Vesmírná sci-fi Utajený pasažér udivuje hloupostí zápletky. Pak už je to ale jenom lepší

Trojice astronautů (v podání Anny Kendrick, Toni Collette a Daniela Dae Kima) vyráží na dvouletou misi, jejímž cílem je zkoumání Marsu. Zpočátku jde vše tak, jak má. Avšak jen do té chvíle, než tříčlenná posádka odhalí, že s nimi ze Země odcestoval ještě jeden - neplánovaný - pasažér (Shamier Anderson). Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy si posádka uvědomí, že pro čtyři lidi není na lodi dostatek kyslíku. Jako nejsnazší (a možná i jediné) řešení se nabízí odstranění přebytečného člena...

Utajený pasažér je po snímku Arctic: Ledové peklo teprve druhým celovečerním filmem původem brazilského scenáristy a režiséra Joea Penny (za sebou má ještě pár málo známých krátkometrážních a středometrážních snímků). Už nyní by se ale dal jeho (dosavadní) autorský rukopis poměrně jasně definovat: Oba jeho filmy jsou "skromně" laděná survival dramata zasazená do extrémních kulis (Arktida, vesmír), která se soustředí jen na velmi omezený počet postav (Arctic se dokonce musel spolehnout v podstatě jen na charismatického Madse Mikkelsena) a která si zakládají na neokázalé soustředěnosti a preciznosti i ve scénách, které vybízejí k velkoleposti, pompéznosti, popřípadě k výrazně emotivním hereckým projevům.

Pennův film se podobně jako některé jiné vesmírné sci-fi thrillery (Sunshine, Gravitace) vůbec nezdržuje scénami příprav k odletu, natož třeba utvářením týmu, jako je tomu např. ve Správné posádce nebo Apollu 13. Od úplného začátku sledujeme pouze dění v raketoplánu, potažmo na vesmírné stanici. Za celou dobu neuvidíme ani jeden záběr z řídícího střediska, respektive vůbec ničeho ze Země (vlastně ani jí samotnou).

Když pomineme účel mise, možná nejvíce Utajený pasažér připomíná čtrnáct let starý Sunshine. Ale zatímco ve strhujícím hitu Dannyho Boyla byla skupina lidí vyslána, aby prostřednictvím obří bomby znovu zažehla Slunce (a tak zachránila naši planetu před jistou zkázou), zde jde pouze o "rutinní" vědeckou misi. Snímky však spojují témata boje o přežití v neobvyklých a extrémních podmínkách v souvislosti s řešením (neřešitelného) morálního dilematu, jímž je zvolení obětního beránka, respektive nejpostradatelnějšího lidského subjektu. Scény, v nichž se charakterně (a dostatečně rozdílně) vykreslené postavy snaží vyrovnat s nepředstavitelně tíživou patovou situací, jsou psychologicky i herecky přesvědčivé a (proto) působivé.

Film navzdory pomalému tempu vyprávění, komornímu ladění většiny scén a téměř dvouhodinové stopáži kupodivu nikdy nezačne nudit a až do konce příjemně plyne. Samozřejmě pouze za předpokladu, že od něj nebudete za každou cenu čekat non-stop akční jízdu, jíž v žádném případě není a ani jí být nechtěl.

Nejlepší a jednoznačně nejnapínavější sekvence přichází v poslední čtvrtině, kdy vyjde najevo, že nebezpečí je ještě větší, než si posádka dosud myslela, a hrdinové jsou tak nuceni pro svoji záchranu podniknout náročný a nebezpečný úkol. Za povedený shledávám i závěr, jenž není dopředu snadno čitelný, určitě ale dokáže vyvolat u diváka náležitou emocionální odezvu (a i tentokrát bez přehnaných gest).

Proč tedy jen 65 %? Ze dvou důvodů. Jednak existují výrazně lepší filmy podobného typu (všechny výše zmíněné), hlavním důvodem je ale premisa, respektive její absurdnost a nesmyslnost. Cizí muž na posádku doslova vypadne (zraněný a v bezvědomí) z uzavřené části lodě. Člověk asi nemusí být nutně zaměstnancem NASA, aby mu něco takového přišlo krajně divné a naprosto nepravděpodobné. Tvůrci navíc měli tu (svým způsobem fascinující) drzost, že se vůbec neobtěžovali vysvětlit, kde se tam dotyčný vzal. Popravdě se jim ale vlastně vůbec nedivím, protože pokoušet se smysluplně objasnit něco, co by působilo hloupě např. i v Bayově Armageddonu, natož v realisticky a seriózně se tvářícím sci-fi, jenž netouží být tupou oddechovou zábavou, ale emočně vypjatým a myšlenkově stimulujícím opusem. Přitom se nepochybně dalo přijít s mnohem jednodušší a především snadno uvěřitelnější zápletkou, aniž by se na následujícím dějovém vývoji muselo něco zásadně měnit.

Utajený pasažér je tak příkladem filmu, jemuž se podařilo navzdory nepochopitelně pitomému dějovému základu přijít se solidní ukázkou žánru vesmírného thrilleru. Jeho hlavní kvality spočívají v technické stránce, jíž potěší fanoušky hardcore sci-fi (veškeré interiéry i "venkovní" scény a záběry vypadají velmi věrohodně), a v psychologii postav a s tím souvisejících hereckých výkonech, které ze snímku činí zdařilé drama, jež by se mohlo líbit i divákům, kteří filmy odehrávající se ve vesmíru jinak obvykle nevyhledávají.

P. S. Kdyby lidé z vedení Netflixu, pro nějž film vznikl, měli aspoň trochu smysl pro (černý) humor, resp. kdyby si tak vehementně nezakládali na své politické a rasové korektnosti, český název filmu by nepochybně zněl "Černý pasažér".

Hodnocení: 65 %