Retro recenze: Gravitace - Sandra Bullock a George Clooney plují vesmírem ve strhující sci-fi

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.

Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse.

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.