Recenze: Bratrstvo pěti - Válka ve Vietnamu z afroamerické perspektivy

V průběhu celé své kariéry angažovaný režisér Spike Lee nasvěcuje americkou historii a kulturu z nevšední perspektivy – afroamerické. Roku 2018 třeba zpodobnil bizarní případ černošského policisty, který infiltroval Ku-klux-klan (BlacKkKlansman), před lety zase vytvořil filmový portrét věhlasného černošského vůdce Malcolma X (stejnojmenný snímek z roku 1992). Ve svém nejnovějším „jointu“, jak své filmy nazývá, tak beze zbytku naplňuje svou reputaci, když reviduje pohled na válku ve Vietnamu.

Při rozmýšlení grafického symbolu k Bratrstvu pěti byly prý Spikeovi předloženy všechny klasické plakáty propagující filmy z Vietnamu. Při pohledu na plakát Apokalypsy, Čety nebo Olověné vesty se měl Spike ohradit slovy: „Tohle není Vietnam. Vy mi neukazujete zkušenost černých z Vietnamu.“ Nakonec režisér se svým týmem došli konsensu v osobě Emory Douglase, grafického designéra novin Černých Panterů. K propagačním účelům byl tedy využit mírně obměněný Douglasův plakát (viz níže), který připomínal nejen válku ve Vietnamu, nýbrž i bouřlivé demonstrace v USA.

Ve stejné tónině se nese i počátek filmu sestavený z archivních záběrů z 60. let. Obrazy vietnamské džungle a černošských aktivistů umocňují promluvy Muhammada Aliho a Malcolma X, kteří sice oba různou rétorikou, ale neméně přesvědčivě upozorňují na skutečnost, že občané černé pleti nemají jediný důvod riskovat životy ve válce, jejíž smysl jim uniká, a pro stát, který jim upírá základní lidská práva.

Jak vyplývá z rozhovorů a filmu samotného, vytyčeným záměrem bylo odhalit komplexní podobu americké historie, která je dodnes rozmělňována nánosem jednostranných a hluboce zanesených mýtů. Právě Lee jako by se stavěl do role vševědoucí autority, jejímž úkolem je rozehnat bludy a polopravdy a osvítit nás nefalšovanou skutečností. Jenže jeho filmová přednáška je plná školácké naivity a horlivosti.

Na podkladu dobové koláže se rozbíhá příběh čtyř veteránů. Zprvu přímočará dějová linka, vedená dobrodružným pátráním po zlatém pokladu z války a ostatcích přítele, se klikatí pod náporem rozličných témat, jako je posttraumatický syndrom, vztah otce a syna, moderní otroctví nebo hříchy rodičů. Divákovi však není umožněno se v tomto myšlenkovém labyrintu zorientovat, jak se témata bez ladu a skladu vykládají, vrství a vzájemně si podkopávají již tak vratké základy. Nejenže je totiž Lee neschopen zvolit vhodné množství motivů a témat, jež by následně v rozumné kompozici uvědoměle ohledával, pro zvolený přehršel témat navíc volí banální stanoviska. Postačí si například s tvrzením, že válka v duších vojáků nadále přetrvává i po jejím oficiálním skončení. Že vojákovi zůstane naprogramovaná mysl, která se jen těžko zbavuje antipatií k rase dříve nepřátelské. Že ti, kteří před lety vedli krvavý svár, dnes musí koexistovat bok po boku. O pravdivosti tvrzení nelze pochybovat, je ovšem nešťastné sledovat, jak mohou být obsažná témata odbita a odhozena v zárodku.

K myšlenkové neukotvenosti patří i stylistická radikalita pro Leeho příznačná. Při přechodu ze současných scén do vzpomínek na válku se obraz zúží, formát se změní na 4:3 a krystalicky čistý obraz je nahrazen vysokou zrnitostí na 16mm filmovém pásu. Válka ve Vietnamu byla totiž prvním konfliktem, o němž byla mezinárodní společnost zpravována skrze televizní médium. Právě dobová patina a celkově epický look, zplozený kameramanem Newtonem Thomasem Sigelem, uhranuje už v psychedelicky laděném traileru. Jakákoliv vnější atraktivita ovšem upadá, když jsou válečné flashbacky jednou vloženy nemístně, podruhé zbytečně.

Režisér se nezapře ani jako dokumentarista – krom úvodní mozaiky nechává i poté letmo prostor dobovým materiálům a historickým odkazům, upomínajícím většinou na afroamerické ikony. To když padne zmínka o věhlasné Arethě Franklin nebo méně známém Crispusovi Attucksovi. Stejnou strategii aplikoval i v BlacKkKlansman (2018), a v obou případech kulturní vložky vyvolávají pochyby. Dochází se k nim totiž dosti nepřesvědčivým způsobem: v uměle vystavěném dialogu najednou postavu prodchne pedagogické cítění, načež nás a ostatní postavy seznamuje s historickými reáliemi. Načerpáme tak sice množství hodnotných vědomostí (třeba že černoši tvořili jen 11% americké populace, ale 32% vojáků ve Vietnamu, nebo že George Washington měl 123 otroků), ale zato způsobem, který narušuje uvěřitelnost scény.

Estetické cítění jde stranou, vše se podřizuje snaze účelně distribuovat informace. Když zrovna nemá jeden ze čtyř veteránů s kým řečnit, znenadále se rozhodne zbořit čtvrtou stěnu a deklamovat své postoje přímo divákovi. Když je zapotřebí, aby někdo kupříkladu zemřel, projeví se scenáristická marnivost a připraví zvrat ve stylu deus ex machina. Když má postava prožívat jisté pocity, namísto opisu či naznačení se volí cesta přímá a doslovná. Alfou a omegou je prostě sdělení, komunikované ne subtilně, nýbrž přímo ukřičeně.

Nemluvě o disparátním hudebním podkresu, chvílemi připomínajícím automaticky vytvořené album na Spotify. Omílaná, patrioticky laděná ústřední skladba a necitelně užitý Wagner jsou naštěstí vyvažováni vždy kouzelným Marvinem Gayem.

Troufám si tvrdit, že alespoň částečně identifikuji příčiny vzniku tohoto nesourodého filmového tvaru. V době vymknuté z kloubů, jež příliš rychle zapomíná, nám dává Lee vzpomenout na všechna příkoří, jimž byla nejen černošská komunita vystavena, a současně črtá paralelu k dnešku, aby naše nynější jednání zatížil břemenem svědomí. Jenže touha sdělit očividně převládá nad touhou vyprávět a tak se film pro jednou stává více manifestem než příběhem.

Hodnocení: 40%