Recenze: Miroslav Krobot dostal ve filmu Martina Šulíka zaječí uši. Spasí mu život, nebo jej zkomplikují?

Slovenskému spisovateli Jozefovi v podání Miroslava Krobota se výrazně mění život poté, co se dozví, že je jeho o generaci mladší přítelkyně Katarina (Alexandra Borbély) těhotná, hodlá si dítě nechat, ale pochybuje o společném svazku s postarším literátem. Jozef, navíc stižený autorskou krizí, odpluje do fikčního světa beletrie, kde coby hrdina bez energie srazí autem zajíce, rituálně ho upeče a pozře, načež mu zvíře propůjčí dar mimořádně citlivého (ne vždy příjemného) sluchu. Slyší proto myšlenky ostatních lidí.

Ve skutečném světě se Jozefův nejbližší přítel Julo (skvěle hrající Oldřich Kaiser) nervově hroutí kvůli odchodu manželky a míří do psychiatrické léčebny. Jozef tak přichází o posledního „kumpána“ a vyráží na pomyslný road trip za svými dětmi a exmanželkou, do vlastní minulosti. Co na této cestě najde, je dost nejisté a při pohledu na černobílé sekvence se zaječíma ušima mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Šulíkův Muž se zaječíma ušima (2020) pojednává originální formou filmové skládačky o krizi mužství, identity a kreativity. Z formálního hlediska rozlišujeme tři stavy hlavního „antihrdiny“ a dalších postav – realitu (kameraman Martin Štrba ji snímal barevně); románovou fikci, v níž má spisovatel mimořádně citlivé zaječí uši (natočeno černobíle za podkresu pozoruhodné experimentální hudby-ruchů Ivana Paríka a Miroslava Bázlika ze 70. let minulého století); a zpovědnice, ve kterých se jednotliví aktéři vyznávají ze svých niterných stavů-pocitů. Tato konstrukce není samoúčelná, ale důkladně promyšlená. Publikum se však cítí podobně nejistě jako ústřední postava, jíž se dvakrát nelíbí ani ve svém světě fiktivního románu. Barevné pasáže posunují děj dopředu, zpovědnice přinášejí pohled do minulosti a psychologizují postavy (především tu Jozefovu, která toho jinak moc neřekne).

Rozvíjí se tak lehce absurdní drama s komediálními prvky. Krobotův Jozef v něm řeší celý svůj neuspořádaný život (aby to bylo ještě názornější, scenáristé filmu mu napsali promluvy v češtině) s „vervou“ niterného a trpícího člověka, ačkoliv mu postavy na „druhé straně“ dávají dost jasně najevo, že trpěly spíš ony (dcera v podání Tatiany Pauhofové, syn ztvárněný hercem Tomášem Turkem a Zuzana Kronerová jako bývalá manželka, jejíž neodbytnosti a přímočarosti se mělo dostat většího prostoru).

Muž se zaječíma ušima zpracovává téma stárnoucích mužů, kterým ubývá sil, mimořádně citlivým a nečernobílým způsobem. Divák to sleduje s dostatečným zájmem a ve výsledku dokáže pochopit nebo se vcítit do většiny zúčastněných postav. Introvertně hrající Krobot pochopitelně skrývá dávná selhání, ale dokáže se i solidně vytočit (ve vztahu ke kamarádovi Julovi) a nebezpečně rozesmát. Sekundují mu skvělí herci a filmové postavy. Oldřich Kaiser výborně nadhazuje na minimalistickou smeč, Tatiana Pauhofová v postavě Jozefovy dcery poukazuje na otcovské city a na fakt, že nic není ztraceno, Zuzana Kronerová je pro Krobota jak červený hadr na býka.

Pro diváka bude podle mého soudu největším oříškem, co Krobotovu antihrdinovi věřit. Během snímku se herec mimo jiné několikrát dost krutě zasměje. Což je důkazem, že jeho filmová postava není až tak mrtvolná a odtržená od reality, jak by se mohlo na první pohled zdát. Myslím si, že jeho Jozef vždycky byl a stále je při smyslech, jen se v minulosti dobrovolně rozhodl pro hru na uznávaného literáta, což nejednou posloužilo jako skvělá schovka – fasáda, která snese mnohé. Svědčí o tom černobílé scény s „ušima“, které jsou autorovým konstruktem, jenž si vytvořil jako obranu před skutečným světem-životem, s nimiž nicméně pociťuje mimořádné utrpení. Je však možné vykládat si to i tak, že Jozefova postava odkládá pomyslný krunýř před společností žalostně pozdě, poté, co je již vše ztraceno.

Stylizace a forma filmu vede kamsi do předchozích dekád; člověk si vybaví Zelenkův mystifikační Rok ďábla, co se herectví, scénografie a pomalého plynutí děje týče snímky Aki Kaurismäkiho. Režisér a scenárista Martin Šulík pobírá, co se mu hodí, a přetavuje to v originální a pozoruhodné dílo, které zestárlého intelektuála sice neodsuzuje, ale ani neglorifikuje. Zda se však autor cítí být v kůži filmového Jozefa, těžko soudit.

Hodnocení: 70 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.