Nejlepší momenty ve filmech Quentina Tarantina

Od Gaunerů až po Osm hrozných - filmy Quentina Tarantina jsou žánrově velmi rozličné a variabilní, avšak jednotně si libují v odkazování na autorovy oblíbené kinematografické vzorce a postupy, čímž vytváří formálně unikátní hry s divákem a dokonce vlastní filmový svět, do něhož jsou všechna díla nenápadně zasazena. Vincent Vega z Pulp Fiction a Mr. Blonde z Gaunerů tak mají být bratři, charakter Tima Rotha z Osmi hrozných je zase praotec Archieho Hicoxe, jehož v Hanebných panchartech ztvárnil Michael Fassbender. A šerif Earl McGraw se svým synem Edgarem se pro změnu objevili hned v několika Tarantinových filmech (ztvárněni skutečnými otcem a synem, Michaelem a Jamesem Parksem).

Kromě tohoto unikátního přístupu je Tarantino zároveň tvůrcem, jenž má až nevídané cinefilní cítění. Jeho filmy si nejen inspirativně ukusují z různých zákoutí kinematografie, ale současně nepostrádají charakteristický režijní rukopis postavený na často nechronologické výstavbě příběhu, protkaný dramatizací prostřednictvím dlouhých dialogů a podtržený soundtrackem z již existujících populárních skladeb. Pro mě osobně je na absolutně každý jeho projekt radost pohledět, protože kamera i v uzavřeném prostoru většinou dělá divy (doprovázená onou předem vybranou muzikou), dialogy jsou tak absurdní a stylizované, až jsou báječné a návykové (přičemž o postavách se dá napsat to samé) a Quentinův smysl pro hodně černý humor mi sedí jako ulitý. A není pochyb o tom, že podobný či naprosto shodný postoj má většinová část divácké obce.

Před premiérou toužebně očekávaného Tenkrát v Hollywoodu mě napadlo podívat se na zoubek tomu, které scény či sekvence se tomuhle vypravěčskému anarchistovi povedly v průběhu celé kariéry úplně nejvíce. Ať už pro jejich stylistický náboj a virtuozitu, nostalgicky formální nádech, úroveň dialogů nebo prostě proto, jak vtipně a vynalézavě dokáží opakovaně zapůsobit. Výběr se skládá z deseti momentů, které považuji za ty nejlepší, nejvtipnější a nejoriginálnější, jaké Quentin zatím natočil. Řazeny budou náhodně, přesné pořadí oblíbenosti už je nad mé síly.

Gauneři (1992)- Mučení policisty

Hned první Quentinův snímek znamenal výrazný zářez do čiré autorské iniciativy a postupného budování nesmrtelného kultu režiséra. Gauneři coby film na malém prostoru a za málo peněz ukázali, kde jsou Tarantinovy silné stránky, a nechali diváka hodinu a půl hltat vybroušené dialogy z úst silných postav, které se ocitají v situaci, v níž přestávají jeden druhému důvěřovat. A když je řeč o postavách, tak jedna z nich byla opravdu maniakální a nezapomenutelná. Již zmiňovaný Mr. Blonde v podání Michaela Madsena nalézal úchylné potěšení ve zdlouhavém mučení, což Quentin ve scéně s připoutaným policistou vyšperkoval na jednu stranu absurdní, na druhou stranu geniálně zakomponovanou písní Stuck in the Middle with You. Výsledkem je černočerně zábavná scéna, která skvěle kombinuje tvůrčí nápady s výborně napsanými a zahranými postavami, jejichž činy jsou zkrátka nepředvídatelné.

Jackie Brownová (1997) - Výměna tašky v obchodě

Jackie Brownovou mám dosud zapsanou jako film, v němž Quentinovi nejlépe fungují obyčejné lidské emoce a romantika. Ale současně se jedná o další bravurně zrežírovaný a stylisticky vypilovaný počin s parádně řízenou diváckou pozorností. Poslední třetina se konkrétně točí kolem podvodu s taškou plnou peněz, která má být předána v kabinkách nákupního centra a do níž jsou zapojeny hned tři skupiny aktérů, jejichž jednání ve stejný čas ukazuje režisér odděleně, čímž navyšuje rafinovanost a nepředvídatelnost scénáře. Z filmu jinak asi nejvíce vyčnívá další labužnická kreace Samuela L. Jacksona a netradiční role Roberta De Nira, ale právě tahle sekvence patří pro promyšlené rozložení dějových informací a nenápadné rozvíjení vztahů mezi postavami (výborní Pam Grier a Robert Forster) k tomu nejlepšímu, co kdy Tarantino natočil.

