Někoho děsil, jiné fascinoval. Dokument o pardubické legendě Krychličovi je portrétem osamělosti a odvahy k individualitě

Časosběrný dokument Silvie Dymákové (Šmejdi) je nahlédnutím do života Václava Kulhánka z Pardubic, kterého většina lidí znala pod přezdívkou Krychlič, jenž byl od 60. let minulého století typický výrazným líčením a nošením paruky či extravagantní úpravou svých vlasů, které tvarem a pevností mohly připomínat krychli.

Loni zesnulý Václav „Krychlič“ Kulhánek (1948–2021) určitě nebyl všeobecně známou osobou. Nebyl významným umělcem, politikem ani influencerem, jenž by měl na sociálních sítích statisíce fanoušků. Šlo o v podstatě obyčejného člověka, pro obyvatele Pardubic byl však mnoho let ikonou, bez níž si své město takřka nedokázali představit. Dva roky učil na základní škole, většinu života ovšem pracoval ve společnosti Cheming v účtárně a poté jako uklízeč. Netajil se tím, že je gay, a dle vlastních slov byl doktorem přírodních věd. V posledních letech žil ze starobního důchodu a bydlel v Nemošicích, kde choval slepice a kohouty. Mnoho času trávil na pardubickém hlavním nádraží, kde se s ním lidé, jakožto s místní kuriozitou, bavili a fotili.

O Krychličovi byla v roce 2014 v rámci dokumentárního cyklu Queer natočena epizoda nazvaná Říkají mi Krychlič. Důvodem, proč se o něm držitelka Českého lva rozhodla natočit dokumentární snímek, bylo, že ji bizarní pardubická osobnost v dětství děsila. Chtěla proto zjistit, kdo ve skutečnosti záhadný muž s osobitou vizáží je. Protagonista, jehož mnozí označovali za živou voskovou figurínu, nejprve nabídku Dymákové na natáčení razantně odmítl, posléze na ni ale přistoupil.

Režisérka se s Krychličem seznámila v roce 2012 v době, kdy dokončovala Šmejdy. Natáčení snímku začalo nedlouho po jejich premiéře, na níž byl pozoruhodný muž Dymákovou pozván. Krychlič s Dymákovou ochotně spolupracoval, jednu věc však rezolutně odmítl. Nechtěl, aby štáb přišel k němu domů. Souhlasil však s návrhem, že mu Dymáková přenechá kameru, aby u sebe doma natáčel sám.

Scény z Krychličova obydlí tak tvoří jeden ze tří ústředních typů scén, které v dokumentu vidíme. Jeho dům byl podobně nonkonformní jako on sám. Neuklizený, uvnitř i po dvorku pobíhali kohouti a slepice, koupelnu měl plnou videokazet (sbíral i DVD) a jakožto velký milovník hudby (hlavně dechovky a country) doma skladoval tisíce vinylových desek.

Hlavní částí dokumentu jsou pasáže, kdy Dymáková Krychliče zpovídá a doprovází ho na jeho cestách a výletech. Protagonista je ve filmu hodně otevřený, a tak se dozvíme o jeho problematickém dětství, studiu, zájmech, postojích, především ale o jeho nitru. Sám sebe popisuje jako člověka, který nikdy netoužil splynout s davem. Vždy chtěl vyčnívat a být sám sebou, což vysoce oceňoval i u druhých (viz poslední foto). A to i za cenu toho, že se mu ostatní lidé budou posmívat a bude kvůli tomu muset čelit samotě. Přitom společnost cíleně vyhledával – lidi měl rád a povídání si s nimi obzvlášť. Pravidelně jezdil na výlety po Česku s bývalými kolegy z práce apod.

Významnou a emotivní linií snímku je Krychličův vztah s postarším Karlem. Krychlič byl do něj zamilovaný, pro Karla byl ale Václav pouze kamarádem, jehož sexuální a emoční orientaci považoval za „úchyláctví“. Kvůli strachu z posměchu a zavrhnutí ze strany svého okolí se s ním po mnoha letech přátelství raději přestal stýkat, což Krychlič dlouho těžce nesl.

Osmdesátiminutový snímek je po celou dobu prokládaný režisérkou citovanými úryvky z dopisů, které Kulhánek dlouhodobě psal Josefu Sochorovi (a posléze jeho ženě), českému zpěvákovi, kterého pardubický symbol obdivoval a toužil se s ním přátelit. Sochor však léta o setkání s oddaným fanouškem nestál, než ho nakonec přivítal právě před kamerou. Citované výňatky jsou nicméně velice dojemné – poukazují na Krychličovu osamělost a laskavost, ale také chytrost i sebeuvědomělost.

Na pohled nenápadný dokument je tak především empatickým portrétem lidské osamělosti a současně odvahy k individualitě. Nejedná se o striktní a filmově laděnou observaci, jež by na základě dlouhodobého pozorování konkrétního lidského subjektu podávala hlubší poselství o více sociálních tématech, jako to činily některé nedávné úspěšné domácí dokumenty jako Nová šichta, Láska pod kapotou či Síla. Dymákové novinka není tak strhující a myšlenkově bohatá jako uvedené kusy. Je formálně tradičnější a obsahově méně ambiciózní. Jde však o dílo tvořené s citem, lidskostí a cílem porozumět křehkému dobrákovi, který byl skoro celý život většinou svého okolí vnímaný pouze přes jeho vzhled.