Recenze: Spící město – když rodiče usnou a dětem jde o život, neznamená to ještě konec světa

Režisér, scenárista a producent Dan Svátek (Úsměvy smutných mužů, Hodinu nevíš, Zatracení) se pro vznik nového celovečerního filmu Spící město inspiroval stejnojmennou knižní předlohou Martina Vopěnky. Jde o dystopii, v níž se o sebe děti musí samy postarat poté, co se jednoho rána jejich rodiče neprobudí (nejsou mrtví, ale pořád spí). Premisa je taková, že v „říši snících“ zůstali všichni otcové a matky, ostatní bezdětní dospělí fungují normálně, nikdo však neví, jak dlouho to potrvá. Prapodivné gangy lidí s dodávkami sváží děti mladší osmi let s tím, že se o ně postarají. Realita je nicméně poněkud jiná a jediné, o co jim jde, je překupnictví a zisk.

Hlavními protagonisty snímku Spící město je čtveřice dětí a jejich unesený kamarád, o jehož vysvobození parta přátel usiluje. Většina dospělých, kteří ve filmu vystupují, má výrazně pokřivené charaktery, umocňující naprostou absenci empatie s dětmi potloukajícími se vyprázdněnými ulicemi, obchody a dalšími místy. Petr Vaněk v roli podivínského kněze, Jarek Hylebrandt coby prodavač s podivným zalíbením v dětech, Radim Kalvoda jako řidič jedné z dodávek a další budují co nejsilnější zeď mezi světem dětí a dospělých. Na můj vkus z toho ale tihle dospělí vycházejí až příliš démonicky; pokud šlo tvůrcům o to vzkázat, že rodiče překypují citem, zatímco bezdětní dospělí postrádají emoce, byl jejich přístup kontraproduktivní, zbytečně generalizující.

Výprava Spícího města nás nejprve zavede do Českých Budějovic, načež se přesuneme na venkov, do hradních zřícenin a do kulis malebné i drsné přírody. Novinka Dana Svátka, který se ve své tvorbě většinou zaměřoval buď na skutečné příběhy (Zatracení pojednávali o českém překupníkovi drog, který se ocitl v drsném thajském vězení, film Hodinu nevíš vyprávěl příběh nechvalně známého heparinového vraha) nebo adaptace již existujících beletristických látek (Úsměvy smutných mužů popisovaly boj s démonem alkoholem), se vymyká hlavně tím, že režisér poprvé ve své kariéře natočil žánrový film, kde hlavní role ztvárnily děti (mezi nimi Svátkovi synové Adam a Kryštof). Jejich výkony a interakce působí autenticky, sebejistě a uvěřitelně.

Dan Svátek si ve svých předchozích snímcích vždycky potrpěl na mimořádný účinek všech filmových složek. Jeho díla působila naturalisticky, silně sugestivně právě v kombinaci originálně nasnímaných scén, výrazných hereckých výkonů, působivé hudby a střihu. Když do sebe tyto složky v určitý moment takzvaně zaklaply, šlo o mimořádný divácký zážitek. Svátek to dokázal v Zatracených, Hodině nevíš i v Úsměvech smutných mužů. Také Spící město má hned několik takových scén, které nicméně nerezonují tak výrazně jako v případě výše uvedených děl. Ve výsledku člověk nabyde dojmu, že 85minutový film často nepřináší volnější pasáže proto, aby se člověk takzvaně nadechl před další důležitou scénou, ale aby filmaři natáhli stopáž.

Sám z posledních let pamatuji pouze na Stream.cz uváděnou Skvrnu z roku 2019 v režii Petra Bebjaka, která byla dystopickým seriálem o mladých lidech, po jejímž zhlédnutí řada novinářů volala po celovečerní verzi. Spící město není tak brutální jako Skvrna, i proto je škoda, že si v kinech k titulu našlo cestu minimum diváků (o premiérovém víkendu přišla pouze tisícovka platících). Spisovatel Martin Vopěnka koncipoval Spící město jako první díl knižní trilogie, tudíž by se zfilmování druhé a třetí knihy nabízelo. Zda to z producentského hlediska bude ufinancovatelné, je zapeklitou otázkou.

V současné tuzemské kinematografii je nicméně Spící město mimořádně odvážným počinem, který cílí na děti a mladé publikum mezi 8 až 15 lety. Přináší důležité poselství jako například fakt, že bychom děti neměli podceňovat. Nikdy a za žádných okolností. Ony si poradí a na vás už poté budou pohlížet docela jinak. Dospělejšíma očima.

Hodnocení: 60 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE