Recenze: Greenland: Poslední úkryt - po dlouhé době uvěřitelný film, v němž lidstvo čelí neblahému osudu dinosaurů

Asi nikoho přitom nepřekvapí, že hlavní role hlavy rodiny, která byla vládou vybrána k přesunu do utajených záchranných bunkrů, se zhostil Gerard Butler, který už bojoval se zlobivým klimatem v propadáku Geostorm: Globální nebezpečí a pravidelně musí ochraňovat třeba americké prezidenty před nebezpečnými teroristy. Trochu překvapivější už je jméno režiséra, jímž je Ric Roman Waugh - ten má sice na svědomí nedávnou 'Butlerovku' Pád anděla, která si u kritiků ani u diváků nevedla nijak špatně, ale známe jej hlavně skrze chválená vězeňská dramata Trestanec a Zločinec. V katastrofické novince Greenland: Poslední úkryt se schopný filmař vydává tak trochu cestou Rolanda Emmericha, ovšem tahá za úplně opačný konec než německý destruktér v nadneseném 2012.

Už klasický Emmerichův spektákl o konci světa jsem zmínil záměrně, neboť Greenland disponuje minimálně v rovině směřování příběhu a základních zvratů několika podobnostmi, byť celkové uchopení narativu je opravdu úplně jiné. Nedostane se nám absolutně komplexní výpověď o celé situaci, v níž aktivně figurují vědci, politici v čele se samotným prezidentem, konspirační magor i titulní obyčejná rodinka, která v limuzíně ujíždí z rozpadajícího se města. Místo toho volí Waugh subjektivní náhled na náhlou globální paniku a v průběhu si dovolí rozdělit maximálně hlediska manžela a ženy se synem, aby pokud možno oddaloval zřejmé vyústění a znázorňoval celkem uvěřitelný chaos, který by s vědomím blížícího se konce na světě pravděpodobně nastal.

Nečekejte tedy žádný akční nářez, v němž by heroický Butler odstřeloval kusy komety baseballovou pálkou a odnášel lidi v náručí z hořících budov. Samotná destrukce je sice na pořadu dne a postavy ji fyzicky vnímají, ale vždy je vázaná na jejich omezené hledisko a divák se o ní dozvídá například ze zpravodajské relace, nebo jen společně s hrdiny krátce vzhlédne k zlověstně zbarvené obloze. A to je celkem vítané zpestření jinak zaběhlého schématu, jehož průběh i vyústění dopředu zcela rozlouskneme už někdy před polovinou.

Ale ani to vlastně není úplně na škodu, neboť jasně vytyčená cesta za

potenciální záchranou je lemována dostatečným množstvím dílčích konfliktů, skrze něž nám film přináší dosti znepokojivou a bezesporu pravdivou vizi o konci lidství na sklonku lidstva - čím dál zoufalejší protagonisté, jež byli na rozdíl od většiny ostatních k záchraně vybráni, naráží na všudypřítomné běsnění a násilí ze strany těch, kteří na spásu nemají nárok a podléhají všeobecné hysterii. A tento obrázek je sám o sobě dostatečně vtahující, a byť některé zvraty vyznívají lehce vynuceně, v součtu se postavy chovají vždy adekvátně a ve dvouhodinové stopáži není skoro žádné hluché místo.

Pokud bych měl něco opravdu vytknout, tak kromě občas dost nepřesvědčivých efektů (pád helikoptéry) bych změnil i závěrečné vyznění - když už je film v jeho formálním uchopení tak 'nehollywoodský' (obzvlášť, pokud jako typický hollywoodský produkt bereme zmíněné 2012) a když je tak značný prostor věnován samotné rodině ve smyslu jejich problematické minulosti, proč se neskončilo o tři minuty dříve, právě v nejvíce emocionální a nejisté chvíli? Takhle jde v součtu navzdory formální iniciativě a zajímavé vzpouře vůči hrdinským standardům katastrofického žánru zase jen o klasickou hollywoodskou skládačku se dvěma absolutně rozdílnými závěry, přičemž ten druhý už neoslavuje rodinu a to dobré v lidech, nýbrž lidstvo jako takové, které to přitom v průběhu morálně dost schytávalo.

Greenland: Poslední úkryt mě každopádně mile překvapil. Od imbecility béčkových devadesátých let, přítomné například v nedávném Geostormu, posunul celý béčkově přijímaný žánr ke značně progresivnějšímu a usedlejšímu uchopení, které nechce dělat z diváků blbce. Na katastrofu je nahlíženo tak trochu ve stylu Godzilly (2014), která navázáním pohledů na lidské bezbranné aktéry odvážně redefinovala možnosti drahého blockbusteru, a je škoda, že charakteristicky syrovou tvář si vyprávění nezachovalo až do úplného závěru, v němž se nejprve dost snižuje pravděpodobnost následků, načež se zpochybňuje samotné subjektivní schéma. Pokud chcete nálož akce a atrakcí, sáhněte opět raději po zábavném 2012, pokud hledáte něco uvěřitelnějšího a neokoukaného, Greenland by mohl být, podobně jako pro mě, velmi vítanou volbou.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE