Jedna sekunda se vrací do temných kapitol čínské historie a ukazuje i propagandistickou sílu filmu

Čínský filmař Yimou Zhang (v české transkripci občas psaný jako Čang I-mou) má s tamějším režimem značně komplikovaný vztah trvající už více než tři dekády. Patří do tzv. páté generace čínských filmařů, jejíž zástupci dostudovali po skončení Maovy kulturní revoluce a na rozdíl od svých předchůdců se nevyjadřovali k čínské politice 60. a 70. let tak nekompromisně. Spíše se pomocí symboličtějšího jazyka a narušení tradiční vyprávěcí struktury zaměřili na všední problémy konce 80. let a zároveň vyžadovali i větší tvůrčí svobodu.

Právě v tomto období se Zhang etabloval jako čelní představitel páté generace díky filmům jako Rudé pole, Zavěste červené lucerny či Ju Dou. Zřejmě nejznámějším z těchto festivalově úspěšných snímků (poslední dva se dokonce dočkaly i nominace na Oscara za cizojazyčný film) bylo sociální drama Žít (Huo zhe), za něž si Zhang sice odvezl z Cannes Velkou cenu poroty, ale tento snímek byl také v Číně zakázaný a režisér se navzdory mezinárodnímu úspěchu dočkal v rodné zemi částečné klatby.

Po sebekritice na přelomu milénia mohl opět natáčet, což vedlo ke vzniku jeho divácky nejúspěšnějších snímků – akční pohádky Hrdina, Klan létajících dýk či Kletba zlatého květu si lze užít i bez detailních znalostí čínské historie.Tato hvězdně obsazená díla jsou rovněž nepopiratelným vývozním artiklem a není divu, že se v kinech po celém světě dočkala velké divácké popularity. Tyto snahy však neúspěšně vyvrcholily drahým pseudohistorickým brakem Velká čínská zeď z roku 2016, který u recenzentů pohořel a vysoká očekávání nenaplnil ani z hlediska návštěvnosti kin.

Sám Zhang veřejně tvrdí, že se o politiku příliš nezajímá, kritici mu však vyčítají podlehnutí režimu, vůči němuž se v začátcích kariéry tak ostře vymezoval. Důkazem toho, že jeho vztah s komunistickým režimem lze označit za spíše vřelý, byla i prestižní nabídka režírovat zahajovací a zakončovací ceremoniály olympijských her v Pekingu; a to jak těch letních v roce 2008, tak i zimních, jež se uskutečnily letos.

I proto je jen těžko pochopitelné, že se do našich kin dostává snímek Jedna sekunda až nyní. Premiéru měl mít na Berlinale už v roce 2019, odkud byl však na poslední chvíli stažený. Oficiálně šlo o technické důvody, pravděpodobněji však zní varianta, že se čínští cenzoři pět minut před dvanáctou rozhodli, že dílo tamějšímu režimu příliš dobré jméno neudělá. A skutečně – přestože komunisté označili tragické celospolečenské experimenty 50. až 70. let za částečně chybné, stále se jedná o citlivé a tabuizované téma. Přestože tedy vládnoucí strana (zřejmě) nemá problémy se Zhangovým jménem, choulostivost tématu je nezanedbatelná. Snad i proto se snímek až bezmála rok po čínské premiéře dočkal mezinárodního uvedení na řadě světových festivalů. A nyní jej můžeme vidět i v našich kinech.

Hrdiny filmu jsou uprchlý vězeň (Yu Zhang) a osiřelá dívka Liu (Haocun Liu), které osud nečekaně spojí prostřednictvím groteskního souboje o jeden filmový kotouč. Oba od začátku charakterizuje především nezlomná vůle a zarputilost, s níž okrádají jeden druhého o zdánlivě bezcenný kulturní artefakt. Dospívající rozčepýřená zlodějka a mlčenlivý mukl jinak žádné výrazné vlastnosti nevykazují, spíše se snaží na sebe neupozorňovat a nenápadně se proplétat mezi stíny společnosti, na jejímž okraji se nacházejí.

Ze zpočátku nečitelných důvodů tedy oba mají zájem o část filmového pásu, směřující do města na okraji pouště k večernímu promítání. Zatímco první půlhodina se odvíjí v duchu jejich subtilně komického přetahování o citlivý materiál, časem zjistíme, že každý z nich je motivovaný rodinnou tragédií, jež úzce souvisí s dobovými proměnami čínské společnosti.

