Poslal desítky lidí na smrt. Kdo byl tajemný mág Arvéd, odhaluje nový český film

Jiří Arvéd Smíchovský byl jednou z nejunikátnějších a nejvíce kontroverzních českých osobností první poloviny 20. století. Kolaboroval s každým režimem, ale žádnému nesloužil. Coby okultista a samozvaná renesanční osobnost prahnul po vědění a za přístup k informacím v podobě starých rukopisů byl ochotný příslovečně zaprodat svou duši.

Adaptace poslední fáze jeho života v režii Vojtěcha Maška je ale víc než dalším převyprávěním faustovské legendy. Také je víc než dobovou reflexí. A také je víc než alegorií dneška. Stejně tak je víc než psychologickým profilem. Vždy, když se pokusíme zjistit, čím Arvéd (Michal Kern) je, zjistíme, že zvolená škatulka tak úplně nefunguje.

Na Maškův filmový debut se čekalo dlouho i proto, že je v umělecké sféře již zavedeným jménem – nejvíc asi díky jeho angažmá v komiksu. Pokud tedy nic jiného, měl být Arvéd alespoň obrazově výrazný zážitek. A jistě platí, že o vizuální podobě se hodně přemýšlelo, přesto je kamera Dušana Husára (který má jinak na svědomí oba filmy Adama Sedláka) nakonec méně expresivní a výstřední, než by být mohla.

Jenže právě tahle "jednotvárnost" stojí v základu zážitku. Tvůrci budují sobě podobné interiéry, v nichž se odehrávají sobě podobné scény. Příběh je navíc vyprávěn nechronologicky a mnohé scény zjevně zkreslují realitu. Smíchovský je tedy stále víc pohlcován světem, jejž nelze pořádně prostorově ani časově ukotvit i proto, že si v něm je vše podobné.

Hrdina zná jen dva způsoby života. Buď si užívá luxusu a pohodlí jako kolaborant, nebo čeká ve špinavé cele na popravu. Nikdy neví, co to bude příští týden. Je zcela odevzdán na pospas moci, jenže ta se ho nikdy netroufá zbavit. Na to jsou jeho služby příliš užitečné. Tedy donašečství na prominentní figury předchozích režimů, s nimiž se stýkal během různých seancí.

Obecné pravidlo říká, že publikum by mělo hodnotit podle kritérií, které si dílo samo stanoví. Společenské podobenství nesoudíme podle bohatosti a věrohodnosti psychologie individuálních postav. Studii nudy nesoudíme podle toho, jak je zábavná. Arvéd nám ale nedopřává ten servis, že by nám jasně řekl, co po nás chce. To bude někdo považovat za jeden z největších možných kardinálních nedostatků.

U příběhu okultisty ztraceného ve své době i své identitě ale takový přístup může být adekvátní. Jde o film, v němž se ztratíme, a to přestože je založen na neustálých opakováních a variacích. Jen díky nim alespoň tušíme, na co se přesně soustředit.

Tou asi nejvýraznější variací (krom doslova opakovaného monologu o opakování, na jehož repetici je založen i trailer) je navracející se motiv „muže skrytého ve skříni“. Arvéda potkáváme poprvé, když se vynořuje z nekonečného temna jako strašidlo. Byl právě svědkem tomu, jak jeho kamarád, komunistický vyšetřovatel Plaček (Saša Rašilov), verbuje mladíka Vlastíka (Vojtech Vodochodský), aby Arvédovi dovolil ho svést a následně na něj donášel. Později naopak jiní číhají na Arvéda. A někdy je skříň prázdná, což ale neznamená, že z ní nejde strach. Jedno je jisté – v každé vyšetřovací místnosti vidíme na stejném místě skříň. A vždy přemýšlíme, jestli je někdo uvnitř.

Jedním z nejsilnějších témat Arvéda je tedy paranoia a nemožnost věřit nikomu a ničemu. Výše popsaná situace mladíka, jenž je přesvědčen k tomu, aby Arvéda špehoval a dovolil mu s ním flirtovat, nevěda, že Arvéd o celém plánu ví a náramně se jím baví, je jen první stupeň. Když totiž Smíchovský vidí, že jeho domnělí přátelé jsou schopni takové lsti v jeho prospěch, co vše dělají proti němu? A že si je vědom mladého špeha, nakonec neznamená, že je proti jeho donášení imunní.

