Původně třídílná minisérie z produkce HBO byla sestříhána do podobypřes tři hodiny dlouhého filmu, jenž pak zcela ovládl předávání Českých lvů (celkem si jich odnesl rekordních 12, včetně sošky za nejlepší film roku). Výpravné a hvězdně obsazené historické drama podle scénáře Štěpána Hulíka (Pustina) a v režii Agnieszky Holland (Úplné zatmění, Šarlatán) je důsledným a velmi výmluvným obrazem událostí, které následovaly po protestním upálení Jana Palacha, které představuje jednu ze zlomových chvil našeho národa, k nimž došlo v minulém století. Hořící keř působivě vystihuje temnotu a depresivní bezútěšnost sověty okupovaného Československa přelomu 60. a 70. let 20. století, především pak bezmoc a zoufalost obyčejných lidí, kteří komunistickému režimu nejen neposluhovali, ale dokonce se mu pokoušeli vzdorovat.
Pro mnohé překvapivý vítěz Českých lvů roku 2015. Vyspělé syrové drama ze současnosti, za nímž stojí scenárista a režisér Petr Václav (Nikdy nejsme sami, Il Boemo), je poutavým empatickým a autentickým pohledem na dlouhodobě palčivé sociální téma, jímž je život Romů v dnešním Česku. Hrdinkou příběhu je mladá žena Žaneta (Klaudia Dudová), jejímž cílem je navzdory nepříznivému společenskému statusu dosáhnout přijatelné životní úrovně pro sebe a svou malou dceru. Václav na rozdíl od mnoha jiných tvůrců nezobrazuje Romy stereotypně či dokonce jako pouhé karikatury, současně ale hlavní ani vedlejší postavy nesmyslně neidealizuje. Jeho cílem bylo co nejvíce se přiblížit šedivé realitě a hlavně poskytnout plnohodnotnou perspektivu z "druhé" strany.
Hodinový dokument scenáristy a režiséra Martina Duška (Parta Analog, Staříci) je strašně snadné přehlédnout, přitom jde o neobyčejně výmluvný (velmi filmový) obraz části současné české společnosti. Na příkladu typického milovníka aut a tuningu ze severních Čech, které jsou nechvalně známé vysokou nezaměstnaností či protiromskými pochody, tvůrci trefně poukazují na depresivní a bezvýchodný životní styl mnoha dnešních mladých lidí, kteří mají prakticky nulové vyhlídky do budoucna, takže si obvykle vydělávají špatně placenými dělnickými pracemi a volný čas pak věnují především povrchním a pokleslým způsobům zábavy. Dušek na rozdíl do některých dokumentaristů (např. Vít Klusák) do "děje" svého filmu osobně nijak nezasahuje - svého protagonistu, jeho život ani zájmy nikterak otevřeně nekomentuje, "pouze" nezúčastněně pozoruje a zaznamenává. Díky tomu jeho počin namísto často vídané didaktičnosti nabízí téměř tradiční filmové vyprávění a názor na obsah prezentovaného materiálu si tak musí udělat každý divák sám.
Plnokrevné sociální drama, jež naplno prokázalo, že Jan Prušinovský (Okresní přebor, MOST!) má na víc než jsou jen nahláškované černé komedie. Skvělý smysl pro humor ho však neopustil ani v jinak neveselém příběhu dvou bratrů, z nichž jeden (Matěj Hádek) se chopí příležitosti o zlepšení svého bídného dosavadního života, zatímco druhý (Kryštof Hádek) uvízl na mrtvém bodě a jeho život je naplněn pouze drobnými krádežemi, jimiž si vydělává na drogy. Prušinovský přesvědčivě (a přitom zábavně a bez laciných uměleckých póz) líčí život i prostředí lidí z nižších sociálních vrstev, jimž mnohdy činí problémy najít si zázemí, udržet si práci, mít stálý peněžní příjem, nepropadnout alkoholu či drogám apod. Kobry a užovky byly oceněny šesti Českými lvy, včetně ceny za nejlepší film, režii a herecké výkony obou bratrů.
Film najdete na Netflixu, Aerovodu a na dafilms.cz.
Petr Zelenka (Knoflíkáři, Modelář) patří již od 90. let minulého století mezi nejvýraznější a nejosobitější české filmaře. Před šesti lety přišel s další neobyčejnou filmovou mystifikací, která hravě a s lehkostí pojednává nejen o okolnostech neblaze proslulé Mnichovské dohody, ale je především pichlavým zamyšlením nad podstatou české národní povahy. Úspěšně zde propojil na první pohled těžko slučitelná témata a styly a z počáteční "divné" komedie s bizarní zápletkou plynule přejde k netypickému dramatu, které odkazuje např. k legendární Americké nociFrancoise Truffauta. Ztraceni v Mnichově jsou filmem, jenž zpočátku mazaně klame tělem a na konci nutí žasnout nad mírou celkové komplexnosti. Málokdy byl v posledních letech Český lev za nejlepší scénář natolik zasloužený.
