Nerdský Borat z Kanady vám pomůže naplánovat si dokonalý život. Stačí se jen vzdát zdravého rozumu

Nathan For You je kultovním pořadem v pravém slova smyslu. Tuto show nezná každý, tím méně v Česku, zato má ale skupinu nadšených příznivců, jimž nesmíte dovolit začít o ní mluvit, protože pak do konce večera nezmlknou.

Točí se o ní videoeseje, píší diplomové práce, a když ji sledujete, cítíte se obecně lepší a chytřejší než jiní lidé. Normálně se to tak nahlas neříká, Nathan by se ale nestyděl. A zatím se zdá, že příznivci Zkoušky budou mít důvod být ještě nesnesitelnější.

Než se dostaneme k dojmu z první epizody Zkoušky, je třeba představit Fielderovo dosavadní opus magnum, na němž je založena celá jeho značka. Nathan For You je komplexní společenská satira, v níž se titulní "hrdina" vydává za odborníka na byznys a "pomáhá" malým podnikům. Přichází s neustále bizarnějšími a šílenějšími nápady jak uspět a sleduje, kam až jsou jeho svěřenci schopni zajít, aby buď dosáhli amerického snu, nebo alespoň uspokojili filmaře a nevypadli z role.

Nejznámější případ se dostal do světových médií ještě před tím, než měl premiéru samotný pořad – Fielder poradil provozovatelům lokální kavárny, aby ukradli logo a estetiku Starbucsu, podnik pojmenovali „Dumb Starbucs“ a označili ho za parodii, na niž se nevztahuje trademark. Z kavárny byl hit a lidé zdaleka přijížděli ukořistit „Dumb Starbucs“ kelímky, z nichž se stala žhavá sběratelská komodita. Před premiérou se spekulovalo, že za vším stojí Banksy.

Fielderovy rady se vždy soustředí na vytvoření pozlátka, ustanovení brandu, nalezení právní kličky či oklamání někoho, nejčastěji zákazníka. Většinou jde o mnohem větší blbosti než docela vychytralý Dumb Starbucs - třeba prodávání zmrzliny s příchutí výkalů nebo snaha zaměstnat neplacenou pracovní sílu pod záminkou, že stěhování nábytku je ve skutečnosti unikátní fitness program.

Nikdy nejde o vytvoření kvalitního produktu, protože všichni přítomní už dávno vědí, že s kvalitou nemá úspěch v reálném kapitalismu co do činění. Přijít s nějakým nesmyslně komplikovaným podvůdkem se nakonec jeví jako nejvíc realistický způsob, jak opravdu něčeho dosáhnout.

Tato rovina by měla být autentická. Nebo alespoň tak autentická, jak jde od reality TV očekávat – účastníci prý alespoň zpočátku skutečně věřili, že Nathan jim chce upřímně pomoct. V druhém plánu pak sledujeme sebeprezentaci Fieldera, který po vzoru altereg Sachy Barona Cohena nikdy nesundavá masku a „za kamerou“ se dál chová, jako by své rady myslel vážně.

Skutečného Fieldera vlastně neznáme, protože na rozdíl od Cohena, který střídá mezi Boratem, Brunem a Alim G, má jediného avatara, jejž veřejně neopouští. Prezentuje se jako smutný a nakonec politování hodný stárnoucí mileniál, asociální introvert, který absolutně nerozumí lidem a vlastní sociální nedostatečnost si kompenzuje vírou, že umí navigovat druhé skrz Systém. Způsoby jak vyzrát nad světem, kde už jsou všechna koryta obsazena, přitom hledá s naivitou dítěte.

Fikční rovina a autentická reality TV postupně stále víc splývají. Na konci se Nathan v přestrojení za svého klienta pokouší sbalit jeho tajnou lásku, aby jemu ušetřil čas a umožnil soustředit se na to opravdu důležité – obchod. A sám během toho prožívá doposud nepoznané okamžiky něhy a zranitelnosti. Je to vlastně smutně krásné.

Během pořadu se zpoza všudypřítomného trapna znenadání zjevují okamžiky křehkosti, jaké nemají mnoho srovnání. Žánr cringe comedy je nejsilnější ve chvílích, kdy zpod povrchu vtipu křičí existenciální bolest. A právě tohle je startovní pozice Zkoušky.

Fielder tentokrát zachází mnohem dál než ke konstrukci dokonalého byznysu – chystá zkonstruovat celý dokonalý život! Připraví scénář, vše hezky nazkouší a doufá se, že platí „fake it until you make it“.

