Jedna sekunda se vrací do temných kapitol čínské historie a ukazuje i propagandistickou sílu filmu

Jedna sekunda se vrací do temných kapitol čínské historie a ukazuje i propagandistickou sílu filmu
Jedna sekunda | Film Europe
Silné a uhrančivé v jednotlivostech, ale v celkovém vyznění spíše krotké – takové je vyznání předního čínského režiséra z lásky k filmovému médiu. Zaúřadovala zde spíše autocenzura „polepšeného“ tvůrce, anebo skutečně přítomné cenzorské nůžky režimu, který se ke své minulosti nechce postavit čelem?
Čínský filmař Yimou Zhang (v české transkripci občas psaný jako Čang I-mou) má s tamějším režimem značně komplikovaný vztah trvající už více než tři dekády. Patří do tzv. páté generace čínských filmařů, jejíž zástupci dostudovali po skončení Maovy kulturní revoluce a na rozdíl od svých předchůdců se nevyjadřovali k čínské politice 60. a 70. let tak nekompromisně. Spíše se pomocí symboličtějšího jazyka a narušení tradiční vyprávěcí struktury zaměřili na všední problémy konce 80. let a zároveň vyžadovali i větší tvůrčí svobodu.
Právě v tomto období se Zhang etabloval jako čelní představitel páté generace díky filmům jako Rudé pole, Zavěste červené lucerny či Ju Dou. Zřejmě nejznámějším z těchto festivalově úspěšných snímků (poslední dva se dokonce dočkaly i nominace na Oscara za cizojazyčný film) bylo sociální drama Žít (Huo zhe), za něž si Zhang sice odvezl z Cannes Velkou cenu poroty, ale tento snímek byl také v Číně zakázaný a režisér se navzdory mezinárodnímu úspěchu dočkal v rodné zemi částečné klatby.
Zavěste červené lucerny
Zavěste červené lucerny | Century Communications
Po sebekritice na přelomu milénia mohl opět natáčet, což vedlo ke vzniku jeho divácky nejúspěšnějších snímků – akční pohádky Hrdina, Klan létajících dýk či Kletba zlatého květu si lze užít i bez detailních znalostí čínské historie.Tato hvězdně obsazená díla jsou rovněž nepopiratelným vývozním artiklem a není divu, že se v kinech po celém světě dočkala velké divácké popularity. Tyto snahy však neúspěšně vyvrcholily drahým pseudohistorickým brakem Velká čínská zeď z roku 2016, který u recenzentů pohořel a vysoká očekávání nenaplnil ani z hlediska návštěvnosti kin.
Sám Zhang veřejně tvrdí, že se o politiku příliš nezajímá, kritici mu však vyčítají podlehnutí režimu, vůči němuž se v začátcích kariéry tak ostře vymezoval. Důkazem toho, že jeho vztah s komunistickým režimem lze označit za spíše vřelý, byla i prestižní nabídka režírovat zahajovací a zakončovací ceremoniály olympijských her v Pekingu; a to jak těch letních v roce 2008, tak i zimních, jež se uskutečnily letos.
Ziyi Zhang
Klan létajících dýk | Focus Features

Kritika poměrů jen tak mimochodem

I proto je jen těžko pochopitelné, že se do našich kin dostává snímek Jedna sekunda až nyní. Premiéru měl mít na Berlinale už v roce 2019, odkud byl však na poslední chvíli stažený. Oficiálně šlo o technické důvody, pravděpodobněji však zní varianta, že se čínští cenzoři pět minut před dvanáctou rozhodli, že dílo tamějšímu režimu příliš dobré jméno neudělá. A skutečně – přestože komunisté označili tragické celospolečenské experimenty 50. až 70. let za částečně chybné, stále se jedná o citlivé a tabuizované téma. Přestože tedy vládnoucí strana (zřejmě) nemá problémy se Zhangovým jménem, choulostivost tématu je nezanedbatelná. Snad i proto se snímek až bezmála rok po čínské premiéře dočkal mezinárodního uvedení na řadě světových festivalů. A nyní jej můžeme vidět i v našich kinech.
Jedna sekunda: Trailer
Hrdiny filmu jsou uprchlý vězeň (Yu Zhang) a osiřelá dívka Liu (Haocun Liu), které osud nečekaně spojí prostřednictvím groteskního souboje o jeden filmový kotouč. Oba od začátku charakterizuje především nezlomná vůle a zarputilost, s níž okrádají jeden druhého o zdánlivě bezcenný kulturní artefakt. Dospívající rozčepýřená zlodějka a mlčenlivý mukl jinak žádné výrazné vlastnosti nevykazují, spíše se snaží na sebe neupozorňovat a nenápadně se proplétat mezi stíny společnosti, na jejímž okraji se nacházejí.
Ze zpočátku nečitelných důvodů tedy oba mají zájem o část filmového pásu, směřující do města na okraji pouště k večernímu promítání. Zatímco první půlhodina se odvíjí v duchu jejich subtilně komického přetahování o citlivý materiál, časem zjistíme, že každý z nich je motivovaný rodinnou tragédií, jež úzce souvisí s dobovými proměnami čínské společnosti.
313fe784
Jedna sekunda | Enlight Media
Na přelomu 50. a 60. let totiž stranický vůdce Mao Ce-tung podnikl ambiciózní plán známý jako Velký skok vpřed. Radikální státní politika si kladla za cíl rychle vybudovat komunismus a dostat Čínu na úroveň světových velmocí – rozrušení tradičních ekonomických vazeb však vedlo k pravému opaku a během pouhých několika let zemřely desítky milionů lidí na hladomor. I proto se o pár let později pokusil Mao svou otřesenou reputaci zlepšit, a to dalším grandiózním plánem.
Takzvaná kulturní revoluce probíhala ve druhé polovině 60. let. Stála na myšlence modernizace společnosti prostřednictvím mladé generace a vymýcení kapitalismu atmosférou permanentní revoluce. Důsledkem boje proti domnělému starému myšlení a zvyklostem však byly opět miliony mrtvých, utužení Maova kultu osobnosti a ekonomická i kulturní paralýza země. Vlastenecká revoluce totiž brojila proti znalosti cizích jazyků, určitým výkladům historie, nehodící se inteligenci či autoritám – každý nevhodný element byl mučen nebo rovnou popraven. Není divu, že se současným vysokým komunistickým straníkům nevzpomíná na tyto chyby jejich předchůdců úplně snadno.