Celovečerní filmový debut scenáristy a režiséra Adama Sedláka (Mgr. Radovan Kaluža, Semestr) je radikálním dílem, které není (a ani nechce být) snímkem pro každého. Nebývale skličující komorní psychologické drama, v němž se Sedlák věnuje problematice partnerských vztahů v souvislosti s osobními obsesemi a jejich následky, vyniká očividnou filmařskou precizností a obdivuhodnými hereckými výkony Terezy Hofové a Jiřího Konvalinky. Ti zde představují manželský pár, který čelí krizi. Zatímco manžel, jenž je vrcholový cyklista, je nezdravě posedlý neustálým zlepšováním své fyzické kondice, jeho žena podobně usilovně touží po dítěti. Jejich touhy jdou proti sobě, což stále více škodí jejich vztahu i jim samotným. Domestik svou pozvolna sílící (ke konci už takřka hororovou) atmosférou vyšinutosti může připomenout některá díla Romana Polanského (Rosemary má děťátko, Nájemník), motivy destrukce těla i duše zase např. lepší část tvorby Darrena Aronofskyho (Requiem za sen).
Štěpán Hulík a Agnieszka Holland v Hořícím keři poukázali na to, co Palachova oběť odstartovala, Robert Sedláček (Největší z Čechů, České století) o pět let později přivedl na svět pozoruhodný portrét Palacha samotného, jehož skvěle ztvárnil Viktor Zavadil. Sedláčkův snímek je neokázalým, ale přesto poutavým pohledem do mysli intelektuálně založeného mladého muže, který se složitou a tíživou situaci své země (okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968) rozhodl řešit velice radikálním způsobem, jímž se zapsal do historie. Sedláček, známý kromě jiného svou autorskou neortodoxností, však tentokrát nepřišel s kontroverzní a překvapivou historickou revizí, jak možná někteří diváci po Českém století očekávali, ale s poměrně usedlým, divácky přístupným a srozumitelným vyprávěním, které pozvolna a nenuceně spěje k nevyhnutelnému zdrcujícímu závěru.
Film najdete na Netflixu, Aerovodu a na dafilms.cz.
Zřejmě žádnou jinou událost moderních dějin nevnímá český národ s takovým nadšením, jako je vítězství domácího hokejového týmu na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Nadějný český režisér Ondřej Hudeček (Furiant) o tomto zlomovém okamžiku natočil dokonale koncipovaný dokument, v němž ojedinělý sportovní triumf trefně a působivě zakomponoval do stručné, ale výstižné reflexe naší novodobé historie.
Na produkčně velkorysý snímek Václava Marhoula (Mazaný Filip, Tobruk), jemuž jeho tvorba zabrala přes deset let života, se názory sice hodně liší, přesto lze jen těžko najít jiný film českého autora z posledních deseti let, jenž by více naplňoval slovní spojení "filmová událost". Tříhodinový černobílý artistní velkofilm natočený podle stejnojmenné kontroverzní knižní předlohy Jerzyho Kosinkého je velmi ponurým dramatem z dob druhé světové války, jehož hrdinou je malý židovský chlapec (Petr Kotlár), jenž osamělý putuje válkou zmítanou východní Evropou, aby se dostal ke své rodině. Během psychicky i fyzicky náročné cesty zažívá na vlastní kůži různé podoby hrůz, jichž jsou lidé schopni se dopouštět. Snímek byl oceněn devíti Českými lvy, včetně ceny za nejlepší film.
Ve stejný rok, kdy do českých kin dorazilo dlouho očekávané velkolepé Nabarvené ptáče, měl premiéru i nenápadný (a skutečnými událostmi inspirovaný) snímek Staříci v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka, jenž zásluhou zdařilé kombinace svého tématu, precizního filmařského minimalismu a výborných hereckých výkonů dosáhl srovnatelně silného celkového zážitku a vyznění. Dvojice velmi starých politických vězňů (v podání Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky) se vydává na cestu, jejímž cílem je pomsta komunistickému prokurátorovi, jenž za své zločiny během předchozího režimu nebyl po revoluci nikdy potrestán. Film navzdory záměrně velmi pomalému tempu vyprávění dokáže strhnout prací s ústředními motivy (odplata, otázka vypořádání se s národní minulostí, problémy související s pokročilým stářím) a v neposlední řadě i svým vypjatým závěrem, v němž se tvůrci nebáli být morálně kontroverzní.
Film najdete na Netflixu, Aerovodu a na dafilms.cz.
Herec, scenárista a režisér Jiří Havelka (Až po uši) převedl na stříbrné plátno svou vlastní divadelní hru, jež na půdorysu zdánlivě banální a běžné situace, jakou je setkání vlastníků bytových jednotek, mrazivě a velmi černohumorně ilustruje některé z nejčastějších a nejzávažnějších neduhů současné (nejen) české společnosti (rasismus, homofobie, sobectví, vypočítavost, buranství, vzájemná neúcta, neschopnost domluvy, pomlouvačství atd.). Vlastníci jsou přesně tím typem snímku, jenž zpočátku především baví, po jeho skončení vám ale do smíchu možná tak úplně nebude...
Film najdete na Netflixu, Aerovodu a na dafilms.cz.