Bullet Train s Bradem Pittem si to fičí po kolejích rychlé akce a lehce nablblého humoru

Vskutku, není mnoho herců Pittova věku, kteří se mohou před kamerou svléknout. V české kinematografii je takový jediný, a ten je Vetchý, jak pravil Zdeněk Svěrák. Pitt už začíná být ve věku, kdy se nejvíc hodí na role vysloužilých kaskadérů, jako tomu bylo v Tenkrát v Hollywoodu, za což dostal ostatně i svého jediného Oscara. Tyto figury v sobě stále mají jakýsi doutnající plamínek vitality. Už se snaží neplýtvat energií a nedávat ji všemožně na odiv, ale když na to přijde, dovedou zmasakrovat řadu mladších protivníků. Ty kožní varhánky na krku už se množí, ale předloktí zůstává stále dost žilnaté a hraje vyrýsovanými svaly.

Pan Beruška je vlastně podobný pohodář, jakým byl Cliff z Tarantinovy pecky. Jen na to duševní uvolnění nejde přes lehké drogy (i když kdoví, co všechno v ději není), ale hlavně přes psychoterapii a osobní koučink. Už vlastně nechce zabíjet lidi na objednávku a chce jen do menších akcí, kde nemusí použít střelné zbraně. Takto si v Tokiu nechá v nádražní skříňce pistoli a nasedne do šinkansenu směrem Kjóto a doufá, že má ukrást jen jeden stříbrný kufřík s výraznou přelepkou na rukojeti.

Všem problémům s případnými majiteli či převozníky se chce vyhnout. Hlavně slunce v duši. Se svým ohozem korunovaným chalupářskou hučkou, jenž připomíná něco mezi důchodcem na výletě a pubertálním hipsterem, v módně divokém Japonsku celkem zapadne. To jiní nájemní zabijáci ve vlaku už jsou o něco více nápadní, ale kdo by si jich v zemi mangy a anime všimnul?

Jak potvrzují i jízdní řády, taková cesta zabere dvě hodiny a 18 minut, čili 127 minut filmu značí jistou časovou kompresi a také asi občasné překračování povolené rychlosti. Vskutku, Bullet Train – což je lehce sofistikovaný dvojsmysl, protože šinkansenům se skutečně přezdívá „bullet trains“, neboť lokomotiva má tvar kulky, aby dobře prorážela vzduch – patří k té nepočetné skupině filmů, které se odehrávají víceméně v reálném čase.

Nestane se z něj určitě taková klasika, jako byly Lola běží o život, V pravé poledne nebo Telefonní budka, v nichž odtikávající čas také pohání tempo akce.

Bullet Train je něco jako moderní hitchcockovka, thriller v uzavřeném prostoru, kde se nedobrovolně potkává více lidí ve vzájemném střetu zájmů. Zároveň je to jako spin-off nějaké tarantinovky, nejspíš Kill Bill. Zdálo by se, že půjde hlavně o styl akce, čemuž by napovídalo i jméno režiséra Davida Leitche, který stojí coby kaskadér (ano, pořád se nám to sem vrací) za desítkami filmů, ale v posledních letech zazářil jako hlavní tvůrce Johna Wicka, Atomic Blonde, Deadpoola 2 a Rychle a zběsile: Hobbse a Shawa.

Upřímně, všechny tyto filmy skutečně moc nezávisí na vyprávění coby rozehrané partii šachů, ale na atmosféře a provedení akce. Jsou to splněné kaskadérské sny dělat filmy prakticky bez příběhu jen jako rozehrané pole pro excelentní atletické výkony.

Bullet Train na první pohled – alespoň podle trailerů – vypadá stejně. Hodně barviček, výbuchů, krve a střihů, lehce bizarní postavičky, hlášky, totální výplach mozku. A ne že by šlo tentokrát o něco diametrálně odlišného. Pouze nyní film drží víc pohromadě jako thriller, komedie i drama a postavy přes veškerou svou nestandardnost (v porovnání s běžným vzorkem populace) nejsou jen figurky určené k obětování.

