velmi váží. A zdá se, že jejich služby bude v současné vyhrocené situaci se sousedním královstvím rozhodně potřebovat.

Oceňovaná Viola Davis letos oslavila 57. narozeniny a kvůli roli prošla obdivuhodnou proměnou v bezesporu důstojnou válečnici. Ve vedení ahosi ji doplňují i výrazná Sheila Atim a energická Lashana Lynch (známá jako nová agentka 007 v poslední bondovce Není čas zemřít) a tato „stará garda“ ostřílených bojovnic se snaží vytrénovat mladé adeptky na prominentní pozice v ženském oddílu. Dominuje jim mladičká Nawi (Thuso Mbedu), která s Naniscou prochází řadou předvídatelných generačních konfliktů, než se zvládne plně zapojit do ochrany krále.

Diváky a divačky, kteří si zakládají na historické přesnosti, můžeme uklidnit, že zdánlivě odvážná premisa vychází ze skutečných dějinných událostí. Okolo území dnešního Beninu v západní Africe spolu v 19. století opravdu soupeřily říše Oyo (rozkládající se na východě Beninu a západě Nigérie) a Dahome, z níž se později vyvinula Beninská republika. Už od konce 15. století byl pro ekonomiku těchto státních útvarů důležitý obchod s otroky, kterého využívali především Portugalci. I říše Dahome však prostřednictvím prodeje válečných zajatců a příslušníků znepřátelených kmenů bohatla, a to až do konce 19. století, kdy se otroctví v Evropě i Spojených státech amerických rušilo.

V roce 1818 se vlády nad říší Dahome ujal Gezo (či Ghezo), za jehož osvícené (ačkoli stále diktátorské) vlády stát vzkvétal. Během této doby Gezo přestal platit desátky sousední říši Oyo a v akci byla též ona stěžejní ženská jednotka, kterou evropští osadníci nazývali „dahomejské amazonky“. Válečnice však samy sebe označovaly mino („naše matky“) či ahosi („královy manželky“, tento název se používá i ve filmu).

Bojový útvar vznikl už v 17. století, tehdy však speciálně vycvičené ženy měly za úkol hlavně lovit slony. Později se z nich stala i osobní stráž krále a stále aktivněji se účastnily i běžných vojenských akcí. Tyto činnosti se nejvíce zdokumentovaly právě během Gezovy vlády. Tento panovník totiž výrazně posílil „běžnou“ armádu i speciální ženské oddíly. Fanoušci počítačových her si navíc možná vzpomenou na podobné jednotky v rozšíření slavných strategií Age of Empires II a III.

Film si tedy na úrovni časového i místního zasazení, řady jmen a především samozřejmě samotné existence tohoto fenoménu zachovává (na hollywoodské poměry) obstojnou historickou přesnost, přestože se samozřejmě leckdy uchyluje k výrazným zjednodušením či vynechání reálií, které se do předkládaného obrázku nehodí.

První polovina snímku se zaměřuje na vykreslování vztahů mezi ahosi a opakovaně zdůrazňuje důležitost příslušnosti k ženskému společenství. Zato muži jsou v naprosté většině zobrazovaní jako nepřátelé, pouze král Ghezo a dobrácký portugalský mulat Malik (Jordan Bolger) mají i pár kladných vlastností. Náznaky romantické linky mezi Nawi a Malikem jsou přítomné pouze proto, aby je bylo možné nenaplnit, což je v rámci dobrodružného žánru a jeho stereotypů sice sympatické, přesto však značně předvídatelné.

