Divácký hit z Varů míří do kin. Věční provokatéři PSH ve svém Nekonečném příběhu nabízejí sex, drogy i rap

Rapovým legendám PSH se vcelku překvapivě podařilo ohromit karlovarské divačky a diváky natolik, že si z letošního 56. ročníku festivalu odvezly diváckou cenu deníku Právo. Navázaly tak na triumfy tuzemských titulů z předchozích dvou ročníků, kdy zvítězil vděčný Zátopek a předtím dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát. Festivalové publikum si tedy životopisy výrazných postav české historie zjevně užívá.

Peneři strýčka Homeboye vznikli v 90. letech, a to především z iniciativy Michala Opletala známého jako Orion. V nejslavnější sestavě, v níž se od počátku milénia stali hlavní hybnou silou tuzemského rappu, jej doplňují ještě Vladimir 518 a DJ Mike Trafik. Od vydání prvního plnohodnotného alba Repertoár v roce 2001 se z PSH stala stálice české scény a navzdory častým odbočkám k soukromým projektům bylo každé jejich další album velkou událostí.

V osmi kapitolách se autorům Štěpánu Vodrážkovi a Petru Cífkovi podařilo najít balanc mezi informačním přehledem zásadních momentů kapely a předáním jejich nadčasové energie, svérázné poetiky. Dlouhodobí fanoušci kapely se tedy v dokumentu PSH Nekonečný příběh mnoho nového nedozví, spíše si připomenou klíčové okamžiky posledních dvou dekád a samozřejmě také největší hity. Opravdu ale nejde o encyklopedický výčet singlů, koncertů či statistik poslechovosti, podstatnější je vtažení publika do zákulisí kolosu, který postupem času nabral výrazně větší obrátky, než si hudební hvězdy zpočátku představovaly.

Jak se na hiphopové legendy sluší, jejich životy jsou plné tu nafouknutých, tu skutečných svárů nejen s dalšími umělci, ale i s vnitřními démony a spoluhráči z kapely. Trio se mnohokrát ocitlo na hraně profesního vyhoření i osobního kolapsu, budoucnost uskupení je tak permanentně nejistá, což dokument svou kombinací nostalgie i vyhrocenosti opakovaně akcentuje. Zároveň však zdůrazňuje i kamarádskou rovinu, bez níž by takto rozviklaný projekt nešlo dlouhodobě udržet. Dekády trvající přátelství a neutuchající chuť ke společným zážitkům v budoucnosti je hnacím motorem tria, pro jehož jednotlivé součástky by možná bylo snazší pokračovat sólo.

Svižný, pouhých 70 minut trvající snímek zjevně čerpal inspiraci ve chváleném dokumentu Šimona Šafránka King Skate i v seriálu RapStory, a tak neobsahuje pouze záběry z archivů PSH, nýbrž i dobové materiály pro dokreslení atmosféry. Vzpomínání z rodného sídliště na pražském Jižáku doplňují záběry z koncertů a rozličných mediálních vystoupení, řada scén a příběhových milníků je navíc v souladu se současnými dokumentárními trendy přehraná, takže je třeba brát dílo s určitou mírou nadsázky.

Zdaleka ne vše se odehrálo přesně tak, jak se ve filmu popisuje, a snad ani nejtvrdší jádro fanoušků nedokáže rozeznat stoprocentní pravdu od lehké nadsázky. I tato lehce mystifikační rovina všakstále klade důraz na to, aby byly základní mantinely vývoje kariér i vztahů ústředních postav zachovány.

Na snímku zaujme řada nápadů, které se snaží dílo oproti očekávatelné přehlídce mluvících hlav trochu ozvláštnit. Patří sem třeba rámování pomocí příběhu Vinnetoua a Old Shatterhanda a hledání paralel mezi těmito oblíbenými postavami a dlouholetým přátelstvím Oriona s Vladimirem 518. Karlovarské publikum rovněž značně ocenilo nesmlouvavou profesionalitu Saskie Burešové, jejíž archivní záběry dominují úvodní i závěrečné koláži. Tyto zcizovací vtípky někdy vytvářejí zajímavé paralely, jindy zase napomáhají rytmizaci zdlouhavějších pasáží.

Vzhledem k tématu nezbytný humor je přítomný i v sebereflexivitě aktérů, kteří ve všech propagačních materiálech k filmu tvrdí, že nechtěli natáčet obyčejný oslavný dokument, v němž by se nostalgicky ohlíželi za úspěšnou kariérou; ve zjevném souladu s rapovou ochotou překračovat hranice a posouvat se dál tak stvrzují svou mytologii prostřednictvím klackovité otevřenosti – vzpomínají na období plná alkoholových, drogových i sexuálních úletů a nakonec třeba i na workoholismus.

Přesto především ke konci, stráveném u táborového ohně a na nečekaně minimalistickém koncertě, dojde na momenty melancholie, a tak se s plnou silou připomene, že nevyhnutelnému poločasu rozpadu umělecké kariéry neuniknou ani rapové ikony. Bude to ale nyní, nebo třeba až za deset let? To nevědí ani sami hrdinové.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.