Katia, Maurice a sopky. Film Erupce lásky vzdává hold slavnému vědeckému páru, který našel smrt pod úpatím aktivního vulkánu

Americká režisérka Sara Dosa sestříhala mimořádně působivý a myšlenkami nabitý dokumentární biopic Erupce lásky jako poctu francouzským vulkanologům, kteří se nebáli přinášet svědectví o aktivních sopkách z bezprostřední blízkosti, což se jim nakonec stalo osudným.

Geochemička Katia a geolog Maurice Krafftovi se potkali v 60. letech 20. století. Od prvních chvil je pojila láska k vědě, sopkám a odklon od moderní civilizace, která se nezbavila válek (právě probíhala ta ve Vietnamu). Katia a Maurice vyrazili na konci 60. let na vlastní pěst na svou první vulkanologickou výpravu na Island. Odrovnali tam svůj citröen, Maurice si popálil nohu ve vřídle, natočili a nafotili však mimořádné množství materiálu, který následně bedlivě zkoumali, což je utvrdilo v tom věnovat se vulkanologii.

Byla to láska jdoucí přes mrtvoly a žádající si oběti (rozhodli se, že nebudou mít děti), navíc se od klasických vědců značně lišili – dávali přednost bádání v nebezpečném terénu, vyhýbali se zjednodušujícím kategorizacím a coby popularizátoři uměli vystupovat před kamerou a bavit publikum (Maurice si na magmatu dělá volská voka a podobně).

Režisérka Dosa nás v Erupci lásky dokáže vrátit v čase na přelom 60. a 70. let, kdy pionýrští vědci plní elánu pózovali před kamerou s mimořádně působivými erupcemi rudého magmatu za zády. Chyběl jim strach, jako kdyby chtěli se zkázonosným potokem o teplotě tisíc stupňů Celsia splynout. V blízkosti vulkánů přenocovali a do civilizace se vraceli jen kvůli tomu, aby své bádání převedli do podoby knih, výzkumných článků, filmů či reportáží. A taky aby zaplatili složenky a získali finance na nákladné cesty po celém světě.

Tvůrci Erupce lásky využili mimořádně obsáhlý audiovizuální archiv manželů Krafftových, přičemž výsledný film stylizovali do 70. let. Obraz má formát 4:3, zmínění vědci ho natáčeli na 16mm filmový materiál a autoři snímku jej doplnili o dobovou hudbu složenou převážně z řad syntezátorových experimentátorů, která se skvěle doplňuje s úchvatnými záběry na vytékající sopečnou lávu, vulkanology ve stříbrných oblecích a helmách chránících je před vysokou teplotou či odpadávajícími balvany.

Z archivních záběrů je cítit nadšení, dětinskost a hravost, dřevní podmínky a bezpodmínečná oddanost vulkanologii. „Katia, já a sopky, to je milostný příběh,“ konstatuje v jednom příspěvku Maurice a jeho žena dodává: „Nedokážu si představit, že žijeme jinak.“ Kromě jejich postřehů a názorů na vulkány, lidstvo a život obecně doplnila film svým komentářem herečka Miranda July (Já, ty a všichni ostatní). Od prvotního nadšení a fascinace sopkami se u dvojice nicméně dostavuje znepokojení. Začínají řešit, že kvůli vulkanické činnosti umírá po světě stále moc lidí, ale vědce s jejich varováním často politici a místní úřady neberou příliš vážně.

Krafftovi sice sopky nade vše milují, ale když se setkávají s místy, kde zanechaly pohromu a mrtvé, jde vědecká činnost stranou. Katia například nechápe, jak je na konci 20. století možná katastrofa v kolumbijském Armeru, během níž bylo roku 1985 během pár okamžiků srovnáno se zemí město a jeho 21 tisíc obyvatel následkem erupce sopky Nevado del Ruiz zemřelo (šlo o druhou největší sopečnou katastrofu ve 20. století).

Maurice Krafft sice nerad kategorizuje, ale sopky si rozdělil na ty s červenou lávou, která ohrozí podobně jako chůze člověka po silnici, navíc je mimořádně fotogenická, a šedé, dlouho doutnající zabijáky útočící nečekaně a mimořádně fatálně. Příkladem může být událost ze severoamerické Mount St. Helens. K té došlo roku 1980 a svou zákeřností překvapila i protřelé vulkanology. Jeden z nich, David Johnston, se nacházel 10 kilometrů od místa erupce a spolu s 56 dalšími lidmi neunikl smrti následkem účinku pyroklasického proudu, který se valil do dálky 30 kilometrů. Erupce St. Helens se rovnala účinku atomové bomby svržené na Japonsko na konci druhé světové války, netřeba si domýšlet, jak asi vypadala zkáza italských Pompejí roku 79.

V tomto momentu se dokument láme, člověku dochází, jak je v porovnání s přírodou bezbranný a bezmocný a jak je živel sice fotogenický, ale nekompromisní.

Maurice Krafft to ale vidí jinak: „Jsem šťastný? Nikoli, protože svět není dokonalý. Kdybych dokázal jíst kamení, nikdy ze sopky neslezu.“ Na otázku reportéra, jaký mají ve vztahu s Katiou největší problém, odpoví: „Katia viděla o dvacet erupcí víc než já.“ Zvědavost je v případě těch dvou silnější než strach, jejich svazek je nicméně mimořádný v tom, že se musí spoléhat jeden na druhého, jeden chybný krok by mohl znamenat smrt. Neustále je třeba vyhodnocovat rizika, z čehož Katia coby chemička vychází jako ta obezřetnější a zodpovědnější.

Nejvíc patrné je to v situaci, kdy Maurice vyráží na člunu do vulkanického jezera s vysokým obsahem kyseliny. Než stačí na dno potopit nádobu na vzorek, sežere kyselina ocelové lanko. Rozdíly mezi nimi režisérka popisuje tak, že Katia si vystačí s jedním fotografickým snímkem, aby zachytila okamžik, zatímco Maurice musí natočit videosekvenci, aby mu náhodou něco neuniklo. Ona si všímá detailů, on sní o tom, jak si vyrobí nehořlavou kánoi, po níž by sjel žhavé magma.

„Dávám přednost intenzivnímu a krátkému životu před tím monotónním a dlouhým,“ konstatuje Maurice. Bez kontextu a doprovodného materiálu by podobné proklamace mohly působit jako věty pronášené do větru. Autoři dokumentu Erupce lásky ale vše poskládali do pomyslného milostného dopisu, vybavili jej upřímností a autentičností v takové míře, že se člověk zastihne, jak se spolu s vulkanology, kteří jsou přes 30 let po smrti, vrací do pionýrských časů oboru.

Katia v jednom z příspěvků na adresu pyroklastické laviny, která se jí spolu s manželem stala osudnou, pronáší: „Je to naprosto tichý fenomén. Sledovat to nebylo vůbec děsivé.“

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?