V bombastické sci-fi Moonfall už se Roland Emmerich jen recykluje. Líbit se může maximálně konspiračním teoretikům

Příběh filmu začíná ve chvíli, kdy neznámá síla vychýlí Měsíc z oběžné dráhy kolem Země. Pošle ho směrem, který by mohl znamenat konec života na naší planetě. Do jeho kolize se Zemí zbývají pouhé týdny a ničivé záplavy, tsunami či zemětřesení jsou jen začátkem absolutní zkázy. Bývalá elitní astronautka Jo Fowler (Halle Berry) je přesvědčená, že zná klíč k záchraně všech. Problém je, že jediní dva lidé, kteří jí věří, jsou její zkrachovalý kolega Brian Harper (Patrick Wilson) a konspirační teoretik K. C. Houseman (John Bradley).

Katastrofická akční sci-fi Moonfall je novým filmem Rolanda Emmericha, jež přesně zapadá do linie jeho vysokorozpočtových velkofilmů, v nichž lidstvu hrozí definitivní zánik (Den nezávislosti, Den poté, 2012, Den nezávislosti: Nový útok). Tento se mu ale příliš nepovedl.

V jeho další destrukční epice se dočkáme prakticky všeho, na co jsme u tohoto tvůrce v dané kategorii filmů zvyklí. Zápletky, nad jejíž smysluplností je lepší nepřemýšlet, šablonovitých postav, monumentálních akčních výjevů plných speciálních efektů a obligátní porce hrdinského patosu. V některých režisérových filmech dané aspekty fungují velmi dobře a jejich spojení dalo vzniknout obrovským hitům (Den nezávislosti), jindy to ale dopadlo přesně opačně (Den nezávislosti: Nový útok). Moonfall spadá do druhé kategorie.

Přestože se to tak nemusí na první pohled zdát, Moonfall má příběhem blíže ke Dnu nezávislosti než k 2012 nebo Den poté. Důvod, proč Měsíc najednou začne Zemi ohrožovat, je totiž mnohem šílenější a absurdnější, než by zřejmě napadl většinu lidí. Na vině není příroda (či dokonce člověk), ale tajemná síla z vesmíru!

Vzhledem k tomu, co všechno se ve filmu ještě dozvíme (hlavně o samotném Měsíci), by člověk čekal, že za snímkem nestojí Emmerich, ale spíše někdo typu Eda Wooda či Uweho Bolla. Příběh Moonfallu stojí na nápadu tak bláznivém a neuvěřitelném, až je s podivem, že do jeho zrealizování do celovečerní filmové podoby byl v dnešní době v Hollywoodu někdo ochotný investovat 150 milionů dolarů. Vůbec bych se proto nedivil, kdyby se z filmu vyklubal obrovský komerční propadák.

Na druhou stranu není divu, že jednou z klíčových postav je zde konspirační teoretik, jenž blížící se hrozbu odhalí jako první. Pokud má totiž Moonfall cílové publikum, jemuž by se mohl líbit, je jím sorta lidí, kteří jsou schopní uvěřit sebešílenějšímu výmyslu, jehož na svých webových stránkách či blozích za „zaručenou“ pravdu uvádějí nejrůznější pochybné existence, a to bez ohledu na to, zda mají pro svá tvrzení relevantní důkazy.

Smutné ovšem je, že právě za vlasy přitažený námět je to jediné, čím film dokáže výrazněji zaujmout. Pokud myslíte, že snímek se zápletkou, která by seděla spíše do parodie daného žánru, se nebude brát vůbec vážně, ale naopak bude neustále dávat najevo svůj nadhled a sebeuvědomělost, pak jste na omylu. Emmerich o Měsíci ovládaném zlou mimozemskou entitou totiž vypráví v podobném, tedy víceméně vážném duchu jako ve všech svých předchozích destrukčních kusech. Sice se tradičně najde prostor na odlehčující momenty a hlášky, kvalitu filmu ale v žádném případě nezvyšují. A i když je zápletka skutečně extrémně hloupá, nevyskytují se zde ani scény, které by byly tak pitomé, až by byly zábavné. Což je tak trochu škoda.

Opět zde máme hrdiny, kteří před začátkem apokalypsy řeší především rodinné problémy. To se týká zejména astronauta ztvárněného Patrickem Wilsonem, jemuž bylo před lety v práci hodně ukřivděno (za což také mohl záhadný mimozemšťan!), takže přišel nejenom o lukrativní zaměstnání, ale i o rodinu. Jeho žena Brenda (Carolina Bartczak) ho opustila kvůli úspěšnému podnikateli (Michael Peña) a dospívající syn Sonny (Charlie Plummer) navíc začíná mít problémy se zákonem. Stmelení rozpadlé rodiny „překvapivě“ napomůže blížící se konec světa.

Osvědčený a snadno předvídatelný scenáristický postup však v tomto případě představuje jeden z méně zásadních problémů Emmerichovy novinky. Stejně jako zcela standardní výkony herců v rolích, které mají daleko do sympatičnosti hrdinů, jež v prvním Dnu nezávislosti hráli Will Smith, Jeff Goldblum a Bill Pullman.

Tím naopak největším je malá zábavnost všeho, co film nabízí. Emmerichovy snímky nikdy nebyly oslavovány za výraznou filmařskou důmyslnost či novátorské postupy, ale právě za schopnost upoutat sice jednoduše koncipovanou, ale zato patřičně efektní podívanou. V tom Moonfall selhává, protože nabízí pouze věci, které už jsme od něj viděli nejednou a hlavně o dost lépe.

Snímek sice obsahuje velkolepé trikové scény a záběry, v nichž vidíme masivní destrukci, kdo už ale od Emmericha něco viděl, těžko ho pár rutinně natočených záplav, obřích tsunami či padajících asteroidů silněji zaujme. Nakonec tak z akčních a trikových scén nejlépe vychází úvodní vesmírná sekvence s raketoplánem na oběžné dráze, která v dobrém slova smyslu připomene brilantní Gravitaci Alfonsa Cuaróna. Zbytek akce je až bolestně obyčejný a zapomenutelný.

Takhle to nejspíš vypadá, že je Moonfall naprosto otřesný a zbytečný počin, který nemá publiku co nabídnout. Tak zlé to s ním ale určitě není. Dokážu si snadno představit, že lidé, kteří nikdy neviděli žádný z jmenovaných předchozích Emmerichových filmů, Bayův Armageddon či třeba nedávný Greenland: Poslední úkryt, by si ho mohli v kině docela užít. Kdo má však zmíněné snímky poctivě nakoukané, tomu nabídne jen jejich slabý recyklát.