V první scéně sledujeme Nathana na seznamovací schůzce s budoucím klientem, který odpověděl na lakonický inzerát: „Je něco, čemu se v životě vyhýbáte?“ Po několika trapných okamžicích podivné konverzace se Nathan přiznává, že vše, co se právě událo, bylo připravené. Ve fyzicky vybudované věrné replice klientova bytu, jehož plány získal lstí, a s najatým hercem natrénoval každou variaci setkání, každou možnou reakci. Tohle je podle Nathana řešení problému, jemuž se klient vyhýbá: Zkrátka se dobře připravit.

Účastníci si podle všeho opět si myslí, že Nathan tento absurdně nelidský experiment myslí smrtelně vážně. Jeho sociálním experimentem jsou ale opět oni sami, nikoliv pseudovědecká metoda uváděná v život.

Kritici Nathan For You občas vytýkali, že mnozí klienti už celé šarádě po chvíli nejspíš nevěřili a pokračovali pouze proto, že nechtěli zkazit premisu pořadu. Pro Fieldera je ale i to fenomén hodný pozornosti. Zajímá ho mimo jiné právě způsob, jakým lidé konstruují svou realitu a snaží se jí udržet pohromadě i ve chvíli, kdy se začíná rozpadat. Když žijeme, jako bychom konstruktu věřili, není podstatné, jestli mu věříme i uvnitř hlavy.

Účastníci jiných reality shows často popisují zvláštní stav, kdy ztrácí schopnost rozeznávat nejen mezi skutečností a manipulací, ale i mezi vlastním postojem k tomu, co vůbec je realita a jaký má smysl ji od manipulace odlišovat. Fielder to zkoumá jako zveličený efekt známý ze života v běžné společnosti.

A právě tento princip, který měl být v Nathan For You vedlejším produktem, je ve Zkoušce v centru pozornosti. Nemá nakonec velkou cenu lámat si hlavu nad hranicí autenticity. Nemá cenu se ptát, jestli je opravdu možné, že si účastníci nevygooglovali, že Nathan Fielder dělá satiru a manipuluje svými svěřenci, seč může. Možná tomu všemu věří, možná ne, možná to sami neví. Ale pokračují. Pro peníze, pro slávu, ze slušnosti, z naivity... vyberte si.

Nathana pouštějí do svého osobního prostoru a nechají ho hrabat se v jejich životě i životě jejich přátel a "přehrávat" z něj scénky podle jeho uvážení. Tráví s ním dlouhé chvíle, vyprávějí mu stále intimnější historky. Přes veškerou podivnost (Nathanův voiceover typu „Nejsem si jistý, jestli má performance zranitelnosti byla dost přesvědčivá“) se i pro diváka hranice mezi hranými a skutečnými emocemi začíná brzy stírat.

Zkouška trochu připomíná geniální Synekdochu, New York, během níž autor uvězní sám sebe v pokusu o dokonalou divadelní hru, která by svou komplexitou dorovnala svět. Nejenže se tu řeší, zda umění imituje život, nebo život umění, ale předně zda náš život pouze marně neimituje plán, který jsme si pro sebe připravili. A jakkoliv absurdní realitě čelíme, onen plán se snažíme vší silou udržet pohromadě i za cenu opuštění zdravého rozumu.

Show má za sebou první epizodu z plánovaných šesti. Nathanův klient Kora (každá epizoda bude mít jiného) v ní chce přiznat kamarádce a kolegyni, že lhal o svém magisterském titulu. Nathana to vede k vybudování přesné repliky místní hospody a vypracování programu setkání do nejbizarnějšího detailu. Na rozjezd byla nejspíš záměrně vybrána velmi banální záminka. Kora jí během příprav přesto propadá způsobem, že při samotném aktu se chová, jako by se přiznával k vraždě. Zdánlivě nicotný moment ale přechází do monologu, v němž vysvětluje, proč nemá titul, který je pro něj tak důležitý, jaké životní události ho k jeho situaci dovedly a jaký tlak od své rodiny i společnosti cítil – najednou se zjevuje něco nečekaně jemného a výpovědního.

Nový Fielderův pořad je tedy vším, co jeho obdivovatelé oceňují. Díky dostatečné obměně formátu ale výsledek působí svěže. Nyní nezbývá než čekat, kam bude pořad eskalovat, protože u falšování titulů jistě nezůstane.