FAMU potřetí v kině. Krátké animované, hrané a dokumentární filmy dávají ochutnat studentskou tvorbu, ale letos to není úplně ono

Pásmo začíná ani ne čtvrthodinovým animovaným snímkem Milý tatiod Diany Cam Van Nguyen. To jistě není překvapení, jde o neden z nejvíce oceňovaných českých filmů minulé sezóny, jenž si připsal Českého lva, cenu kritiky, cenu z FAMU Festu a objel mnohé důležité světové festivaly.

Van Nguyen v něm svou unikátní animací popisuje osobní příběh o komplikovaném vztahu s otcem, který během jejího dětství nejprve strávil rok ve vězení a pak opustil ji i matku, protože mu nebyla schopná dát syna.

Jemná a intimní zpověď odhaluje roky bolesti a nevyřčených výčitek. Van Nguyen se profiluje jako jedna z nejzajímavějších českých filmařek a již si získala příznivce po celém světě. Její vtahující animace pracuje s výstřižky fotek a dopisy zasílanými otcem z vězení, jež paradoxně reprezentují chvíle největší blízkosti, jaké s ním zažila.

Následuje Vinland scenáristy a režiséra Martina Kuby s víc než půlhodinovou stopáží, zdaleka nejdelší z vybraných filmů. Vypráví příběh ilegálního gruzínského dělníka, jenž v Praze v područí ruského mafiána vydělává peníze pro manželku a dcerku čekající na jeho návrat. Sociální drama připomíná Hrdiny dělnické třídy z letošních Varů.

Bohužel stejně jako oni se film maličko zapomíná v intenzitě dramatu, která místy nabývá až parodických rozměrů. Buduje nepřátelské prostředí plné tísně a nepohody, navíc tak rutinními prostředky (rozklepaná kamera není samospásná), až výsledek působí velmi odcizeně a nepřesvědčivě.

Hrdina je spíš než v nepříznivé situaci uvězněný uvnitř dramatického filmu. Vložená romantická podzápletka pak působí, jako by Kuba ztratil důvěru v sílu původního námětu a rozhodl se přihodit postelové scény, což mu už vůbec nepomáhá.

Desetiminutový animák Sestry Andrey Szelesové rozhodně pomůže očím odpočinout si od té šedi. Jde o melancholickou alegorii sourozenecké péče, vehementně se snažící překonat všechny překážky. Každé odhodlání má ale své limity a někdy nastane okamžik, kdy je potřeba si připustit, že už člověku došly síly.

Szelesová tento tvrdý námět zpodobňuje prostřednictvím neúnavné malé postavičky, jež se stará o stále obludněji narůstající osobu uvězněnou až po krk v písku nehostinné pouště. Zatímco uvězněná sestra se dál zvětšuje a její situace je víc a víc bezvýchodná, sestřička začíná chápat, že už dál nemůže milovaného obra opečovávat.

Snímek se soustředí na okamžik ztráty – netušíme důvody uvěznění, nechápeme, kdo nese vinu ani jestli se tomu dalo předejít. To ale v tuto chvíli není důležité, zůstává jediná emoce – smutek – a vysílení.

Con spiro stvořila Barbora Chalupová, známá hlavně tím, že se spolu s Vítem Klusákem podepsala pod V síti – komerčně nejúspěšnější český dokument za velmi dlouhou dobu (možná vůbec). Jde o zajímavý, tentokrát fikční příběh o chlapci, jenž má za domácí úkol popsat inverzi. Protože ale mámin přítel místo toho, aby se mu věnoval, přepošle konspirační video o chemtrails, kluk se začne topit v řadě paranoidních představ.

Nápad je to dobrý. Chalupová se snaží spojit svět konspiračních teorií s osaměním a s pocitem toho, že člověka nikdo neposlouchá. I když je naším hrdinou malý kluk, snímek můžeme vnímat jako metaforu lidí, kteří mají pocit, že se s nimi zachází jako s malými dětmi.

Škoda, že Con spiro postrádá režijní finesu. Je příliš patrné, že Chalupová se cítí lépe v dokumentaristice. Tady se zdá, že kameraman Šimon Havel (rovněž především dokumentární) dostal za úkol pořídit pár hezkých záběrů krajiny na prostřihy a zbylé scény se nějak mrskly.

Projekt Adam Basma je sympatický, i když trochu „školácký“ malý dokument Leily Basmy. Vypráví o svém strýčkovi, jenž zažil v arabském světě celkem divoký život slavného tanečníka tradičních tanců a stejně, jako by bylo zábavné slyšet ho o jeho dobrodružstvích vyprávět u kafe, není špatné slyšet jeho neteř mluvit o nich na pozadí ilustrační montáže.

Ze všech filmů pásma působí Projekt Adam Basma nejvíc jako „ročníková práce“, která se dala do kupy s vynaložením co nejmenší snahy a invence. Je celkem zvláštní, že autorka celý dokument rámuje jako pátrání po pravdě o svém strýčkovi, i když se nakonec ukáže, že má jeho telefonní číslo a může mu kdykoliv zavolat a zeptat se ho… Trochu nedomyšlený formát. To ale nutně neznamená, že jde o nepříjemný film na sledování.

Jak je patrné z tónu textu, letošní přehlídka nepatří k těm zvlášť silným, především v porovnání s tou z roku 2020, jež tradici zahájila. Nezapomínejme však, že studentské práce nejsou od toho, aby byly dokonalé, ale aby se na nich autoři a autorky trénovali. Mohou si nastavit ambice o kus víc, než na co stačí, mohou uprostřed natáčení zjistit, že původní plán nejde z časových nebo personálních důvodů realizovat, nebo se soustředí na jeden aspekt filmu oproti jiným. I když ne každý titul nabízí strhující zážitek, FAMU v kině jako celek je důležitou zprávou o zájmu a směřování studentů.

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?