Recenze: Střípky ženy ukazují krizový domácí porod a syndrom duševního vyhoření.

Jste-li žena, která každým dnem očekává narození svého prvního potomka, existuje pro vás jediná věc, jíž se v hloubi duše jistě nade vše obáváte. V novém dramatu maďarského režiséra Kornéla Mundruczó se dosud šťastnému páru naplňuje tragický osud a náhle s sebou vláčí rakovinotvorné myšlenky na to, co v životě mohli mít, kdyby... Střípky ženy jsou vzhledem k obsazení a silnému tématu cenným želízkem v ohni, s nímž si Netflix dále zajišťuje pozornost stále širší divácké obce. Příběh o bezprostředním vyrovnávání se s bolestivou ztrátou a možných způsobech, jak ji duševně zamaskovat, dává prostor okázalému vedení pozornosti skrze dlouhé záběry a evokuje přístup artových filmů, které jsme zvyklí sledovat spíše na festivalech. A pokud by se intenzita sdělení vyrovnala zkušenému formálnímu uchopení, mohlo jít o skutečně drahocenný příspěvek do netflixovské knihovny.

Sám režisér Mundruczó je ostatně typickým představitelem festivalové tvorby, jenž sbírá dlouhodobé úspěchy na prestižním festivalu v Cannes. Hned tři jeho snímky, Delta, Projekt Frankenstein a Měsíc Jupitera, si tam vysloužily nominaci na Zlatou palmu, zatímco film Bílý Bůh triumfoval v sekci 'Un Certain Regard', oceňující finančním příspěvkem atypická díla a nepříliš slavné filmaře. Střípky ženy tedy znamenají přesun artového tvůrce na globálně sledovanou streamovací službu a předem budily zvědavost, jak dopadne spojení východoevropské školy s předními hollywoodskými umělci - hudbu například složil Howard Shore, jenž vtiskl nezapomenutelné melodie Pánovi prstenů, a před kamerou se objevují velká jména jako Vanessa Kirby, Shia LaBeouf, Ellen Burstyn nebo Sarah Snook, která září v seriálu Boj o moc. A podle očekávání jde o velice ambiciózní počin, který se vydatně snaží útočit na emoce univerzálně silnými motivy a výrazným herectvím - jednak se ale snaží až příliš, a jednak nejsou jednotlivé zvraty a směřování příběhu zase tak objevné a úderné.

Měl jsem tu vzácnou výhodu, že jsem si film pouštěl s absolutní nepřipraveností a neznalostí příběhu - v rámci recenze je však velmi obtížné opomenout hlavní katalyzátor událostí, jímž je právě úvodní tragický porod a který ostatně nijak nezamlžují ani krátký oficiální text distributora, ani oficiální trailer. Nikomu zde totiž nešlo o moment překvapení, neboť scénář napsala režisérova partnerka Kata Wéber na základě jejich osobní zkušenosti, kdy přišli o dítě během těhotenství. Snímek lze tudíž považovat za duševní terapii a za umělecké vyjádření toho, co sám režisér popsal jako "autentický příběh o tragédii a ponaučení, jak žít po boku tohoto zármutku." Oba tvůrci však přiznali, že příběh filmu je značně fiktivní, což se týká i sekvence samotného porodu, která se zpětně jeví jako hlavní cíl onoho uměleckého vzepětí sil.

Domácí porod je logicky situován na začátek filmu a představoval nesmírně

náročnou tvůrčí výzvu pro všechny zúčastněné - rámuje ho totiž několikaminutový nepřetržitý záběr, v němž se trojice herců několikrát dynamicky přesouvá mezi pokoji a oddává se velmi uvěřitelným emočním výlevům, přičemž i vše ostatní kolem krizového porodu a chování zdravotní asistentky působí dost realisticky (byť v tomto ohledu nemohu soudit a možná se pletu). A přestože dlouhý záběr plný pohybu už dávno není fascinující filmařskou volbou, jde o výbornou sekvenci, která pro zbytek příběhu nastavuje takřka nezdolatelnou laťku. A skutečně, vyprávění a styl se poté uklidní, a byť se stále pracuje s delšími záběry, sledujeme už velmi klasické drama s jednoznačně rozloženými kartami.

A nechci tím vyloženě naznačovat, že by byl náhlý odklon od výrazného inscenačního postupu jednomyslně špatný - Zachraňte vojína Ryana si také většina diváků pamatuje pro revoluční úvodní sekvenci, ale její výjimečnost nevrhá na zbytek filmu negativní světlo. Zde je spíše problém v absolutní čitelnosti zápletky a s tím související nepřesvědčivostí, s níž se protagonistům zarýváme pod kůži. Rozhodně je možné natočit kvalitní a silné psychologické drama, které by triumfovalo jen tím, že diváka surově vyplivne do neutěšené a navrch nijak komplexní situace své hrdinky - a jako příklad mohu uvést vynikající rumunskou klasiku 4 měsíce, tři týdny a dva dny, která stavěla na tématu krizového těhotenství. To byla ale musely být opravdu každá umělecká volba i dějový zvrat podřízeny kýžené autenticitě, což se v tomto případě zkrátka úplně nedaří.

Je totiž vidět, že pro scenáristku možná byla látka mohutně osobní, ale že ji zároveň vzala jako globální poučení, které je až moc univerzální. Pouhé autentické ponoření do pocitů zdrcené matky tak nemohlo být pro dvouhodinový příběh dostačující a na scénu musí vstupovat panovačná figura její staré matky, která má s dcerou dlouhodobě napjatý vztah a tlačí ji vstříc vykonání pomsty na pranýřované porodní asistentce. Další linií je pak rozpad partnerského soužití a v tomto směru je vyprávění jistě zajímavější a 'festivalovější' - Vanessa Kirby i Shia LaBeouf totiž hrají skvěle a nebojí se intimnějších scén, které místy dokáží vystihnout skutečnou duševní hloubku (vrcholem je sexuální frustrace a vzteklý LaBeoufův odchod). Jenže i v tomto ohledu se postupně upadá do stereotypu, linie je i kvůli nedostatečnému prostoru pro LaBeoufa ukončena nevýrazně a vůbec nikam nevede ani explicitně zobrazený motiv nevěry.

Nechci znít jako necitlivý škrob - je dobře, že se podobná látka dočkala zfilmování na takto sledované platformě, a výsledek rozhodně obsahuje mnoho kvalitních momentů a hezky inscenovaných scén. Jen mě hodně mrzí, že se došlo jaksi na půl cesty. Střípky ženy totiž mohly být skutečně důležitým filmem, kdyby zdůraznily všední intimnost a nevrhaly rozhodující dávku pozornosti do soudního dramatu, kde je verdikt znám dlouho dopředu, ukryt v samotném letmém popisu celého příběhu: duševní boj ženy, která ztratila něco, co jí nikdo nemůže vrátit. Kdyby se pečlivěji rozpracovalo samotné směřování k pointě, jež si pomáhá vskutku střípkovitou mozaikou nepříliš soudržných motivů, mohl mít příběh rezonanci, která dalece přehlušuje klasická hollywoodská dramata. A to i přesto, že pro řadu diváků bude i tak velmi podnětný a otevřený k přemýšlení.

Hodnocení: 65%