Recenze: Rick a Morty nesundávají nohu z plynu, také v páté sérii se budete skvěle bavit

Rick a Morty jsou s námi již od roku 2013 a za tu dobu se stali kulturním fenoménem, k jehož vypravěčské poetice obdivně vzhlížejí i vlivné osobnosti jako třeba Elon Musk. Dvacetiminutové příběhy z neobyčejného života rodinky Smithových, jejíž rutinou mohutně otřásá dědeček Rick, geniální a nezodpovědný vědec se sklony k alkoholismu a sarkasmu, jsou i po pěti sériích zárukou originality a kreativity. Diváci se mohou spolehnout nejen na vynikající dabing, který v případě obou titulních hrdinů obstarává hlavní tvůrce Justin Roiland, ale také na doslova nevyčerpatelné časoprostorové možnosti, spojené s Rickovými schopnostmi cestovat napříč dimenzemi, alternativními realitami i časem. Lehce nekorektní a nepřístupný humor a rozpustilé rodinné vztahy, v nichž se střetává Rickova excentričnost a sobeckost s pubertálními hormony jeho ustrašeného vnuka, pak tvoří základ pro interakci postav, která se rozhodně nepodobá žádným americkým seriálům. Rick a Morty je velký televizní originál a je skvělé, že ani pátá série, vycházející na HBO toto léto, z vysokých požadavků publika neslevila.

Navázání na kvalitu prvních třech sezón je úlevou zejména ve vztahu k poněkud rozpačitější čtvrté sérii, která přinesla i několik méně nápaditých epizod a zase tolik nerozvíjela „polonávazné“ seriálové vyprávění. Seriál totiž sestává z relativně oddělených epizod s vlastními příběhy, ovšem současně dochází ke zřejmému lineárnímu vývoji postav a k uchovávání řady motivů, k nimž se tvůrci často překvapivě vracejí později.

A v tomto ohledu je pátá série nejcelistvějším formátem a na sledujícího nehází tvůrčí podněty, nýbrž také vypráví na pokračování – to je obzvláště patrné u posledních dvou dílů, které na sebe přímo navazují a zaměřují se na vývoj vztahu mezi Rickem a Mortym. Svérázný vědec dává svému vnukovi najevo jeho nahraditelnost a raději se spřáhne s dvojicí vran, čímž tvůrci vtipně avizují nový formát seriálu – Rick otevřeně vyvolává dobrodružství „Ricka a dvou vran“ a ohlašuje devítivteřinové epizody, jež si diváci budou pouštět při obouvání bot a v nichž beztak vězí budoucnost televizní tvorby. Taková kulturní uvědomělost a referenčnost je pro seriál ostatně typická a zahrnuje nejvytříbenější ironické komentáře, jimiž racionální a vulgární Rick zpochybňuje vše od lidských vztahů až po tu nejvyšší politickou scénu.

kteří je vymýšlejí,“ osopí se Rick na prezidenta Spojených států, jenž jej opět obviňuje z vlastizrady a neváhá se proměnit v krocana, aby překazil vědcovu tradiční sabotáž Dne díkuvzdání. Ano, v jedné z nejšílenějších epizod série se titulní hrdinové dobrovolně mění v krocany a následně proti nim vedou těžkou pozemní válku, když se jejich vinou vymknou zvířata kontrole a stanou se inteligentními.

Na úrovni jednotlivých nápadů se tvůrci bičují k obdivuhodným výkonům. Je třeba pozorně sledovat obrazovku, aby vám neunikl šílený vizuální podnět, popřípadě je publikum odkazováno na dějové linie či aktéry z minulých sérií a oslovováno nečekanými emocionálními vsuvkami. Jako třeba v případě, kdy Rick pro vnuka vyrobí zařízení, které dovede restartovat kratší životní pasáže ve stylu počítačových her – Morty díky němu spatří vizi budoucnosti, v níž se seznámí s kolemjdoucí sympatickou dívkou a společně zažijí havárii letadla v pusté divočině a krutý boj o přežití. Tato několikaminutová sekvence beze slov je odrazem dramatického umu tvůrců, kteří do ztřeštěných příběhů plných kvantové fyziky a popkulturních odkazů dokážou přirozeně propašovat také emoce a lidskost.

