Recenze: The King - Nejlepší film od Netflixu?

Nebýt toho, že už za necelý měsíc zaklepe na dveře Irčan Martina Scorseseho, uloupil by si The King postavení nejočekávanějšího snímku Netfixu roku 2019 asi jen pro sebe. Režisér David Michôd zatím sice neposbíral kdovíjaké úspěchy, ale už z upoutávek bylo zřejmé, že řemeslu rozumí a že nám hodlá naservírovat autentické historické drama, které se umí opřít o čirý vizuální spektákl, ale libuje si současně v komornějších dialogových rovinách.

A přesně takovým filmem Král skutečně je. Nikam příliš nespěchá a buduje vyprávění pevně kolem hlavní postavy, která čelí náhlému náporu zodpovědnosti a moci. Hned v úvodu nám přitom film prozradí, že mladý princ Jindřich (Chalamet), jemuž jeho vládnoucí otec (Ben Mendelsohn) odpírá dědičné právo, je na tíhu zodpovědnosti více než připraven. Co však nečeká, je spletitá síť politických intrik a rostoucí nedůvěry, která si ho postupně obmotává a znemožňuje mu rozeznat pravou podstatu důležitých věcí, jimiž jsou události aktivizovány.

Co mne zaujalo nejdříve, to byla rozhodně zmiňovaná autenticita - byť nejsem

historik a nechci se za něj vydávat, dobové kulisy a kostýmy evokující počátek 15. století mi připadaly vysoce věrohodné. A když došlo k relativně brzkému souboji jeden na jednoho, přenesl se dojem z poctivého naturalistického ztvárnění i do oblasti jindy okatě efektní akční choreografie. Nedočkáme se žádných neuvěřitelných manévrů či akrobatických výpadů ve stylu Troji, nýbrž uvěřitelného lopocení se v bahně a vysoce kontaktní akce, což následně platí i pro velkou bitevní scénu, která se nemusí vyžívat v krvavých detailech, a přesto pohltí a přiměje diváka, aby jí jednoduše věřil.

Nečekejte však podívanou, v níž hraje válečná vřava primární úlohu. V centru pořád stojí mladý král Jindřich a jeho obměňovaný pohled na samou podstatu panování a vyhovění vlastnímu lidu pod nátlakem jednak bídného odkazu jeho otce, jednak jeho více či méně důvěryhodných rádců a nakonec i jeho osobních zkušenostech s bojem. Chalament zvládá úlohu dobře a Jindřich je živou postavou s jasně definovanými rysy, do nichž jeho okolí postupně zařezává pochyby, které ho coby vládce formují. Jde tak v prvé řadě o vyprávění, jehož cliffhanger se neskrývá v hmotných a přesahujících cílech mnoha aktérů, nýbrž ve vývoji osobnosti, což mě velmi potěšilo a evokovalo dojmy z některých půlstoletí starých výpravných velkofilmů.

Slabinou rozhodně není ani délka přes dvě hodiny. Naopak, příběh pokrývá docela obsáhlou motivační škálu, k jejímuž naplnění chvílemi dosti spěchá a nenechává diváka úplně vychutnávat vztahy mezi aktéry. Najdou se pasáže, které se tváří jako Shakespeare, ale jsou očividně zcela vymaněné z divadelních tradic a režisér se vyloženě bojí, že začne nudit - dle mého by neuškodilo stříhat ještě střídměji a ponořit se do Jindřichovy mysli trochu hlouběji, respektive neměnit jeho náhledy jen v průběhu jediného rozhovoru.

Nicméně převažuje respekt a uznání za další neokázale okázalou filmařinu (za další takovou letošní považuji sci-fi Ad Astra, rovněž produkovanou Bradem Pittem) a kromě herců, kteří dokázali do jednoho zaujmout i na menším prostoru, hudby a kamery musím pět chválu také na celkově zdařilé vybalancování mezi dramatickou předlohou a požadavky současného mainstreamu, které to mohlo v rukou nezkušeného tvůrce celé podkopat. Nestalo se tak, a přestože se v kreativitě zpracování nekoná žádná výjimečná událost, považuji Krále za vítané rozvíření historických rozprávek, které se poslední dobou zaměřovaly spíše na stylistické oblbnutí, nežli na poctivou vypravěčskou práci s divákem. Kdyby se mě teď někdo dotázal, jaký film s produkce Netflixu považuji za nejpovedenější, pořád bych sypal z rukávu loňskou Romu. The King by ale nejspíš přišel na řadu hned vzápětí.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE