Recenze: Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinovým dalším vyznáním lásky ke kinematografii

Rok 1969, Los Angeles. Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) je pomalu vyhasínající hlavní hvězda westernového tv seriálu z 50. let. Svou kariéru se pokusí oživit účinkováním v dalším právě chystaném (taktéž westernovém) seriálu. Nejlepším přítelem a kolegou je mu jeho dlouholetý kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt). Shodou okolností jsou Rickovými aktuálními sousedy světoznámý režisér Roman Polanski se svou mladou a krásnou ženou, herečkou Sharon Tate.

Pokud nevíte, kdo byla Sharon Tate a jaký byl její osud, možná bude lepší si předem nic nezjišťovat. Jestli to víte či neodoláte pokušení si to zjistit, zážitek z filmu vám to velmi pravděpodobně nijak nezkazí, jen budete mít během sledování jiná (konkrétnější) očekávání toho, kam/k čemu příběh směřuje…

Tarantinovu novinku je v každém případě velice nelehké připodobnit nejen k některému z autorových předchozích snímků, ale v podstatě i k jakémukoliv jinému. Možná to bude příliš unáhlené tvrzení, ale dalo by se říci, že Tenkrát v Hollywoodu v některých (relativně stěžejních) ohledech rozhodně NENÍ typickou tarantinovkou. Ovšem pouze za předpokladu, že si pod uvedenou (mnohdy enormně zavádějící a nejednoznačnou) nálepkou představíte primárně nelineárně vyprávěnou, záměrně brakově laděnou story plnou dlouhých rafinovaných dialogů, specifických (více či méně vyšinutých/psychopatických) postav, náhlých dějových zvratů a občasné exploze až groteskně stylizované krvavé akce. Něco takového Tenkrát v Hollywoodu většinu své téměř tříhodinové stopáže totiž vážně není…

A čím tedy je? Inu, především Tarantinovým velice subjektivním pohledem na (nejen) hollywoodský průmysl 50. a 60. let. Slova ‚velice subjektivním‘ jsou v předchozí větě klíčová, už jen proto, že sám Tarantino ještě před začátkem natáčení tvrdil, že v TvH chce onu konkrétní dobu a prostředí vylíčit na základě svých vlastních vzpomínek z dětství – tudíž asi dost zkresleně. Čili vyčítat snímku hypotetickou neautentičnost a nepravdivost by asi bylo poněkud pošetilé. Navíc asi nikoho, kdo viděl závěr Hanebných panchartů, už by nemělo Tarantinovo svévolné a ze řetězu utržené přepisování historie nijak významně rozhodit…

Největším úskalím pro mnoho diváků ale bude něco trochu jiného. A sice fakt, že TvH opravdu hodně stojí na velmi specifických dobových reáliích. Troufám si tvrdit, že velká část publika (minimálně toho českého) bude z kina odcházet v lepším případě trochu rozladěna, v tom horším regulérně zklamána (a naopak mnoho zapálených cinefilů s hlubokými znalostmi kinematografie bude patrně blahem bez sebe). A to jednoduše proto, že skutečně málokdo v našich končinách je tak velký filmový znalec, aby dokázal naplno docenit byť třeba jen polovinu z desítek, ne-li dokonce stovek všemožných odkazů a narážek na tehdejší filmy a tv seriály, které se tu nachází. Ano, nadprůměrně protřelý fanda westernů by měl vědět, kdo byl například Sergio Corbucci, ale málokomu už asi bude povědomé třeba jméno Sama Wanamakera, jenž je přímo jednou z vedlejších postav (na rozdíl od Corbucciho). A to jsou přitom stále ta známější jména existujících filmařů z těch, která zde zazní!

Pravdou bezpochyby je, že dosud všechna Tarantinova filmová díla jsou obdobně napěchovaná nejrůznějšími cinefilskými referencemi. Ale žádný z nich neměl svůj děj postaven přímo na filmovém průmyslu a jeho aktuální situaci. Gauneři, Pulp Fiction a Jackie Brownová vyprávějí o gangsterech a podsvětí, Kill Bill je příběhem pomsty (mezi gangstery), Auto zabiják je o řádění psychopatického zabijáka, Hanební pancharti o protinacistickém židovském komandu, Nespoutaný Django o kovbojích bojujících s otrokáři a Osm hrozných je komorní thrillerovou detektivkou. No a TvH je o hercích, herečkách, kaskadérech, režisérech, jejich kariérách, problémech atd. – což samo o sobě jistě nezní příliš vzrušujícím způsobem…

Jakožto postavy tu však mají camea i některé naprosté filmové legendy jako je Bruce Lee, Steve McQueen nebo právě Roman Polanski. Stojí za zmínku, že Damian Lewis (Bratrstvo neohrožených, Ve jménu vlasti) McQueenovo charisma vystihl takřka dokonale a dějová vsuvka s Brucem Leem rozhodně patří mezi nejzábavnější scény filmu. Jen akorát (opět) asi málokdo plně pochopí jemný detail, proč mu Brad Pitt říká Kato (je to samozřejmě kvůli tv seriálu Zelený sršeň z roku 1966, v němž Lee hrál postavu s tímto jménem a jenž se před osmi lety dočkal filmového remaku se Sethem Rogenem v hlavní roli).

A co se týče hereckých výkonů celkově, nelze TvH vyčíst vůbec, ale vůbec nic. Nejvíce prostoru má nepřekvapivě duo DiCaprio/Pitt a v těsném závěsu za nimi je Margot Robbie. Na své si ale přijdou obzvlášť fandové a fanynky Brada Pitta, jelikož ten zde ztvárňuje možná nejfrajerštější roli z celé své dosavadní kariéry – některé scény jsou vyloženě jeho. Chvílemi tak TvH působí skoro jako Tarantinova upřímně myšlená óda na Pittovo charisma a chlapáctví…

Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první (a možná zároveň i poslední) film, o němž se dá bez přehánění a hlavně bez ironie mluvit jako o milé (až láskyplné) podívané. A v zásadním rozporu s tím není ani úžasně zábavné, typicky tarantinovsky (pře)střelené finále, protože i to je v jádru hodně pozitivistické a až dojemně naivistické. Ukazuje totiž, že pod slupkou (pro někoho až příliš tvrdou a neprostupnou) entuziastického šílence, libujícího si v brutálním násilí a absurdním černém humoru, bije srdce snílka, jenž nejen nezměřitelně miluje filmy (a těmi svými se to snaží dávat co nejvíce a co nejsofistikovaněji najevo), ale jenž by také zřejmě chtěl mít možnost (po svém) napravovat některé reálné dějinné křivdy. A jelikož ve skutečném světě mu to není umožněno, činí tak alespoň prostřednictvím svých vysoce osobitých děl.

Hodnocení: 90%