Recenze: Žaluji! - Polanského vize Dreyfusovy aféry je divácky náročná, ale zato důsledná

V roce 1894 byl důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus (Louis Garrel) na základě svého židovského původu nepravdivě obviněn z velezrady a odsouzen k doživotí. Tato událost vstoupila do historie jako Dreyfusova aféra.

Nový film oscarového režiséra Romana Polanského (Pianista, Bůh masakru) je velmi důsledným ztvárněním událostí, k nimž došlo po Dreyfusově odsouzení, které vidíme na začátku snímku. Hlavní postavou je plukovník Georges Picquart (Jean Dujardin), jenž objeví v případu závažné nesrovnalosti, z nichž vyplývá, že Dreyfus je pravděpodobně nevinen a že byl odsouzen ne na základě přesvědčivých důkazů a svědectví, ale primárně kvůli svému židovství, které bylo v dané době napříč společností hodně v nemilosti (dokonce i sám Picquart v úvodu otevřeně přiznává, že židy - i samotného Dreyfuse - nemá rád). Naprostá většina děje je tak věnována Picquartově snaze o nápravu a o Dreyfusovo propuštění.

Dreyfusova aféra je skutečně významnou historickou kauzou, jež má kvůli svému zcela zřetelnému rasovému podtextu velký nadčasový přesah, jenž má co říci v každé době, včetně té naší. Proto jsem moc rád, že se jejího filmového zpracování chopil autor takového formátu. Žaluji! asi nejvíce ocení zájemci o historii, kteří danou aféru dosud znali pouze rámcově (či dokonce vůbec). Tomuto typu publika totiž umožní se s ní seznámit do hloubky, detailně a hlavně skrze vkusnou staromódní filmařinu, která velice dbá na věrné vystižení dobové atmosféry a zcela jednoznačně upřednostňuje obsah před formou.

Ale bohužel právě v tom by mohl být problém pro mnoho diváků. Žaluji! trvá přes dvě hodiny, Polanski to v něm s rychlým tempem rozhodně nepřehání a téměř všechny scény jsou pojaty jako kultivované dialogy dvou či více postav. Taková kombinace bude pro řadu lidí pravděpodobně vražedná a film se pro ně brzy stane kvůli své nevděčné disciplinovanosti utahaným a nezáživným. Za sebe však doporučuju sledování nevzdat a vydržet až do konce, protože Polanski jakožto ohromně zkušený a hlavně rafinovaný filmař začne někdy od poloviny pozvolna (dalo by se říct, že až neznatelně) utahovat zdánlivě nevzrušivému a "profesorsky" chladnému a odtažitému vyprávění šrouby, takže jeho silné jádro začne o to působivěji vystupovat na povrch (dobře vyznít se povedlo například i epizodce s Emilem Zolou, jež dala filmu název). Kromě jiného jde o důkaz toho, že tento režisér je opravdový profík, jenž má svůj (osvědčený) styl, který nepodléhá aktuálním dobovým konvencím. Polanski zkrátka nemá zapotřebí divákům jakkoliv podlézat a vybalovat všechny své trumfy hned zkraje...

Jsem dlouhodobým příznivcem Polanského filmové tvorby a Žaluji! je dalším důvodem, aby tomu tak bylo i nadále. Tuto neokázalou historickou exkurzi bych sice nezařadil mezi jeho nejlepší a nejzásadnější tituly (Rosemary má děťátko, Čínská čtvrť), ani mezi své oblíbené (Hořký měsíc, Devátá brána), hodnou svého zaslouženě renomovaného a oceňovaného (byť některými lidmi kvůli jeho dávným sexuálním skandálům zatracovaného) tvůrce je ale bezpochyby.

Hodnocení: 70%