Literární debut Quentina Tarantina by vám neměl uniknout, pokud patříte mezi cinefily a oblíbili jste si hrdiny Tenkrát v Hollywoodu.

Kultovní režisér a scenárista Quentin Tarantino už dříve avizoval, že namísto příprav svého desátého filmu ještě chvíli setrvá u toho devátého. Tenkrát v Hollywoodu nás zavedlo do Los Angeles roku 1969, kde si druhořadý westernový herec Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) a jeho parťák a kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt) nemohli být ničím jistí - Rickovy pracovní nabídky se stále ztenčovaly, Cliff se ocitl na černé listině, protože údajně zabil svou ženu a zmlátil Bruce Lee. Zábavná reinterpretace minulosti, která nechala naživu slavnou herečku a manželku režiséra Romana Polanskiho Sharon Tate (Margot Robbie), se dočkala deseti oscarových nominací a je tím Tarantinovým filmem, který nejvíce odráží jeho lásku k historii filmu a televize. A právě výpis tehdejších produkčních praktik, pozapomenutých tvůrců, cenzorských kvót či drbů ze zákulisí je jednou z hlavních motivací, která by fanoušky filmu měla přimět k zakoupení nově vydané románové verze.

Ta v mnohém kopíruje příběh filmu, ale obsahuje spoustu nových scén

převážně z minulosti Cliffa a Ricka, přičemž i momenty známé z filmu obměňuje nebo je popisuje z trochu odlišné perspektivy. Kniha začíná stejně jako snímek rozhovorem Ricka s agentem Marwinem Schwartzem (Al Pacino), jenže tentokrát je samozřejmě podrobnější a neodehrává se v restauraci, nýbrž v agentově kanceláři. Tarantino se poté drží základní 'jednodenní' linie z filmu, kdy Rick v kocovině doráží na natáčení nového seriálu a setkává se s mladou herečkou Trudi Fraser (Julia Butters), zatímco Cliff opakovaně potkává mladou hipísačku Číču (Margaret Qualley) a veze ji na Spahnův filmový ranč, kde sídlí Rodina Charlese Mansona.

Lineární výstavbu ovšem Tarantino narušuje ještě daleko okázaleji a častěji než ve filmu. V podstatě neustále se odbočuje k nějakým doplňujícím příběhům, přičemž vlastní příběhy mají i dlouhé dialogy. Schwartz v úvodu rozebírá s Rickem celou jeho kariéru a herec, jenž se oddává sebelítosti a je přesvědčen, že si kariéru sám zkazil a musí jednat o angažmá v pitomých spaghetti westernech, vzpomíná na své spolupráce s nejrůznějšími a samozřejmě skutečnými filmaři a herci. Fanoušci hollywoodské kinematografie, kteří mají něco nakoukáno, jistě ocení všechny zmínky, byť často sprosté a nelichotivé, o osobnostech jako George Cukor ('To byl buzík', popíše ho Rick bez váhání), Lee Marvin (válečný veterán a alkoholik), Aldo Ray (měl takový problém s pitím, že celá produkce musela podepsat, že mu nepodá ani kapku alkoholu) nebo Otto Preminger.

Na posledního jmenovaného je vzpomínáno prostřednictvím Cliffa, jehož Tarantino vybarvuje oproti filmu asi nejvýrazněji. Preminger, režisér takových klasik jako Anatomie vraždy, byl podle Tarantina nesnesitelný člověk a Cliff dostal zaplaceno za to, aby jej před celým štábem fyzicky jaksepatří usadil. Ve filmu je Cliff sympaťák s tajemnou minulostí, v knize se z něj stává válečný zabiják, s nímž se do křížku dostat nechcete. A to ostatní kaskadéři zpočátku využívali k tomu, že pokud je při natáčení někdo obtěžoval, tak zaplatili právě Cliffovi a on se o dotyčného milerád postaral. Tím Tarantino současně posiluje už památné vyvrcholení filmu a krvavý útok hippies, kteří proti kaskadérovi na drogách neměli šanci - tato inkriminovaná scéna se ale v knize pouze okrajově zmiňuje a není významná.