Vztah Arvéda s prominentním komunistou Plačkem je dalším výrazným motivem. Prošli si několika režimy a zcela se otočila jejich vzájemná mocenská pozice. Oba byli někdy ve skříni a jindy byli tím, kdo je ze skříně pozorován. Za nacistické okupace byl Smíchovský na straně život ohrožující autority. Nyní ji zastupuje Plaček. Ten se na jednu stranu cítí povinován za to, že ho Arvéd nenechal na holičkách, na druhou stěží skrývá zášť vůči člověku, jehož vrtochům byl kdysi ponechán na pospas.

Jenže ani paranoia ani duet Plačka se Smíchovským nakonec nemohou film plnohodnotně zarámovat, na to jim není propůjčen dost velký důraz a nejsou jasně napojeny na jiné důležité motivy. Zcela stranou stojí například Arvédova sexualita. Mnohé postavy často mluví o tom, že je gay, a jeho svádění "špiona" Vlastíka je výraznou součástí filmu. Jenže film není o tomto svádění. A stejně tak není o vztahu se Špačkem. A nakonec ani o člověku propadajícímu paranoie, protože Smíchovského jako enormně výstřední figuru nikdy nepoznáváme ve stavu normality a netušíme, jak si pro sebe takový stav představuje.

Možná, že problém Arvéda spočívá v tom, že Mašek skvěle zobrazuje negativní emoce a aspekty příběhu, potíž má ale s těmi pozitivními. Nebo přesněji řečeno těmi, jež by v Smíchovském naznačily jemnější emoce a motivace, ke kterým lze cítit sympatie, nebo na ně můžeme alespoň uplatnit empatii.

Vztah Smíchovského s Plačkem by dával větší smysl, kdybychom viděli náznaky přátelství, jež je kdysi pojilo. Arvédův věčný hon za věděním by začal působit méně arbitrárně, kdybychom mohli věřit, že to vše je motivováno lidskou touhou po štěstí, seberealizaci, možná úniku z nesnesitelné současnosti?

Jenže Vojtěch Mašek se podle svých slov bál, že kdyby zašel příliš daleko v manifestacích lidskosti, začal by Arvéd působit příliš návodně. Chce, aby publikum tyto prvky pocítilo, ale záměrně se zastavuje vždy krok před tím, než by kterýkoliv z nich nabral konkrétní tvar.

Strach z toho, že když bude publikum něčemu příliš rozumět, bude nespokojené, není u artového filmu neopodstatněný. Tady se ale nebezpečně blížíme k situaci, kdy tvůrce předpokládá nějakou informaci jako natolik samozřejmou, že ji do svého filmu nezahrne, a publikum je pak ponecháno na pospas vlastní projekce. Často je třeba říkat si: "Aby se mi ten film mohl líbit, musím předpokládat, že tohle si mám teď myslet."

Nikdo jistě nechce, aby Mašek natočil rovnou druhého popíkového Šarlatána, ale opravdu je nutné vyhýbat se tak moc celkem důležitému aspektu vyprávění, jen aby nevyznělo "moc návodně"?

Na závěr se sluší věnovat pár slov neokoukanému Michalu Kernovi. Jde o zábavně expresivní "nadživotný" výkon, který skvěle pasuje k celkové náladě filmu a velikášské postavě Smíchovského. Diskutabilní je snad jen ve scénách svádění "kolouška" Vodochodského, kde místy evokuje ošuntělý stereotyp upíra Romana ze Svatby upírů, jenž predátorsky, ale výhradně verbálně ohrožuje heteronormativitu svých kořistí a "ne" nepovažuje za odpověď. Měli bychom chápat, že tento ďábelský Kristian je jednou ze záměrných Arvédových masek, jimiž se chrání před vlastní zranitelností. Opět se ale vracíme k tomu, že film samotný nám nedává dost informací, abychom ve Smíchovského mohli projevit tolik důvěry. Musíme předpokládat, že k tomu jsme měli dojít.

Pořád jde ale o velmi zajímavý počin, v němž se je radost ztrácet, i kdyby část tohoto ztrácení nebyla tak úplně plánovaná. Přes mnoho nepříjemných emocí prostupuje celé dílo hravost a nápaditost, viditelná radost z možnosti celý ten rébus bez jasné odpovědi montovat. To nakonec vždycky zvítězí nad pár nedostatky.

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?