Stockholmský syndrom: Téma obchodu s bílým masem je stále aktuální
Název odkazuje k pozitivní vazbě obětí na pachatele. Kdy se objevil takzvaný stockholmský syndrom ve vašem příběhu? Byl premisou ke vzniku scénáře? Téma vztahu oběti k únosci bylo ve scénáři od počátku a předpokládám, že byl i premisou pro scénáristu Mirka Sovjáka. Téma obchodu s bílým masem je stále aktuální, byť se Češi, tedy spíše Češky, nestávají oběťmi tak často, jako tomu bylo v divokých devadesátých letech. Musel jsem se smířit s tím, že minisérie má tento název a tím dost napovídá, o čem vlastně bude. Nicméně těch zvratů je v příběhu tolik, že divák nebude o překvapení nikterak ochuzen.
Téma je to pro filmové zpracování atraktivní. Jak se do scénáře dostávaly další vyprávěné linie a odbočky? Výsledných sto padesát minut je dějově poměrně nabitých. Máte pravdu, věřím, že je neustále se na co dívat a divák se dokáže ztotožnit s vícerem postav. Jak je u pana Sovjáka zvykem, dokáže vybudovat příběh, který začíná tak říkajíc u souseda na dvorku, a postupně se změní v drama, které má široký, v tomto případě i mezinárodní přesah. Líbilo se mi, že se dokážeme dostat k postavám velmi blízko, a proto je zároveň těžké se přiklonit na stranu jedné či druhé. Lákalo mě, že o vině či nevině hlavních postav si může rozhodnoutkaždý divák sám.
Jak jste herce obsazoval? Měl jste jiné favority? Kdo vás nejvíc překvapil? S hereckým obsazením Syndromu jsem hodně spokojený. Někde jsem sázel na jistotu, jako například u Davida Švehlíka, Ivana Fraňka či Martina Fingera, se kterými jsem už pracoval, někde jsem si nechal poradit a dal na zkušenosti a cit kreativní producentky Katky Ondřejkové. O to víc jsem byl mile překvapen, jak si na place a hlavně ve výsledném obraze herci vzájemně sednou a jsou jeden pro druhého výzvou. U některých herců to byl trochu risk, protože nemají tolik zkušeností, ale pak nezbývá, než se spolehnout na nějakou intuici. A jsem rád, že to klaplo.
Od prvotního námětu po výslednou realizaci uběhlo pět let. Co se během té doby měnilo nejzásadněji? U projektu jsem od první verze scénáře, takže bylo zajímavé sledovat jeho proměnu a účastnit se jí. Bavilo mě, jak se vyvíjí jednotlivé postavy a hlavně postavy Viktora Mojžíše, kterého hraje David Švehlík a která prošla největším vývojem. Na začátku příběhu vykoná něco, co bude každý divák vnímat trochu jinak. Pro někoho bude hrdina, pro druhého hajzl. A tahle otázka se může linout celým příběhem a ovlivnit vnímání postavy na konci série.
Co dvoudílný film divákům nabídne? Jde o tradiční formát, nebo se naopak mohou těšit na nezvyklé postupy, záběry a spoustu nečekaných zvratů? Těžko můžeme s naším týmem změnit styl vyprávění, byť mne osobně třeba baví vyzkoušet si různé žánry a thriller mě dost zajímá. Nesnažili jsme se o přehnanou stylizaci a novátorské postupy, šli jsme hlavně po příběhu. Já osobně bych řekl, že má film blízko k Occamově břitvě, kterou jsme se stejným týmem natočili v roce 2012. Opět jde o příběh obyčejných lidí, kteří se dostanou do situace, která vyvolává drama, napětí a důležitá rozhodnutí. Takže nejzajímavější, jak by to mělo být u většiny filmů, které za něco stojí, je příběh. Nejdůležitější na naší minisérii je především to, jak moc se divák dokáže vcítit do situace a pocitů hlavních postav příběhu. A na základě toho pak může zhodnotit a rozhodnout, jak by se v danou chvíli zachoval on sám.