Konverzační český thriller Promlčeno si vystačí s málem, aby publikum udržel v napětí

Radek (Karel Roden) se po dvaceti letech vrací na pár hodin do Prahy, aby zde nalezl jistou mladou ženu a jednou provždy se vyrovnal se svou minulostí. V pátrání po neznámé mu pomáhá Eva (Barbora Bočková), ambiciózní rozhlasová moderátorka. Radkův příběh si exkluzivně vymíní pro svou živě vysílanou noční show. Netuší ale, že se sama stane podstatnou součástí komplikovaného příběhu.

Snímkem Promlčeno se scenárista a režisér Robert Sedláček po různých typech satir a komedií (Muži v říji, Největší z Čechů, Dědictví aneb Kurva se neříká), temných televizních kriminálek (Ženy, které nenávidí muže, Sráči, minisérie Sever) a historických reflexích (televizní série České století, Bohéma, Jan Palach) vrací k žánru thrilleru, jímž celovečerně debutoval (viz Pravidla lži). A jde o velmi povedenou záležitost, jakou v rámci české kinematografie nevídáme často.

Promlčeno je formálně neokázalý pokus o konverzační napínák, jenž se téměř celý střídavě odehrává pouze v několika málo interiérech: v zaparkovaném autě, rozhlasovém studiu, kuchyni malého bytu, policejní služebně a v kanceláři výškové budovy. Každý z nich přitom obývá jedna či dvě postavy, které jsou pro příběh důležité.

Katalyzátorem děje je tajemný Radek, jenž v živém rozhlasovém vysílání hodlá učinit cosi velkého, co zřejmě zásadně ovlivní životy několika lidí. Jedním z nich je mladá matka samoživitelka Eliška (Denisa Barešová), kterou Eva přemluví, aby se vysílání prostřednictvím mobilního telefonu účastnila, přestože nemá sebemenší tušení, kdo Radek je a co by jí mohl chtít. V úvodu filmu zjišťujeme, že do Radkova plánu zapadá rovněž zámožný advokát (Igor Bareš), jehož Radek donutí vysílání také poslouchat. Posledními zúčastněnými jsou dva policejní vyšetřovatelé (Vladimír Kratina, Karel Jirák), kteří jsou anonymně upozorněni, že v daném večerním vysílání zazní informace, které by policii rozhodně měly zajímat.

Po zhruba půlhodinové expozici, kdy nám snímek letmo představí všechny klíčové charaktery a ústřední zápletku, se rozjíždí samotná rádiová show, kterou má Radek od začátku plně ve své režii. Začne vyprávět svůj pohnutý životní příběh, v němž podstatnou roli sehrálo zločinné podnikání v porevoluční éře. S přibývajícími minutami Radek Elišce, Evě, policii i všem ostatním náhodným posluchačům odhaluje pravou povahu několika závažných zločinů a osudných chvil, k nimž v minulosti došlo.

Promlčeno tak kromě velice solidních hereckých výkonů ze všeho nejvíc stojí na scénáři. Sedláček ho napsal podle námětu Mirka Veselého a odvedl velmi dobrou práci. Postupným dávkováním informací a odhalováním stěžejních zvratů se mu daří udržovat diváka po celou dobu v napětí, aniž by přitom z pozice režiséra jakkoli formálně exhiboval či do děje zapojoval akci (prakticky celý film se opravdu pouze mluví). Většina odhalení je přitom překvapivá, hlavně ale také dostatečně smysluplná a přesvědčivá.

Za významnější selhání lze považovat pouze závěr, který místo úderné tečky a pocitu katarze navodí spíše dojem zmatenosti, když se jeden z protagonistů zachová výrazně jinak, než bychom od něj v dané situaci čekali. Do té doby je ale Sedláčkův film, který je přitom v podstatě pouze kvalitně vizualizovanou rozhlasovou hrou, opravdu zdařilým titulem, který znatelně převyšuje většinu tuzemských filmových pokusů o thriller či vypjatých psychologických snímků z poslední doby.

Promlčeno je dramatem o tíze svědomí a o snaze vykoupit své hříchy. Tento záměr je celou dobu jasně patrný, podivně zkonstruovaný závěr ho ale trochu hatí. Název snímku pak otevřeně odkazuje k problematice promlčecí lhůty u závažných zločinů. Promlčeno se záměrně odehrává v roce 2020, kdy v Česku ještě platilo, že pokud není vražda vyšetřena do dvaceti let, stává se promlčenou (viník už za ni nemůže být stíhán a potrestán). Příběh filmu s tímto kontroverzním zákonem pracuje, je jeho tvrdou kritikou a Sedláček by nepochybně snímkem rád otevřel diskuzi. V současnosti činí promlčecí lhůta v případě vraždy 15 či 30 let, záleží na závažnosti daného činu.

Sedláčkova novinka, jíž osobitý filmař potvrdil, že i nadále patří mezi nejpozoruhodnější současné české filmové tvůrce, je z podobného ranku filmů, jako jsou Telefonní budka či nedávné Tísňové volání. Také jde o žánrovou podívanou s jasně stanoveným minimalistickým konceptem a nadstavbou v podobě srozumitelného morálního apelu. Za zmíněnými počiny sice kvalitativně lehce zaostává, protože není tak adrenalinový a nápaditý jako Telefonní budka či tísnivý a bezchybně završený jako Tísňové volání, stále však jde o film, který si zaslouží diváckou pozornost. Mnoho lepších mainstreamových českých snímků se letos do kin totiž určitě nedostane.