Místo toho lpí Tarantino ještě více na svých postavách. Popisuje pochopitelně první setkání Ricka a Cliffa při natáčení Odměny ze zákona, odhaluje, jak to tedy bylo se smrtí Cliffovy manželky, a více prostoru věnuje mladé Trudi, která věčně ožralému a nakvašenému Rickovi otevírá oči. A k příběhu 'vyhořelého' herce, jenž doufá ve spásné setkání se svým novým sousedem, úspěšným režisérem Romanem Polanskim, vztahuje Tarantino linii Charlese Mansona. Popisuje totiž jeho hudební sny a přátelství s bubeníkem Beach Boys Dennisem Wilsonem a s hudebním producentem Terrym Melcherem, z nichž doufá vytěžit vlastní desku - ve filmové i v hudební branži je ostatně vše o dobrých kontaktech, což ví Manson i Rick. Tarantino je v tomto ohledu znovu historicky přesný a edukační a dozvíme se například, že Manson dokonce napsal píseň Cease to Exist, která se v pozměněné verzi a pod názvem Never Learn Not to Love objevila na albu 20/20 od Beach Boys.

A dozvíme se toho mnohem, mnohem více, neboť Tarantino znovu dokazuje, že jako malý kluk asi nedělal nic jiného než seděl u televize a hltal tehdejší pořady. A čtenář tedy musí počítat s tím, že pokud jej nezajímá detailní obrázek především televizní scény šedesátých let, v níž se to v Tarantinově vyčerpávajícím popisu hemží druhořadými a pro většinu diváků neznámými umělci, nebude pro něj román vždy plynulým čtením. Dokonce i Cliff má zpočátku funkci jistého průvodce 'vyšším' filmovým uměním, jelikož na rozdíl od Ricka si libuje v evropské a asijské tvorbě a Tarantino věnuje několik stran kaskadérově náklonnosti k Akiru Kurosawovi. A také k odvážné skandinávské kinematografii a k filmu jako Jsem zvědavá žlutě, na který bere Cliff sekretářku Marwina Schwartze a pochvaluje si, že sleduje první regulérní sexuální scénu v amerických kinech.

A vůbec, pro všechny příznivce Tarantinovy filmové řeči by neměl být problém slupnout románovou verzi Tenkrát v Hollywoodu o 360 stránkách podobně jako její filmový předobraz. Slavný režisér dokazuje, že je také nadaným spisovatelem, jehož smysl pro humor (často krapet černější než černý) prostupuje řádky nakažlivě a účelně. Zobrazování myšlenkových pochodů nasupeného Ricka Daltona je vtipné takřka bez ustání, a když se nadšený televizní režisér snaží zmatenému herci citovat Hamleta a udělat z něj dánského kralevice, smát se budete pravděpodobně nahlas. Památné šedesátky líčí Quentin opět hlavně prostřednictvím tehdejší filmové scény - sexuální revoluci odhaluje dovoz a uvádění filmů jako zmiňované Jsem zvědavá žlutě, zatímco rostoucí násilí, spojované s vietnamskou válkou, odráží extrémně krvavé snímky Sama Peckinpaha.

Jako rozšíření minulosti oblíbených postav, kdy vlastní epizodku z dřívějška dostanou i Sharon Tate a Cliffova fenka Brandy, splňuje románové Tenkrát v Hollywoodu veškerá očekávání. Pokud ale někdo automaticky očekává také značné významové rozšíření, pak může být trochu zklamán - Tarantino sice rozvíjí motivy ve filmu potlačené a přináší daleko podrobnější osobní i pracovní kontext postav, avšak vyznění je dost volné a nerámuje ho žádná pamětihodná událost jako ve filmu. V jeho závěru si Rick potenciálně otevřel dveře k světlejší herecké budoucnosti, což je hlavním sdělením také v knize - jen místo masakru hipíků zde Rickovi stačí ke změně perspektivy a ke zlepšení vyhlídek krátké rozhovory se Stevem McQueenem, jedoucím na party k Sharon Tate, a s entuziastickou Trudi, s níž si po telefonu zkouší text na další natáčecí den.

Takový příklon k dialogům a spíše popisnému psaní by ale Tarantinovy fanoušky neměl odradit už díky postavám, které i po rozvedení zůstávají tak dobré, že bychom s nimi rádi prožili i počátek let sedmdesátých. A také díky přístupné jazykové formě, která je spíše jednoduchá, nijak květnatá a za každých okolností čtivá - i když se zrovna utápí ve vyjmenovávání starých filmů a herců, Tarantino si vždy zachovává osobitost a pohotově vloží hovorový výraz, sprostou narážku nebo bleskový skok v čase, které text ozvláštní a činí ho vysoce zábavným. Osobně bych si rád od Tarantina někdy přečetl originální látku, která by nebyla až tak zaháčkovaná do filmového průmyslu, ale naprosto rozumím tomu, proč se pro svůj literární debut uchýlil právě k takovému kroku. A všichni milovníci filmu mi jistě dají zapravdu.