Recenze: Ve Scénách z manželského života prochází dva báječní herci náročným rozvodem i vrtkavými tvůrčími manýry

V rolích přibližně čtyřicetiletých manželů vystupují slavné hollywoodské tváře Oscar Isaac a Jessica Chastain, pro něž šlo zjevně o osobní projekt. Jejich jména figurují mezi producenty a mezi sebou mají silný kolegiální a přátelský vztah, což se potvrdilo i na nedávném festivalu v Benátkách. Na červeném koberci to mezi herci ohromně jiskřilo a jeden by opravdu řekl, že je pojí více než jen profesní vztah a že sdílí poněkud komplexnější osobní minulost.

Na této hmatatelné chemii mezi dvojicí protagonistů stojí seriálová novinka HBO Scény z manželského života, s níž izraelský tvůrce Hagai Levi (seriál Aféra) navazuje na švédskou klasiku Ingmara Bergmana z roku 1973. Příběh jednoho manželství a jeho úředního ukončení takřka neopouští kulisy útulného rodinného domu, udržuje si spíše strohou divadelní formu a nechává oba báječné herce, aby se po sobě vyčítavě dívali, smáli se, křičeli na sebe, vášnivě se milovali i plakali jeden druhému v náručí. Emoce jsou pro Leviho a pro všechny přítomné až na prvním místě a ukazuje se, že se pod snadno srozumitelnými citovými výlevy postav neskrývá nijak podnětné či sžíravé zamyšlení, které by si skoro pětihodinová duševní sonda mohla dát hrdě za rámeček.

Mira (Chastain) a Jonathan (Isaac) mají za sebou přibližně desetileté manželství, které je na první pohled harmonické a vyvážené. O jejich čtyřletou dceru Avu se doma stará hlavně tatínek, jenž vyučuje na filosofické fakultě a má flexibilnější časový rozvrh než Mira, ambiciózní viceprezidentka obchodní firmy, která vydělává víc peněz a je tedy i hlavní živitelkou rodiny. Jonathan je na rozdíl od své ženy židovského vyznání a vyhovuje mu, když okolní věci a záležitosti podléhají jasně danému řádu. Přízeň a lásku své manželky považuje za samozřejmé a přehlíží náznaky nespokojenosti, které mu Mira verbálně či řečí svého těla sděluje. Toho si lze všimnout už v úvodním rozhovoru, kdy oba manželé vypráví třetí osobě o své minulosti a Levi směřuje pozornost na nepatrná gesta a mimiku Jessicy Chastain, jimiž dává najevo nesouhlasy s některými manželovými tvrzeními.

Právě Mira je tou z partnerské dvojice, která jde první s kůží na trh. V manželství už není šťastná, Jonathana hodlá opustit a žít s mladším izraelským kolegou Polim. Za tímto zvratem ovšem nestojí pouze pracovní románek, nýbrž komplikovaná změť postojů a pocitů, kterou ani Mira nedokáže popsat a rozvést (příznačné se stává její vyjádření, že momentálně neví, jestli mohou být spolu v jedné místnosti, aniž by se zraňovali). Slovo „momentálně“ je přitom důležité – ať už pro oba manžele, kteří v průběhu své vztahové krize a následného rozvodu podléhají aktuálním pocitům, nebo pro celkovou strukturu série, v níž se dění konzervuje do divadelních kulis, do nichž se publikum i s hrdiny vrací vždy po několika letech.

Levi přitom boří takzvanou čtvrtou stěnu mezi sledujícím a příběhem, když

jednotlivé epizody začíná dlouhými záběry ze zákulisí, v nichž se herci přesouvají do kulis rodinného domu a připravují se na své „scény z manželského života“. Tento postup, který jinak postrádá ospravedlnitelný význam, slouží k tomu, aby se vytvořilo jakési symbolické prostředí jeviště. S rozvodem má ostatně zkušenost spousta diváků a divaček a situace, které nám série zprostředkovává, jsou povědomé i ve své časové nahodilosti, s níž je Levi dávkuje. Kromě ústřední dvojice navíc do příběhu takřka nikdo fyzicky nezasahuje. Jen v první epizodě se na scéně objevují přátelé Miry a Jonathana, jimiž jsou manželé v podání Nicole Beharie a Coreyho Stolla. Nahlas mluví o svých nevěrách a o tom, jak jim pomohly ozvláštnit sexuální život. Do spíše „akademického“ vztahu (hlavně z pozice Jonathana, jenž manželství stále vnímá jako tradiční instituci, v níž si oba pečlivě rozdělují své role) svých známých tím vnáší atmosféru nestálosti a v podstatě předznamenávají následující události, rozprostřené přibližně do pěti následujících let.

Dál už však v příběhu nefigurují, plní tedy jakousi nahodilou sdělovací a argumentační funkci, která je více či méně charakteristická pro celou výpravu. Jednak jde o ono zbytečné boření čtvrté stěny, které kontrastuje s dojmem naturalismu a autenticity. Levi soustavně volí úsporný styl, nápadný snad jen opakujícími se „sledovacími“ záběry, v nichž kamera za zády postav kopíruje jejich pohyb mezi jednotlivými místnostmi. A často také inscenuje rozhovory Jonathana a Miry v dlouhých nepřerušovaných záběrech, aby publikum ještě více vtáhl mezi protagonisty.

