Dokument od Netflixu prozrazuje šokující detaily o největší americké jaderné havárii všech dob

Čtyřdílný dokumentární seriál Jaderná havárie v Three Mile Island (Meltdown: Three Mile Island) režíroval oceňovaný americký dokumentarista Kief Davidson. Ten si za svůj dokument The Devil's Miner z roku 2006 odnesl z festivalu Tribeca Film a byl nominovaný na Oscara za nejlepší krátkometrážní dokument za svůj titul Open Heart z roku 2013. Jeho nejnovější dokument se na Netflixu objevil na konci tohoto týdne a má rozhodně potenciál stát se divácky atraktivním.

Dokument, jehož každá epizoda má kolem 45 minut, zachycuje největší jadernou katastrofu na území USA. Ta se stala na ostrově Three Mile Islands u města Harrisburg v Pensylvánii. Jako vždy vše začalo lidským selháním. Operátoři, kteří měli mít jádro pod kontrolou, nedokázali správně zareagovat ve chvíli, kdy to bylo potřeba. V té době se totiž mluvilo o jaderných elektrárnách jako o naprosto bezpečných zdrojích pokrokové energetiky. Jádro prý bylo tak stabilní a pečlivě hlídané, že žádné nebezpečí nikdy nemohlo hrozit. Jak už dnes ale víme, byla to opravdu jen domněnka, která pracovníky uchlácholila natolik, že přestali být ostražití.

Když se 28. března v roce 1979 v brzkých ranních hodinách v elektrárně rozezněl alarm signalizující nebezpečí, nikdo z operátorů netušil, jak zareagovat. V řídicí místnosti nastala panika, nikdo ani přesně nevěděl, co se děje. Byli si jistí pouze tím, že se jádro přehřívá. Dovnitř přestala téct chladicí voda, a tak se elektrárna blížila k podobné katastrofě, jaká se stala sotva pár let poté v Černobylu. Jádro se začalo tavit a hrozil zničující výbuch, jenž by celou Pensylvánii udělal navždy neobyvatelnou a měl by na svědomí milióny lidských životů.

Nakonec se ale podařilo katastrofě zabránit. Alespoň to tvrdili mluvčí společností, kteří elektrárnu vlastnili a ručili za její bezpečnost. Za nehodu prý mohl zaseklý ventil, o němž se nevědělo. Obyvatelé města se až rok po incidentu dozvěděli o tom, že je od katastrofy dělilo sotva třicet minut. Podle výpočtů techniků tolik času zbývalo k tomu, aby se jádro přehřálo a vybuchlo. Dokument se ale nesoustředí primárně na popis nehody, spíše na to, co se dělo krátce před ní a léta po ní.

Tvůrci poukazují na to, jak byli místní cíleně klamáni a nedostatečně informováni o bezprostředním nebezpečí z ozáření, které jim v den nehody i krátce po ní hrozilo a jakému byli vystaveni. Tuto skutečnost kritizuje především Rick Parks, specialista na nukleární energii, který má v průběhu dokumentu hlavní slovo. Vzpomíná na své zážitky s jednateli společností, kritizuje jejich vědomou slepotu vůči nebezpečí a touhu po finančním zisku. Místo toho, aby obyvatele města první den po výbuchu evakuovali, ujišťovali je, že je vše v bezpečí. Obyvatelům města se na tom ale něco nezdálo. V den nehody totiž na vlastní uši slyšeli, jak se z elektrárny ozvala hlasitá rána. Ještě ten den se na místo sjeli hasiči, policie, novináři. Pár dní po nehodě, o níž se stále nic podstatného nedozvěděli, se část z nich rozhodlo na pár dní odstěhovat do bezpečí.

Vedení města, majitelé elektrárny i specialisté obyvatele města pouze uklidňovali, že se nic neděje. Neřekli jim, že byla nad reaktorem naměřená smrtelná radiace a ozáření proniklo do řeky, která městem protékala. Nechtěli prý vyvolávat paniku. Mnohem pravděpodobnější ale bylo, že zkrátka nechtěli potopit americký jaderný průmysl. Firmy by přišly nejen o peníze, ale také o prosperující budoucnost. Mnohem důležitější než lidé pro ně byly peníze, moc a reputace USA v zahraničí. Je podstatné zmínit, že tehdy probíhala mezi USA a Sovětským svazem studená válka a jaderná energie byla jedním z hlavních témat, o němž se ve světě mluvilo a o co se obě velmoci přetahovaly.

Když se obyvatelé po několika dnech vrátili do svých domovů, brzy poznali, že byli oklamáni znovu. Začali trpět bolestí v krku, na jazyku cítili kovovou pachuť a jejich bolesti doprovázelo zvracení či průjem. Jedné mladé dívce se na kůži dokonce objevily známky popálení z ozáření. Lidé tak věděli, že byli vystaveni dávce radiace, která jejich životy zřejmě nadobro ovlivní. Začali protestovat proti opětovnému zahájení provozu elektrárny. Společnost Bechtel, jež byla tehdy největší soukromou firmou, která dodávala veškeré součástky a stroje pro americký jaderný průmysl, totiž měla v plánu odstranit poničené jádro a nahradit jej novým, aby mohla elektrárna brzy znovu fungovat.

Lidé se Bechtel snažili zastavit. A právě zde sehrál největší roli Rick Parks, který opakovaně upozorňoval na možné nebezpečí při manipulaci s reaktorem pomocí nevyzkoušených strojů. S tímto varováním předstoupil i před hlavu Jaderného regulační úřadu, který jeho obavy smetl ze stolu. Parks krátce poté přišel záhadně o práci a začal se bát o svůj život. Nakonec se ale odhodlal a svůj názor přednesl během jednoho ze soudů, v němž se havárie řešila.

Obyvatelé se nakonec dočkali. Elektrárna už nikdy nebyla uvedena do provozu. Na Three Miles Islandu se však v průběhu několika let po havárii zvětšil počet nádorových onemocnění, vláda o tom nechce slyšet a Jaderný regulační úřad tomu nevěnuje pozornost, nebo ji věnovat nechce. Nehoda si tak vyžádala stovky a dost možná tisíce lidských životů. Dodnes za to nebyl nikdo pořádně potrestaný.

Dokument využívá záběry pořízené v době nehody i kamerové záznamy ze zkoumání reaktoru po havárii. Uslyšíte a uvidíte také oficiální lživá prohlášení tehdejších odborníků, kteří úmyslně lhali, a poslechnete si výpovědí lidí, již ve městě v té době žili. Dozvíte se tak víc o tom, jaký dopad měla událost na jejich tehdejší i dnešní život.

Jediné, co bych snímku vytkla, je absence technických informací o samotné havárii. Tvůrci se sice snaží nastínit, co se tehdy stalo, ani zdaleka to ale nestačí. Proč se ventil zasekl a jak taková situace vůbec může nastat, zůstalo zahalené tajemstvím. Dokument si svou pozornost ale rozhodně zaslouží. Poskytuje náhled na celou situaci a minutáž jednotlivých dílů je tak akorát dlouhá, aby vás udržela ve střehu a nezačala nudit.

hodnocení: 70 %