Na přelomu 50. a 60. let totiž stranický vůdce Mao Ce-tung podnikl ambiciózní plán známý jako Velký skok vpřed. Radikální státní politika si kladla za cíl rychle vybudovat komunismus a dostat Čínu na úroveň světových velmocí – rozrušení tradičních ekonomických vazeb však vedlo k pravému opaku a během pouhých několika let zemřely desítky milionů lidí na hladomor. I proto se o pár let později pokusil Mao svou otřesenou reputaci zlepšit, a to dalším grandiózním plánem.

Takzvaná kulturní revoluce probíhala ve druhé polovině 60. let. Stála na myšlence modernizace společnosti prostřednictvím mladé generace a vymýcení kapitalismu atmosférou permanentní revoluce. Důsledkem boje proti domnělému starému myšlení a zvyklostem však byly opět miliony mrtvých, utužení Maova kultu osobnosti a ekonomická i kulturní paralýza země. Vlastenecká revoluce totiž brojila proti znalosti cizích jazyků, určitým výkladům historie, nehodící se inteligenci či autoritám – každý nevhodný element byl mučen nebo rovnou popraven. Není divu, že se současným vysokým komunistickým straníkům nevzpomíná na tyto chyby jejich předchůdců úplně snadno.

Právě vězeň Zhang je jednou z obětí těchto překotných společenských proměn, zároveň však i chudé podmínky, v nichž Liu vyrůstá, působí jako silná obžaloba tehdejších poměrů, kdy se režim navzdory hlásání rovnosti a lepších zítřků nedokázal postarat o důstojný život většiny obyvatelstva. Zhangovi však primárně nešlo o vykreslení sociální mizérie 60. let, ale jak se u stárnoucích filmařů leckdy stává, snímek je autorovým milostným dopisem kinematografii.

Filmy jako Amarcord od Federica Felliniho či Bio Ráj od Giuseppe Tornatora osobitě zobrazují vztah jejich tvůrce k celuloidovému zázraku, a právě do této škatulky patří i Jedna sekunda. Zatímco pro vězně má kraťoučká pasáž kradeného filmu zásadní emocionální náboj, dívenka chce filmový pás využít ke zlepšení životních podmínek svého bratra. A konečně třetí postava dobráckého, leč zbabělého promítače (Wei Fan) vidí ve filmu hlavně příležitost k vyniknutí a udržení smysluplného postavení ve světě, který smysl už dávno nedává.

Nadšený dav nábožně vzývající filmový materiál a sledující doslova cokoli, co se mu promítne, pak tvoří jen znepokojivě anonymní pozadí několika osobních příběhů, jež v daném časoprostoru snad ani nemohou skončit úplně dobře. Toho si však většina lidí žijících v totalitním režimu nedokáže všimnout a raději věnuje pozornost audiovizuálním výjevům, jež bychom dnes nazvali banálními: zpravodajskému týdeníku a propagandistické agitce Hrdinní synové a dcery (což je mimochodem skutečný film z roku 1964).

Zhang se vyžívá nejen v záběrech vyprahlé, leč opojně majestátní pouště, ale s ještě větší pečlivostí sleduje proces čištění poškozeného filmového pásu, jeho opatrné zapojování do promítačky i dnes už staromilecky působící techniky ručního střihu. Sentimentální náladou a vypulírovaným vizuálem se tedy novinka přibližuje Zhangově novější, umírněnější tvorbě, zastoupené díly jako Šťastné chvíle či Láska hlohového stromu. I proto je rozhodně chvályhodné, že Zhang udržel stopáž na přiměřených 100 minutách. Přesto se však snímek nevyhne občas až příliš pomalému tempu, když vyprávění ulpívá na vedlejších linkách k dokreslení atmosféry.

Je však zajímavé sledovat, jak se Zhangovi daří propojit několik prvků, jimiž se film zabývá – za nepřístupný zevnějšek skrývanou dobrotou hlavních postav, celospolečenskou chudobou a z ní plynoucími morálními poklesky či využitím filmového média jako zdroje zábavy i nástroje propagandy.

Na půdorysu anekdoty se mu daří tyto jednotlivosti spojit v poměrně funkční celek, zároveň však, bohužel, neříká mnoho nového – ani o Číně zdecimované komunistickým experimentováním, ani o filmovém médiu obecně. Nutno však uznat, že v rámci škatulky „drobné lidské příběhy na pozadí totalitního režimu“ by se třeba čeští filmaři mohli od Zhanga bezesporu učit.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.