Kdekoho možná zklame, že se nedočkáme dějově sofistikované epizody ve stylu The Ricklantis Mixup, tedy sedmého dílu třetí série, který publikum zavedl do zkorumpovaného prostředí Citadely Ricků, obývané alternativními verzemi Ricka a Mortyho ze všech možných realit. V Citadele se pátá série sice završuje a na scénu navrací i tajemnou verzi „zlého Mortyho“, ale této očekávané dějové linii tentokráte schází moment překvapení či satirický přesah, který nechyběl výše zmiňované epizodě.

Na druhou stranu, méně pamětihodné završení kompenzují jednotlivé příběhy, které bují kreativitou, vzájemnou odlišností a inteligencí. Jedna zápletka se například točí kolem Mortyho, jenž je nucen opakovaně chodit portálem do jiné dimenze pro víno, přičemž jeho děda sedí v kuchyni se svou Nemesis, mořským vládcem a narcisem Nimbusem. Každá Mortyho návštěva v jiné dimenzi, kde čas běží tisíckrát rychleji než v „normální“ realitě, způsobí tamním obyvatelům nesčetné utrpení a vede k jejich dlouholeté studii tajemného vetřelce, který se přitom pouze vrací pro víno. Jiný díl zase skládá poctu anime a další, v němž se Rick dostává do vzpomínek svého dávného přítele, svým názvem odkazuje k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli (zde Rickternal Friendshine of the Spotless Mort).

První série sice mají navrch z pohledu humoru, ale z perspektivy vyprávění a různých fyzikálních či ironicky filosofujících motivů je pátá série stále hodnotným pokračovatelem. Tvůrcům se stále daří do příběhů otiskovat lidskou společnost s jejími proválečnými i rasistickými sklony, přičemž z toho plynoucí satira je bez výjimek umně vyvážená – to se týká třeba zmiňované figury černošského prezidenta, jenž svému bělošskému viceprezidentovi zdůrazňuje, že jej potřeboval kvůli nutným deseti procentům bělošského voličstva. Jindy je zase seriál podnětný a pravdivý v dialozích, které mají primárně rozesmávat. Jako když se Morty svěřuje se svou nervozitou před vytouženou dívkou Jessicou a vlídný mimozemský pomocník mu vypráví o svých vlastních zkušenostech: „Ten pocit znám. Když jsem začal vídat Bovu, přemýšlel jsem jen nad tím, co všechno zvorám.“ A na otázku, co tedy udělal, mimozemšťan prostě odvětí: „Zvoral jsem to.“ Neprůstřelná životní pravda servírovaná v originálním „rickamortyovském“ duchu – zejména s přihlédnutím k tomu, že onen mimozemšťan se následně vrací portálem domů, kde zatím uběhly desítky let a jeho žena je už mrtvá. Zvoral to.

Kdekomu bude svět Ricka a Mortyho i nadále připadat násilný a sprostý, ale jednak to není nic proti standardu nastaveném seriály jako South Park nebo Brickleberry, jednak to vše zapadá do důmyslné satiricko-referenční skládačky. Lidská kultura je ostatně posedlá násilím, sexualitou a svým způsobem i vulgaritou (jak dokazovala třeba nedávná série od Netflixu), což seriál i nadále bezvadně odráží – především v postavě Ricka, který se například musí postarat o civilizaci jeho potomků, již vzešli z jeho styku se samotnou cizí planetou (jak k tomu přesně došlo, je irelevantní, Rick je přece nejgeniálnější a nejvšestrannější bytost ve vesmíru).

Rick a Morty nesundávají nohu z pedálu a pokračují v televizní zábavě, která stále neřekla své poslední slovo. Oproti prvním sezónám už sice schází efekt překvapení a publikum je zkrátka příliš naučené na to, co může od svérázných hrdinů očekávat, ale tvůrci přesto triumfují vlastní inteligencí a odvahou prozkoumávat stále nové dějové stezky. Všechny postavy navíc zůstávají maximálně zajímavé a právě ony jsou důležitým pojidlem, které udržuje zájem o stále sevřenější vyprávění a jeho budoucí vývoj. Na devítivteřinové formáty pomyslné dvacáté série to asi (a snad) Justin Roiland a Dan Harmon nedotáhnou, ale momentálně nevidím žádný důvod, proč by šestá série příští rok nemohla být pořád vysoce zábavná, vynalézavá a okamžitě kultovní. Žádný jiný současný seriál ostatně nemá k těmto superlativům tak blízko.

Hodnocení: 90%