Existují tu minimálně tři hlavní dějové linie – Pittův zlodějíček nechce zabíjet, ale občas musí, nebo to udělá omylem; dvojice vrahounů Citrón a Mandarinka mají ve vlaku přivézt ruskému bossovi Bílé smrtce (neptejte se mě dál, je okolo toho spousta flashbacků) jeho nezdárného syna a onen kufřík s penězi (žádným McGuffinem, jak tomu bývá) a do toho je tu nějak podivně zapletený japonský, trochu ňoumovitý vrahoun Kimura, kterého ještě podivněji drží v šachu tajemná dívka v růžové školní uniformě... No a nekomplikujme si to dále Mexičanem s přezdívkou Vlk a Afroameričankou Sršní a dalšími. Od projekce uplynulo už pár hodin a moc z toho v hlavě nezůstalo, to musíte pochopit…

Překvapivě mezi těmito postavami existují různé už dříve rozvíjené vztahy, aniž by o tom třeba někdy naplno věděly nebo to dovedly přiznat samy sobě či o tom mluvit s druhými. Vlastně je škoda, že se skoro všichni musí nějak komplikovaně a napůl komicky zabít. Ne že by jejich bitky postrádaly kvalitní choreografii, ale tentokrát jde opravdu hlavně o zábavu z odhalování informací o jejich minulosti a vyvíjející se náklonnosti, náhlých, nestálých spoluprací, intrikaření a snahy o přechytračení.

Tento film je tak chytrácký, že občas přechytračuje sám sebe. Někdy není jasné, nakolik už má být sebeparodií, nakolik je prostředí vlaku reálné, či zda jde o jakousi virtuální realitu, sen či stav změněného vědomí jednotlivých postav. Stručně – na realismus se tu moc nehraje, na sebereflexivitu žánru ano. Proto postavy neustále komentují, co dělají či udělají a co by dřív udělaly jinak. Skoro jako ten Tarantino, akorát že ten by je víc nechal mluvit vsedě a míň metat kozelce.

Úvodní rozjezd je vlastně protahovaný a neustále přerušovaný flashbacky. Čím déle ale film trvá, tím se na něj dívá lépe a člověk se může víc naladit na jeho poetiku, která spoléhá na to, že v Japonsku „nic není normální“, což je klasické orientalistické klišé spíše než vyjádření lásky k dané zemi.

Těžko říct, nakolik je film věrný knižní předloze Kótara Isaky (a zdůrazněme, že jde o klasický román, ne o manga komiks), každopádně tento autor se dlouhodobě specializuje na různé mysteriózní příběhy a všelijak narušení nájemní vrazi se objevují třeba i v jiné jeho knize a filmové adaptaci Grasshopper (2015). Adaptace se, mimochodem, dočkalo už 14 jeho knih, a toto je poprvé, kdy si ho všimla americká produkce.

Mírný problém je, že skutečně sympatický je jenom Pittův Berušák, a to i díky jeho roztržitosti a smůlovitosti vyvažované náhlými nečekanými záblesky štěstí, jimiž se trochu podobá kapitánovi Jacku Sparrowovi, na rozdíl od něj ale nenasává rum, ale new age moudra. Ostatní postavy jsou ale převážně psychopati nebo neproniknutelní tajemní Asiaté nebo kombinace obého.

Zábavný je ještě Citron v podání hřmotného, ale přitom jemného Briana Tyree Henryho, který byl trochu otravný v Godzilla vs. Kong a docela fajn v Eternals, ale tady aspiruje na nového Samuela L. Jacksona zkříženého s Forestem Whitakerem. Citrón, tedy Lemon, totiž patří k postavám, co mají teorii. A postavy s teoriemi jsou důležité. Umožňují nám totiž číst dílo v nějaké perspektivě.

Lemon a.k.a. Citrón (vzpomínáte si, že i v Česku působil nájemný vrah Citrón?) je totiž závislý na dětském seriálu Mašinka Tomáš, v němž se prý nacházejí všechny psychologické typy lidí. Podle něj je většina současné audiovizuální zábavy samé násilí, efekty, ale bez hlubšího obsahu a poučení. Až na Mašinku Tomáše, pochopitelně. Tato postava ale účinkuje ve filmu Mašinka Šinkansen, který je samé násilí, efekty, flashbacky (pokud jsem zapomněl zmínit), a je otázka, jestli má skýtat nějaké poučení.

Nemá cenu vytahovat něco přímo z děje – například „neotvírejte neznámé kufříky“ nebo „mějte u sebe ve vlaku vždy drobné“. Film se zdá být pouze sarkastickým vtipem na téma „nevyčítejte akčním filmům jejich bezduchou zábavnost“. Ano, na konci, když se všichni potkávají tváří v tvář, je zde cítit i prapůvodní asijský samurajský patos, ale většina děje stojí na tom, že žádný patos a vážnost nemá smysl. Ani při setkání se smrtí.

V tom je Bullet Train naprosto typické dílo západní postmoderny. Za 90 milionů se dá postavit a zničit hodně vlakových interiérů i vykolejených digitálních vagónů. Je to film, který se vyžívá ve své bezobsažnosti, ale víceméně splňuje to, co vidíte v trailerech a na plakátu. A vlastně z mnoha filmů, co mají na plakátu velký ansámbl a nějaký jedoucí či případně vybuchující dopravní prostředek, tento o sobě lže nejméně.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.