The Reckoning - režisér krvavých béček Soudný den a Psí vojáci pořádá hon na čarodějnice v dobách morové epidemie

Režisér Neil Marshall je už dvě dekády symbolem osobitých béčkových produkcí, které se neštítí tvrdého násilí a jejichž příběhy vychází z nejrůznějších žánrových tradic. A ačkoli jeho filmy neoplývají učebnicovými kvalitami, jako oddechové 'guilty pleasure' fungují zpravidla výborně - popularitu i respekt kritiků si získal například napínavý jeskynní horor Pád do tmy a velkou fanouškovskou základnu má také mohutně eklektický Soudný den, jenž přinesl nevídané spojení Šíleného Maxe, zombie apokalypsy a středověké rytířské řežby. Před dvěma lety uvedl Marshall svůj dlouho očekávaný reboot Hellboye, který bohužel nedopadl dvakrát dobře, a neurvalý filmař se vrací k méně nákladným projektům, jež ho dlouhodobě zdobí. The Reckoning, distribuovaný hororovou platformou Shudder, sliboval další krvavé hody z temné historické etapy, kdy smrt nad každým jedincem visela jako těžká kovadlina. A byť Marshall opět nezapře své specifické audiovizuální kouzlo, z hlediska příběhu tentokráte trestuhodně nudí a ničím nepřekvapuje.

Protagonistkou filmu je mladá žena Grace Haverstock (Charlotte Kirk), jejíž manžel Joseph (Joe Anderson) se nakazil obávaným morem a raději se oběsil, než aby vystavoval nebezpečí svou ženu a čerstvě narozenou dcerku. Ovdovělá Grace je vydána napospas cynickému a krutému feudálovi (Steven Waddington), jenž ji nakonec obviní z čarodějnictví a nechá přivolat tyranského inkvizitora Moorcrofta (Sean Pertwee). Nebohou Grace čeká útrpný proces a její jedinou nadějí na záchranu dcerky i vlastního života je rychlý útěk.

Zklamáni budou ti diváci, kteří mají s tvorbou Neila Marshalla zkušenosti a očekávali akční dobový horor s fantastickými motivy, v němž bude jakákoli snaha o realismus ustupovat nesvázanému krvavému blbnutí. Pravda, nějaká ta akce, hororové výjevy i lehké náznaky fantasy v příběhu nechybí, ale s originálními nápady režisér i scenárista Marshall bohužel šetří a celou první polovinu to vypadá, že točí vážně míněný remake Kladiva na čarodějnice. Ne tedy, že by se jakkoli blížil poetice Otakara Vávry - i zde Marshall dokazuje, že je více zdatný klipař a strůjce dynamických montáží nežli hloubavý vypravěč, jenž rozvádí své aktéry a dokáže podnítit skutečné emoce. Celá úvodní desetiminutovka je například vystavěna formou flashbacků a tří vzájemně se překrývajících linií, čímž se má dosáhnout epické katarze jako u Christophera Nolena nebo Paula Thomase Andersona. A to i přesto, že samotná pointa této otevírací sekvence není nijak překvapivá. Marshall zkrátka snaživě zakrývá dějovou vatu, což je charakteristické pro dobré dvě třetiny ze 110 minutového snímku. Ten se navíc opravdu tváří smrtelně vážně a tím spíše vyniká jistá nepatřičnost několika brutálních záběrů, jež si režisér neodpustí, popřípadě jalová práce s psychologií a nulová emocionální odezva.

Osobně jsem se těšil na špinavé a neutěšené znázornění tehdejší společnosti

a zamořeného prostředí, ale právě v tomto ohledu mě film zklamal asi nejvíce. Namísto syrové a zabahněné výpravy, známé třeba z Marshallova dřívějšího Centuriona, se zde využívá jen několik dobových kulis a většina příběhu se odehrává v interiérech, z nichž nejtemnější je pochopitelně žalář, kde je Grace po dobu čtyř dnů vězněna. Z výpravy zkrátka nesálá atmosféra, již by divák od námětu očekával, což Marshall maskuje nadužíváním snových sekvencí a symbolických výjevů, vztahujících se k všudypřítomné morové ráně. Unavená a trýzněná Grace opakovaně vidí svého zesnulého a často znetvořeného manžela a na řadu přijde také pohlavní styk se samotným ďáblem, byť pohledná herečka Charlotte Kirk očividně nesvolila k provokativní nahotě a snímek nezachází nijak za hranu běžné hororové produkce.

Navzdory výše popsanému však The Reckoning opravdu nevyznívá tak divoce, jak jsme u Marshalla zvyklí, a vyprávění o nevinné ženské oběti a zlém inkvizitorovi vyjma pár hororových vsuvek nevybočuje z tradičního průměru. Přece se ale najde několik věcí, jimiž film v součtu uspokojí a uhýbá z unylého kurzu. V prvé řadě se povedla hudba, která hlasitě doprovází většinu scén a jednak je dostatečně variabilní, jednak hladce koresponduje s dobovým zasazením - zaujme především Moorcroftův motiv, jenž připomíná úvodní tóny písně Elizabeth od české kapely XIII. století. A lze pochválit rovněž závěrečnou dvacetiminutovku, kdy film konečně přepne do odvázaného béčkového módu a nabídne dynamickou akci i výraznější autorskou iniciativu - je například sympatické, jak Marshall některé motivy či události nejprve ukazuje v nekompletní podobě a vysvětlení oddaluje pro lepší gradaci, což používá už v úvodu a následně to zúročuje i během vyvrcholení.

Takových nápaditých pasáží ovšem snímek obsahuje trestuhodně málo a povětšinou mrhá potenciálem. Snad za to mohl nepříliš štědrý rozpočet, ale Neil Marshall tentokráte zabředl do žánrové rutiny, která jeho specifický filmařský talent spíše potlačuje. Zřejmě si chtěl vyzkoušet o něco emocionálnější a také komornější látku, s níž toužil studiovým hlavounům od problematického Hellboye ukázat, jak svědomitě si umí hrát na menším a méně nákladném dvorečku. Vybral si však tuctový příběh, který ověsil šablonovitými a často hloupě jednajícími postavami - jeho největší výhrou bylo jako tradičně obsazení Seana Pertweeho, jehož záporák sice také není z nejlépe napsaných a v porovnání s F. Murray Abrahamem ze Jména růže prohrává ve všech směrech, ale jeho vrozené charisma kraluje jinak překvapivě necharizmatickému snímku. Ten by místy chtěl působit hutně a realisticky jako Jméno růže, avšak předem doplácí na to, že Marshall je tvůrcem béčkových blbin a krvavé akce - a tím by měl také zůstat.

Hodnocení: 50%