Na nový Základní instinkt zapomeňte. Kromě vnad Any de Armas nabízí thriller Deep Water jen impotentní odvar Zmizelé

Manželé Vic (Ben Affleck) a Melinda (Ana de Armas) mají trochu zvláštní vztah. Melindě slovo věrnost mnoho neříká a svou náklonnost k jiným mužům ani moc neskrývá. Vic se na první pohled jeví jako nezvykle tolerantní manžel, jenž Melindě její úlety promíjí. Ovšem jen do doby, kdy začnou údajní milenci jeho krásné ženy záhadně mizet.

Deep Water je adaptací stejnojmenného románu Patricie Highsmith, slavné autorky, podle jejíchž děl už vzniklo pár znamenitých snímků (Cizinci ve vlaku, Talentovaný pan Ripley). Nový film v režii Adriena Lynea, specialisty na erotická dramata a thrillery (Osudová přitažlivost, 9 a 1/2 týdne), se ale mezi ně bohužel nezařadí.

Přestože neznám předlohu, jsem ochotný věřit, že kniha může být kvalitní a že film je tedy nezvládnutou adaptací. Dva zmíněné snímky jsou totiž výbornými a inteligentními psychologickými thrillery, k jejichž docenění nebyla vůbec zapotřebí znalost románů. Deep Water oproti tomu působí dojmem, jako by při převodu příběhu z knihy ve scénář došlo k nějakému zásadnímu, přitom ale těžko definovatelnému pochybení. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby šlo o velmi věrnou (možná až otrockou) adaptaci. Každopádně jako film sám o sobě Lyneova novinka (ne)funguje podivným způsobem. Otázkou zůstává, do jaké míry za to může fakt, že toto je režisérův první film po dvacetileté režijní pauze (naposledy natočil thriller Nevěrná).

Deep Water lze vyčíst hned několik zásadních neduhů. V první řadě je těžké identifikovat, o čem má vlastně být. Ústředními tématy jsou zřejmě komplikovanost partnerských vztahů a potenciální (katastrofální) důsledky nevěry. S veškerými motivy však Lyne pracuje bez jakékoliv filmařské rafinovanosti či náboje, takže ve výsledku nevyzní naplno žádný z nich. Hlavně je to ale táhlá a beztvará nuda, která publiku, jež vidělo klasiky jako Základní instinkt či Žár těla (a většinu Lyneovy filmografie), nemá skoro co nabídnout.

Film má téměř dvě hodiny, během nichž však nabídne jen minimum zábavy, napětí či čehokoliv jiného, o co by šlo stát. Zhruba do poloviny se stále dokola řeší pouze to, že Melinda je „do větru“ (čehož je Vic neustále svědkem). Seznamuje se s mladými pohlednými muži, s nimiž svého výrazně staršího manžela podvádí. Vášnivé milostné scény, jimiž byl Lyne v 80. a 90. let v Hollywoodu proslulý, zde ale takřka nenajdeme. Jediné znatelné napětí a poutavost tak vycházejí z nejistoty, zda Vic ženiny nápadníky skutečně likviduje, nebo je vše úplně jinak. Zatímco Vicovi přátelé možnost, že by byl vrah, zcela odmítají, nový soused, jenž se živí jako spisovatel (Tracy Letts), je vůči němu od začátku silně podezřívavý.

Ve druhé polovině nám na tuto otázku tvůrci sice odpoví, ale tak nevídaně banálním a nenápaditým způsobem, prostým jakékoli snahy o překvapení či dokonce šok, až publikum může nabýt dojmu, že jde o součást nějaké sofistikované hry režiséra s divákem, kterou naplno odkryje velká pointa v úplném závěru. Ta celý předchozí děj převrátí naruby a třeba mu dodá i skutečný smysl (nebo z něj naopak definitivně udělá naprosto nekonzistentní blábol). Zkrátka že dojde na to, na co jsme byli zvyklí z thrillerů z 90. let (Obvyklí podezřelí, Šestý smysl apod.). Jenže to se nestane. Film sice skončí jakýmsi pokusem o nejednoznačné vyznění a podvratnost, o dostatečné opoře v předchozím ději si ale rádoby provokativní konec může nechat jenom zdát.

Od tvrdého pádu do hlubokých vod podprůměru film nezachrání ani lákavé herecké obsazení, protože v podstatě nikdo tu nemá co hrát. Podstatou Melindy je být typická sexy mrcha/femme fatale, což Ana de Armas (Není čas zemřít) vzhledem ke svým tělesným půvabům sice zvládá snadno, její role ale postrádá výraznější psychologické odstíny i motivaci, které by z ní učinily komplexní a životný charakter, jehož jednání dává aspoň trochu smysl. Vic se sice zpočátku jeví jako přitažlivě tajemná a potenciálně plastická postava (příběh je navíc vyprávěný z jeho perspektivy), když se však vyloží karty na stůl, vyplave na povrch nepříjemná skutečnost, o jak moc povrchně a účelově zkonstruovaného protagonistu ve skutečnosti jde.

Vzhledem k překvapivé krotkosti erotických (a v podstatě i všech ostatních) scén a prakticky nulové osobitosti nemá cenu srovnávat Deep Water s Lyneovými slavnými a vcelku i povedenými filmy s podobnými zápletkami (se všemi by totiž prohrál). Mírnou podobnost lze vysledovat s osm let starým vynikajícím thrillerem Zmizelá, kde stál v centru dění rovněž zvláštní manželský pár, jehož temná tajemství byla publiku postupně odhalována (podezřelého manžela navíc rovněž ztvárnil Ben Affleck). Vedle důmyslného a svébytného snímku Davida Finchera ale Deep Water působí jako jeho impotentní odvar, jenž postrádá scenáristickou a významovou vychytralost a Fincherovu pověstnou režijní preciznost.