To na jednu stranu funguje dobře, hlavně v první „krizové“ fázi, kdy Mira odkrývá svůj záměr opustit rodinu, je publikum plně pohrouženo do napínavé konfrontace dvou rozličných osobností. A Levi občas dokáže toto vzájemné napětí znázornit chytrou inscenací jako ve scéně, kdy Jonathan s vynucovanou sebekontrolou balí šaty své ženy do cestovního kufru. Mira je zhroucená vedle něj a nepříjemnost z této situace jen odkapává. Na druhou stranu se ale ve vývoji rozpadajícího se vztahu projevuje i triviálnost scenáristického pojetí – skoky v čase bývají blíže nespecifikované (musíme dávat pozor například na prohlášení o věku jejich dcery) a ztrácí se v nich sevřenost, význačná pro první dvě epizody.

Každé setkání po letech má sice pro manžele jiný význam, ale jinak následuje velmi podobné schéma. Jonathan a Mira se vzájemně obviňují, hádají se a nakonec si vždy padají do náruče jako propadlí čerstvé pubertální lásce. Někdy k tomu mají po ruce silné dialogy, jimiž si Levi publikum připravuje na gradované vypointování, jindy scénu opanuje emocionální teatrálnost a psychologické pózy s omezeným sdělením. Manželství je vystaveno pětihodinové tvůrčí zkoušce coby forma institucionálního a pro Jonathana i nábožensky uceleného soužití, které se otřásá pod moderním vývojem manželství – ať už jde o kariérní ambice Miry a záměnu mateřských povinností nebo o „alternativní“ myšlení jejich přátel ohledně prospěšnosti záletnických sexuálních aktivit. Divák ale sám dobře ví, jak komplikovaným procesem je vztah dvou individuálních a silných osobností, případně mu to Levi zcela vybarví během tří dílů. Čtvrtá epizoda už poněkud tlačí na pilu a začíná se opakovat a pátá, která příběh rámuje návratem protagonistů do domu plného vzpomínek, nezapře sentimentální hodnotu a sklouzává k nicneříkajícím frázím.

Zatímco první dvě části fungují takřka bez výhrady, postupně se Scény z manželského života drží pohromadě jen chemie mezi oběma herci. Chastain je skvělá jako ambiciózní moderní žena, která hledá pomíjivé uspokojení ve vztahu s mladším a neméně ambiciózním kolegou. Pod její neprůstupnou slupkou se ukrývá zranitelnost a zuří souboj mezi touhou vrátit se domů nebo možností žít bez předepsaných zábran. Isaac podává coby intelektuální manžel umírněnější výkon, který ale nabírá na síle při několika emocionálních výlevech. Jako prvopečovatel Avy se přesouvá do pozice oběti, přičemž sám sebe jinak nevnímá. To Mira se opakovaně vrací do domu a otevírá staré rány, ať už jde o vyzdvihovanou „asexualitu“ úzkostlivého Jonathana („Jsi ten nejvíce asexuální člověk!“ vyčítá Mira Jonathanovi, když se po jejich krátkém sexu při rozdělování majetku běží rychle osprchovat) nebo právě o formální rozdělování majetku, které má pro oba sentimentální nádech.

Minulost postav je pochopitelně klíčová, ovšem v součtu se o ní zase tolik nedozvíme. Spíše než hledání viníka, který ve složitém vztahu neexistuje, se Levi soustředí na vyprávění směrem dopředu. „Pojďme si o tom promluvit teď,“ vyzývá Jonathan několikrát v průběhu série svou ženu, kterou nechce ztratit. Jen málokdy se ale něco věcného vyřeší. Na to je buď pozdě, nebo racionalitu vytlačují emoce a romantická gesta, jimiž protagonisté stále oplývají. V součtu nehraje příliš roli ani Jonathanova židovská víra, která je odbyta několika ironickými narážkami ze strany Miry. Tíha vyprávění místo toho leží v potlačované i vybuchující sexualitě, která hraje prim už od zmiňované návštěvy rozklíženého páru v úvodní epizodě. Mira a Jonathan jsou k sobě stále přitahováni hlavně fyzicky a zásluhou trpělivé režie se ve vzduchu často vznáší dusno, od něhož se sledující nemůže odtrhnout.

Je ale jistě nešťastné, že podobný hypnotismus, panující mezi hereckými představiteli, se nepodařilo přenášet také do příběhu. Zpočátku štiplavý komentář manželství se satirickým přesahem, který zhmotňuje třeba uvědomělost výpravy nebo krátce hostující charaktery přátel, se mění ve zdlouhavé parafrázování stále stejných motivů a pocitů. Pofidérní rozdělení příběhu do „bergmanovsky“ pojmenovaných kapitol se místy míjí účinkem stejně jako velké mezery v ději a nevysvětlené backstory manželů, s nimiž prožíváme nejintimnější vztahové chvíle s velmi proměnlivou intenzitou. Scény z manželského života někdy nudí a oslovují spíše snaživě než účelně, jindy přikovají do sedaček a nedají vydechnout. V součtu tak působí nevyváženě a příliš „chtěně“, než aby oslovovaly více generací a vryly se do paměti i těm, kdo zrovna neprocházejí krizí středního věku. Motivy a problémy v soužití protagonistů jsou univerzální, ovšem ani to nehraje do karet seriálu, který se univerzálnost snaží potlačovat ve prospěch autorského a hloubavého, přitom ale vrtkavého a omezeného sdělení.

Hodnocení: 70 %