Thriller Jen na skok opisuje od Psycha, ale ve všem dojde jen na půl cesty

Psát o Jen na skok (I Came By) je složité. Aby se dalo opravdu pojmenovat, co je tu dobře, a co naopak špatně, nezbývá, než celkem detailně popsat celý děj – a znát dopředu děj thrilleru ne každý ocení. Tento konkrétní příběh navíc obsahuje velmi brzy zásadní zvraty, opět provázané s jeho ne/kvalitou.

Ve zkratce tedy: jde o béčko s několika dobrými nápady, které doplácí na nepříliš strhující režii a nedůslednost propracování svých motivů, což sílu oněch dobrých nápadů neodvratně podrývá. Zbytek recenze prozradí zvraty první poloviny a otře se o konec, takže pokud je to pro vás příliš, utíkejte!

Přední devízou filmu režiséra a scenáristy Babaka Anvariho je trik odkoukaný z Hitchcockova Psycha. Neváhá odpravit postavu, kterou považujeme za protagonistu, velmi zkraje příběhu. A to hned několikrát! Přestože jde o vcelku jednoduchý trik, jen máloco může zneklidnit tak moc, jako když domnělý hlavní hrdina zemře po půlhodině a my musíme čekat, co se tedy bude dít dál. Kam to, probůh, může směřovat? Rozbití vypravěčských zvyklostí tu vyvádí z rovnováhy a vyvolává příjemné napětí.

Vyprávění začínáme s Tobym (George MacKay), typickým mladým britským mužem, jenž ve svých 23 letech žije s mámou a tápe, co se životem. Není zvlášť chytrý, není zvlášť schopný a volný čas tráví posloucháním youtuberů, kteří mu vysvětlují, že za jeho ztracenost může společnost, jež dnes myslí na všechny krom lidí jako on. To, že MacKayovi je ve skutečnosti 30 a je to na něm vidět, pomáhá podtrhnout bezradnost muže, který by měl být dospělý a samostatný, ale neví jak.

Toby si tedy ventiluje frustraci tak, že se s kamarádem Jayem (Percelle Ascott) vloupává do bytů boháčů a pomalovává jim stěny graffiti. Vnímá to jako velkou rebelii a „boj za správnou věc“, i když je to samozřejmě trochu trapné. Jay si to uvědomí ve chvíli, kdy jeho přítelkyně otěhotní, a se svou guerillou sekne.

Toby ale není připravený se posunout, tak na akci vyrazí sám. A ve sklepě domu důležitého soudce najde tajnou místnost s uvězněným nahým mužem. Podaří se mu uniknout před dopadením, svědomí mu ale nedá, takže se pokouší situaci nějak vyřešit. A protože, jak už padlo, není zvlášť chytrý a chce být hrdinou, místo aby vyrazil na policii, vrátí se muže osvobodit sám. A tentokrát ho to stojí život.

Jsme sotva ve třetině stopáže a přišli jsme o našeho hrdinu. Štafetu po něm překvapivě přebírá jeho matka Lizzie (Kelly Macdonald), psychoterapeutka a vdova, která měla se svým synem celkem normální vztah – tedy se spoustou hádek a napětí, ale v jádru stále plný lásky a zájmu. Lizzie se s Jayem, jemuž se mezitím narodilo dítě a prochází si partnerskou krizí, snaží vypátrat, co se stalo s jejich synem a kamarádem. Ovšem s tím, že nyní coby publikum počítáme s možností, že každý z nich může kdykoliv selhat.

Máme tu tedy solidní příběh pro dobrý thriller. Proč však recenze míří k jen průměrnému hodnocení, jak už jistě víte? Předně za to může nepříliš zajímavé režijní uchopení, kdy zkrátka vše vypadá tak, jak čekáme, a filmařsky se nesetkáme s jediným silným nápadem. Moment, kdy se autor nebojí nekompromisně odpravit protagonistu, je z principu silný, zde je z této situace ale vykřesáno trestuhodně málo!

Záporák s tváří Hugha Bonnevilla je z ranku „hodných strejdů, do kterých by to nikdo neřekl“, což je opět na papíře fajn, ale postava je vedená tak unyle, že nemá šanci zaujmout. Je problém, když se tvůrci zároveň snaží dlouze vysvětlit jeho motivace, důvody a osobní traumata. Jenže co s tím, když nezvládají vyvolat náš zájem o něj? Postava nezačne být zajímavou jen proto, že si najednou sedne a začne vést monology o svém dětství.

A pak je tu konec… Tvůrci se rozhodli směřovat k jakémusi happy endu. To je samozřejmě relativní pojem, když jsme přišli o několik hlavních postav, nicméně vyprávění je zakončené podivně triumfální tečkou, zlo je dopadeno, padouch odevzdaný do rukou zákona, hraje u toho vzletná hudba. Jenže to vůbec nefunguje!

Soudce Blake byl budovaný jako reprezentant zkorumpovaného systému, který přesahuje jedince. Takový záporák nemůže jen tak snadno prohrát, a už vůbec nemůže být prostě zatčený. Tato pointa totiž popírá premisu – pokud je tíseň ze systémové nespravedlnosti tak velká, že si žádá manifestaci v podobě sériového vraha, nemůže být onen vrah na konci jen tak odvedený v poutech. Samozřejmě, že by to šlo nějak obejít, vlastně mnoha způsoby, ale Anvarimu se to rozhodně nedaří, takže jeho konec působí křečovitě a chtěně.

Rozvést pořádně zobrazovaná témata je tu zjevně nadlidský úkol. Načrtnutí života mnoha frustrovaných mladých mužů tvůrce beze stopy opustí spolu s MacKayem. Výchova dítěte v rodině uprostřed krize rovněž vyšumí. Jakákoliv společenská kritika končí stejně impotentně jako sprejování graffiti na zdi v domech boháčů.

Jde namítnout, že se přece jedná o béčkový thriller, takže v něm mohou být motivy poházené spíš pro jejich estetickou hodnotu než s cílem skutečně je rozebrat. To je v určité míře pravda. Jenže když se pak film dostane krůček k tomu, aby se k něčemu trefně vyjádřil, ale neudělá to, zbývá pocit zklamání. Zvlášť když kvůli nijaké režii nezačne být zábavnou jízdou.

Jen na skok má tedy mnoho chvil, kdy hrozí, že se stane dobrým filmem, ale nikdy to neudělá. Ani na skok.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.