Vyznání lásky k filmu

Právě vězeň Zhang je jednou z obětí těchto překotných společenských proměn, zároveň však i chudé podmínky, v nichž Liu vyrůstá, působí jako silná obžaloba tehdejších poměrů, kdy se režim navzdory hlásání rovnosti a lepších zítřků nedokázal postarat o důstojný život většiny obyvatelstva. Zhangovi však primárně nešlo o vykreslení sociální mizérie 60. let, ale jak se u stárnoucích filmařů leckdy stává, snímek je autorovým milostným dopisem kinematografii.
3ea7933e
Jedna sekunda | Enlight Media
Filmy jako Amarcord od Federica Felliniho či Bio Ráj od Giuseppe Tornatora osobitě zobrazují vztah jejich tvůrce k celuloidovému zázraku, a právě do této škatulky patří i Jedna sekunda. Zatímco pro vězně má kraťoučká pasáž kradeného filmu zásadní emocionální náboj, dívenka chce filmový pás využít ke zlepšení životních podmínek svého bratra. A konečně třetí postava dobráckého, leč zbabělého promítače (Wei Fan) vidí ve filmu hlavně příležitost k vyniknutí a udržení smysluplného postavení ve světě, který smysl už dávno nedává.
Nadšený dav nábožně vzývající filmový materiál a sledující doslova cokoli, co se mu promítne, pak tvoří jen znepokojivě anonymní pozadí několika osobních příběhů, jež v daném časoprostoru snad ani nemohou skončit úplně dobře. Toho si však většina lidí žijících v totalitním režimu nedokáže všimnout a raději věnuje pozornost audiovizuálním výjevům, jež bychom dnes nazvali banálními: zpravodajskému týdeníku a propagandistické agitce Hrdinní synové a dcery (což je mimochodem skutečný film z roku 1964).
c267fa38
Jedna sekunda | Enlight Media
Zhang se vyžívá nejen v záběrech vyprahlé, leč opojně majestátní pouště, ale s ještě větší pečlivostí sleduje proces čištění poškozeného filmového pásu, jeho opatrné zapojování do promítačky i dnes už staromilecky působící techniky ručního střihu. Sentimentální náladou a vypulírovaným vizuálem se tedy novinka přibližuje Zhangově novější, umírněnější tvorbě, zastoupené díly jako Šťastné chvíle či Láska hlohového stromu. I proto je rozhodně chvályhodné, že Zhang udržel stopáž na přiměřených 100 minutách. Přesto se však snímek nevyhne občas až příliš pomalému tempu, když vyprávění ulpívá na vedlejších linkách k dokreslení atmosféry.
Je však zajímavé sledovat, jak se Zhangovi daří propojit několik prvků, jimiž se film zabývá – za nepřístupný zevnějšek skrývanou dobrotou hlavních postav, celospolečenskou chudobou a z ní plynoucími morálními poklesky či využitím filmového média jako zdroje zábavy i nástroje propagandy.
Na půdorysu anekdoty se mu daří tyto jednotlivosti spojit v poměrně funkční celek, zároveň však, bohužel, neříká mnoho nového – ani o Číně zdecimované komunistickým experimentováním, ani o filmovém médiu obecně. Nutno však uznat, že v rámci škatulky „drobné lidské příběhy na pozadí totalitního režimu“ by se třeba čeští filmaři mohli od Zhanga bezesporu učit.
hodnocení: 70 %

Kinobox: Uf, oni jsou tady! Lepší horor letos neuvidíte

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.