Recenze: Historické drama Drazí soudruzi! je razantní kritikou poststalinistické éry
Provinční město Novočerkask na jihu SSSR, rok 1962. Ljudmila (Julija Vysockaja), oddaná úřednice komunistické strany a idealistická veteránka z druhé světové války, je odpůrkyní všeho protisovětského. Spolu s dalšími místními úředníky strany je však zaskočena stávkou v místní továrně, které se účastní i její dcera Světka (Julija Burova). Vzhledem k tomu, že se situace rychle vymkne kontrole, začne Ljudmila zoufale pátrat po své dceři navzdory zákazům vycházení, hromadnému zatýkání a bezohledným pokusům úřadů zakrýt státní násilí. Její kdysi nezpochybnitelná víra ve stranickou linii je nastalou situací silně otřesena.
Trailer Drazí soudruzi!
Drazí soudruzi!, dvouhodinový černobílý snímek natočený v akademickém formátu 4:3, je dosud posledním počinem renomovaného 84letého ruského scenáristy a režiséra Andreje Končalovského (Sibiriáda, Splašený vlak, Tango & Cash, Dům bláznů, Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ). A zřejmě nemůže být pochyb, že jeho uměleckým záměrem bylo poukázat na příkladu skutečné tragické události pravou, nepřikrášlenou tvář režimu Sovětského svazu za dob Nikity Chruščova, za nějž mělo po Stalinově smrti dojít k uvolnění dosavadních extrémně tvrdých politických poměrů. K ráji, v němž se zásluhou uplatňování komunistické ideologie mají všichni lidé skvěle a všeho potřebného je pro každého dostatek, jak se představitelé SSSR snažili prezentovat před světem, ale měla země ve skutečnosti stále hodně daleko.
Hned zkraje ve filmu vidíme, jak je pro obyvatele městečka frustrující dlouhodobý nedostatek elementárních potravin a zboží. Zaujme přitom už, že v režim a komunistickou ideologii neochvějně věřící protagonistka to nepovažuje za nikterak paradoxní či dokonce špatné. Přesto – nebo možná právě proto – má jakožto vzorná stranická funkcionářka před obyčejnými lidmi ve frontách automaticky přednost.
Deziluze ze státního aparátu
V souvislosti s nedostatkem základních surovin a produktů se kriticky poukazuje na růst cen a především na snižování platů. Právě to je katalyzátorem masivní stávky v městské továrně. Ta velmi brzy přejde v otevřené a násilné občanské nepokoje. Stávkující začnou po funkcionářích, mezi nimiž je i Ljudmila, házet kameny a následně vniknou i do sídla komunistické strany. Na demonstrující proto nastoupí armáda.
Zrůdnost a zákeřnost daného režimu se poprvé naplno projevuje ve chvíli, kdy je vojákům sice nařízeno střílet do vzduchu (popřípadě slepými náboji), přitom jsou ale na rebelující zaměstnance nasazeni také tajní ostřelovači, kteří mají za úkol likvidovat vůdčí osoby povstání. A aby ve zbytku země (natož ve světě) nedošlo k narušení obrazu dokonalé společnosti, po nastalém masakru, při němž zemřely desítky lidí, se rychle začnou zakrývat stopy nepokojů. Je vydán rozkaz k pokrytí náměstí asfaltem, jelikož kvůli silnému slunečnímu svitu nelze smýt krev z dlažby.
Jádrem příběhu je Ljudmilino pátrání po ztracené dceři a hrdinčino přehodnocování všeho, co do té doby nekompromisně zastávala. Zarytá zastánkyně Leninova učení a Stalinovy schopnosti udržet v zemi „pořádek“ během krátké doby zažívá hodně těžké chvíle, když při zoufalém hledání poznává na vlastní kůži odvrácenou stranu aktuálního státního uspořádání. Mrazivá je zejména silně deziluzivní scéna odehrávající se v márnici, kde se Ljudmila snaží zjistit, zda mezi zavražděnými vzbouřenci není i její dcera. Spousta těl je přitom kvůli nedostatku prostoru na uskladnění zcela nedůstojně doslova poházena po chodbách či tahána po podlaze.
Dobře našlápnutý příběh ztrácí dech
Končalovského syrová kritika doby a místa však myšlenkově nesklouzává k přehnané naivitě a černobílé antisovětské či antikomunistické propagandě. Ljudmila se z přesvědčené komunistky na konci filmu rozhodně nestane něčím na způsob plakátové hrdinné bojovnice proti režimu, za nějž by předtím položila i život. Její ideály ve společenskou rovnost a spravedlnost přetrvávají, jen už si není tolik jistá tím, zda strana a její představitelé ušlechtilé ideje socialismu naplňují dostatečně a optimálními způsoby.
Představitelka Ljudmily, Julija Vysockaja, je režisérovou manželkou a dokonce pochází z inkriminovaného města. Složitou, charakterově nejednoznačnou postavu, jíž je skrze její pevné ideologické přesvědčení zprvu snadné zavrhnout, ztvárnila velmi přesvědčivě. Srovnatelně dobrá, ne-li ještě lepší, je pak i v poloze zoufalé matky, jejíž šance na nalezení živé dcery je s každou další hodinou nižší. Ljudmila je de facto jedinou hlavní postavou - všechny ostatní charaktery, včetně dcery či otce, mají ve filmu neporovnatelně méně prostoru a psychologické hloubky.
Ve chvíli, kdy protagonistka začne veškeré své úsilí směrovat k nalezení nezvěstné dcery, může film svou základní dějovou koncepcí (závažná společenská krize s fatálním následkem v podobě masakru nevinných občanů) a výraznou emotivitou připomenout jiné nedávné vynikající drama inspirované skutečnou tragédií – Quo Vadis, Aida?
Na rozdíl od zaslouženě chváleného snímku Jasmily Žbanić však Drazí soudruzi! lehce selhávají v dějové a emocionální gradaci. Končalovského dílo se rozjíždí bezchybně. Srozumitelně a v rychlém tempu nás seznamuje s místem, dobou, hlavními postavami i výchozím konfliktem, jehož vývoj je drastický a šokující. Rovněž následné hledání dcery je zpočátku strhující, někdy ve druhé polovině se však děj začne mírně točit v kruhu a film tak svou počáteční razanci částečně ztratí.
Velmi sporný je pak zejména samotný závěr. Zatímco Quo Vadis, Aida? nabídlo v posledních minutách brilantní, ve více směrech zdrcující epilog, Drazí soudruzi! dospějí k happy endu, který lze sice vnímat jako zaslouženou katarzi (pro protagonistku i publikum), současně ale poněkud otupuje hrany do té doby skvěle vybalancovaného věcného až dokumentaristického přístupu. Místo nekompromisního, strohého či provokativně nejednoznačného závěru přichází nepříliš pasující úleva a dojetí. Jako bychom z vyspělého autorského evropského dramatu najednou přepnuli na tendenční hollywoodské melodrama, jež si nemůže dovolit skončit vysloveně tragicky. Celkový dojem je ale i tak výrazně nadprůměrný.