Recenze: Otcovství je hořkosladkým povzdechem osamělých tatínků. Nezanechá žádné výraznější emoce

Některé životní události jsou nevyhnutelně plné paradoxů. Na vlastní kůži to pocítil také Matt Logelin (Kevin Hart), jemuž právě zemřela zbožňovaná manželka Liz (Deborah Ayorinde) jen krátce poté, co na svět přivedla jejich prvního potomka, dceru Maddy (Melody Hurd). Hořká zkušenost uvrhne Matta do stavu depresivních pochybností, neboť se rázem ocitá sám ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu rodičovských povinností, které si ještě nedávno nedokázal ani představit. Otcovství se ovšem stává jeho majákem naděje a s rychle rostoucí dcerou jej pojí nezlomné pouto, které překonává nejen jeho pochybnosti, ale i odmítavý postoj tchyně a okolí.

Není třeba zdůrazňovat, že motiv osamělého otce, jenž se potýká s náhlou absencí drahé polovičky, je v kinematografii velmi univerzální minimálně od roku 1979, kdy se podobné úlohy nezapomenutelně zhostil Dustin Hoffman v oscarovém dramatu Kramerová versus Kramer. Tatínkové či ne úplně zodpovědní mužští pěstouni jsou však oblíbeným terčem převážně v komediích - vzpomeňme třeba na Adama Sandlera a jeho Velkého tátu nebo na Tři muže a nemluvně z osmdesátých let. Otcovství má přitom na svědomí režisér Paul Weitz, jenž stojí za fenoménem Prci, prci, prcičky, ale také za inteligentní romantickou komedií Jak na věc, v níž si roli nedobrovolného náhradního otce vyzkoušel britský playboy Hugh Grant. Je proto poněkud zklamání, že novinka s komediální hvězdou Kevinem Hartem se vydala cestou maximální univerzálnosti a že jen trochu zkušenějšího diváka nemá čím překvapit.

Vyrovnávání se se ztrátou manželky je pochopitelně nosným dramatickým motivem a mužský protagonista je rázem v pozici, kdy s ním lze snadno navázat vřelé sympatie. V hlavní roli zde vystupuje zažitý komik Kevin Hart, jehož si každý spojí s úlohami ukřičených a teatrálních šašků, a byť se vehementně snaží o vymanění ze škatulky, film samotný mu v tom úplně nepomáhá. Matt Logelin tak disponuje charakterními rysy 'přerostlého dítěte', které není připraveno na rozhodující krok vstříc dospělosti a plné zodpovědnosti. A od začátku je celkem jasné, že příběh bude věnován čistě tomu, jak se Matt pod vlivem otcovství změní a jak překoná svou těžkou životní situaci, nejlépe po boku nové osvobozující známosti. A ačkoli na takovém schématu není principiálně vůbec nic špatného a lze z něj uvařit zajímavé dějové situace, Otcovství je často schematické v negativním smyslu - základní motivy si bere z jiných filmů na podobné téma a spíše klouže po povrchu, než aby dokázalo emocionálně oslovit.

A může za to také poněkud vynucované rozkročení mezi vážným dramatem a

odlehčeným chlapským pohledem. Několik sekvencí včetně té úvodní, v níž se prostřednictvím flashbacků vracíme k porodu i tragické smrti Liz, mají nezpochybnitelnou pocitovou hodnotu. Jindy ale dostáváme spíše úsměvné epizodky ze života otce, který neumí správně zavázat plínu a později je nejvíce hysterickým návštěvníkem pouťových atrakcí, přičemž vedlejší postavy ztělesňuje ryze komediální dvojice Mattových kamarádů, trousící nepříliš vtipné hlášky. Snímek tedy příliš často zůstává 'komedií s Kevinem Hartem', přestože se v něm víceméně hlasitě neječí a Weitz se opravdu snaží věnovat vztahu otce s dcerou, která už v druhé polovině filmu začíná navštěvovat církevní školu.

Jejich vztah je přitom tak upřímný a láskyplný, jak bychom od samého začátku očekávali. Hlavní překážkou jsou nejprve Mattovy pochybnosti, které však bohatě vyvažují jeho odhodlanost a touha zastat absentující matku, popřípadě nedůvěřivost rázné tchyně, jež by vnučku ráda vychovávala v ženském prostředí. Na scéně se poté dle očekávání zjevuje nová žena, s níž se Matt začíná stýkat, a odstrkuje tak své tvrdě nabyté rodičovské pudy do pozadí. To vše dočasně funguje jako dramatizace jednoduchého příběhu, ovšem na více než sto minut je zajímavých zvratů či zásadních vývojových linií bohužel málo. Po depresivnějším začátku plyne snímek spíše pohodově a nezanechává potřebu s postavami hluboce soucítit - k tomu budou mít bezesporu tendenci ti diváci, kteří třeba mají podobné životní zkušenosti, ale ostatním zkrátka snímek nic moc objevného nenabídne.

Pokud by přede mnou někdo Otcovství nazval filmem 'hezkým', asi bych mu vůbec nic nenamítal. Noří se do silného námětu, příliš netlačí na pilu ohledně sentimentu a říká nám, že péče o vlastní dítě je nejen dřinou, ale rovněž nenahraditelným lékem na bolavou duši. Škoda jen, že občas hledá svou žánrovou tvář, moc si neví rady s vedlejšími postavami, jejichž linie jsou šablonovité a rutinní, a že se do onoho námětu noří jen potud, kam to dovolí univerzálnost konzumního internetového publika - a to není výtka k Netflixu, který nedávno uvedl třeba artové Střípky ženy, pojednávající o psychickém trápení ženy po potratu. Otcovství chce být lehce srozumitelné a vstřebatelné, čímž nevyhnutelně oslabuje účinek svého 'hezkého' sdělení.

Hodnocení: 55%