A hollywoodskými klišé se hemží i další děj, v němž dojde na souboje s otrokáři i bojovníky znepřátelené říše Oyo. Postavy občas provedou zrychlený názorový veletoč, pokud se chce scénář posunout dál, ale neví, jak na to. U většiny z nich navíc hned víme, jestli jsou dobré, nebo špatné, a tak si můžeme odškrtávat jednu narativní zkratku za druhou a nechat se jednoduše dovést k pokojnému konci. Z nudy publikum vytrhávají aspoň zdařilé akční pasáže, jež jsou zrežírovány přehledně, navzdory ratingu PG-13 vcelku drsně a v případě jedné klíčové bitvy i s dostatečně velkým měřítkem. Přestože se tedy nejedná o nic objevného, řemeslné pojetí nejen bitevních scén splňuje to, co od podobného snímku očekáváme.

Z afrických tradic vycházející hudba Terence Blancharda (pravidelného spolupracovníka Spikea Leeho) ve spojení s atraktivními kulisami rovníkové Afriky dodává snímku punc exotičnosti a leckteré diváky a divačky jistě uspokojí vidět jednoduchý, čitelný příběh v neokoukaném prostředí. Kvůli délce dvou a čtvrt hodiny se však pochybný děj odehrávající se jen v několika lokacích leckdy dost vleče, což repetitivní omílání důležitosti rituálů, tradic a společenství rozhodně neurychluje.

Než se dopracujeme k přehnaně patetickému závěru, musíme si ještě vytrpět dvě telenovelová odhalení a všechna tato scenáristická selhání nutí k zamyšlení, zda by zámořská kritika snímku věnovala stejnou pozornost i hodnocení, pokud by se nejednalo o tak etnicky a genderově výrazný počin. Takto si tamní kritici převážně vystačí s dobrými hereckými výkony a epickými bitevními scénami, což jsou nesporné přednosti snímku navzdory chatrnému příběhu.

Příběh bojovnic ahosi však ve spoustě západních učebnic dějepisu chybí, a když už jsou nějaké informace dostupné, obvykle je čteme jen z pohledu kolonialistů. Ti se samozřejmě snažili vykreslit domorodé africké obyvatelstvo jako barbarské divochy, aby ospravedlnili dehumanizující zvěrstva, jichž se na nich dopouštěli. Je proto sympatické, že se i tyto, dlouhou dobu opomíjené příběhy dostávají díky podobným filmům do kulturního mainstreamu. Jenže je právě takovéto zpracování skutečně tím vhodným pomníkem?

Už u úvodního čtení titulků, díky nimž se můžeme zorientovat v daném čase a prostoru, udeří publikum do uší silný přízvuk, jenž sám o sobě potvrzuje stereotypy vůči Afričanům – bez ohledu na konkrétní jazykové odlišnosti tamějších národů totiž všichni rodáci z afrického kontinentu mají ve filmech často tentýž přízvuk. A jeho místy až karikovanou verzi slyšíme v průběhu celého snímku. Až úsměvně proto působí výzva krále Geza, aby portugalský otrokář v jeho zemi mluvil jeho jazykem – v tomto případě tedy lámanou angličtinou.

Co na tom, že říše Dahome měla nejrozsáhlejší obchodní a koloniální vazby s Portugalci, v menší míře i Francouzi, Nizozemci a také Angličany. Králova výslovná preference angličtiny tedy působí bizarně, přestože je jasné, že film namluvený v tamějším tradičním jazyce fon by to měl distribučně nesrovnatelně těžší. Když už se však dílo snaží o důstojnou reprezentaci marginalizovaného etnika či kultury, mělo by v tom být důslednější.

Všudypřítomné využívání africké kultury připomíná třeba Lvího krále a tato analogie vůbec není od věci. Vždyť snímek by se jen po kosmetickém odkrvení bojových scén mohl prezentovat jako předvídatelná disneyovka pro dospívající afroamerické dívky, jimž by připomněl důležitost komunity a podpořil je v dosažení libovolně ambiciózních cílů.

Stejně jako v případě Black Panthera či Wonder Woman se tak jedná o výrazné dílo z hlediska reprezentace daného etnika i genderu, avšak vyprávěním a stylem film zaspal dobu a nenabízí téměř nic, co by publikum toužící především po vtahujícím filmovém zážitku mohlo zajímat.

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.