Pulp Ficton (1994) - Tanec Vincenta a Mii

Netřeba více rozvádět. Slavná taneční scéna je dalším důkazem Tarantinova vztahu ke kinematografii a nevídaného citu pro výběr odpovídající muziky. Styl snímání i pohybu herců se nápadně podobá taneční sekvenci z Felliniho Osm a půl, avšak režisér společně s protagonisty dokázal výjev okořenit o charakteristické prostředí, nové nezapomenutelné pohybové vsuvky a samozřejmě o píseň Chucka Berryho You Never Can Tell, která pasuje zkrátka dokonale. Scéna nabývá většího významu i vzhledem k brzké kariéře Johna Travolty, která byla odvozena právě od rolí v úspěšných muzikálech, a dodnes patří k nejoblíbenějším hudebním číslům v dějinách filmu.

Hanebný pancharti (2009) - Dialog v hospodě

Dost možná nejzábavnější Quentinův film opět svou výstavbou reflektuje režisérovu lásku k různorodým vypravěčským postupům a samotné filmové historii, ale zároveň znovu sází také na strhující dialogové výměny a náhlá vypointování. Tou nejlepší v tomto ohledu je dlouhá scéna v hospodě, kde se do tajné porady panchartů neočekávaně vmísí německý důstojník. Tarantino celou scénu znamenitě graduje skrze stupňovanou nepříjemnou konfrontaci, během níž se hrozba odhalení opakovaně vynořuje, a zároveň ji dodává ohromně zábavný nádech díky postavě Huga Stiglitze (lahůdkový Til Schweiger), který přítomnost nácka a jeho extravagantní vystupování snáší s velkými obtížemi. Způsob, jakým je situace následně odhalena a vyřešena, pak v podstatě nemá žádné obdoby. Napětí střídá vlna smíchu a překvapení, a působí to hrozně moc cool.

Auto zabiják (2007)- Automobilová honička a přechod do titulků

Death Proof je všeobecně vnímán jako nejslabší Quentinův počin, což je ale odvážné tvrzení. Režisér do filmu záměrně prodal svou náklonnost k béčkové kinematografii a příběh zarámoval kolem postav s velmi svéráznými až úchylnými motivacemi. A přestože dvě úzce propojené kapitoly tentokrát netvoří úplně pamětihodný celek, síla odvázaně feministické výpovědi a stylistické vynalézavosti opět ve výsledku vítězí. A celé se to nejlépe projevuje v závěrečné části, během níž divák dostává jednu z nejvíce adrenalinových honiček historie, kdy za dunění motorů, skřípění kol a následného jekotu výborného Kurta Russella nezbývá než posvětit Tarantinovu režijní velikost. Samotný závěr je pak svým absurdním načasováním, osudem hlavní postavy a doprovodnou písní něčím neopakovatelným a opakovaně zábavným.

Kill Bill 2 (2004)- Taška s penězi a boj v karavanu

Ještě jednou Michael Madsen. Ten je jedním z Tarantinových dvorních herců a právě jeho Buck měl na svědomí ty zřejmě nejlepší sekvence z druhého dílu o pomstychtivé nevěstě. Konkrétně scéna s předáním peněz obsahuje asi nejpřekvapivější zvrat z celé Quentinovy tvorby (a kvůli spoilerům ho nechci prozrazovat) a přesně odráží to, v čem je taková síla jeho formálního vyjadřování - nejde jen o to, CO se stane, ale také JAK se to stane. Následný souboj na život a na smrt, který se odehraje v Buckově karavanu, pak tuhle Tarantinovu doménu jen podtrhuje. Přestože nás na to režisér dopředu připravuje, zase se neubráníme totálnímu překvapení a slzám smíchu.

Pulp Fiction (1994) - Dění v zastavárně

Nejproslulejší snímek ze seznamu podruhé. Pulp Fiction je nezapomenutelnými a kultovními scénami nabité k prasknutí a mohl bych jmenovat scénu s injekční stříkačkou nebo samozřejmě monolog Samuela L. Jacksona před popravou, ale mě vždy nejvíce fascinovala linie Butche (Bruce Willis), která nás zavedla až do hodně zvrhlé lidské společnosti v zastavárně. Jednak jde o další zdůraznění motivu zatracené náhody, který hraje v narativu díla důležitou roli, takže veškeré dění je naprosto nepředvídatelné, jednak nás Tarantino zavádí do těch morálně nejšpinavějších koutů podsvětí, kde díky své režijní a scénáristické virtuozitě dokáže nezapomenutelně skloubit odpor s nadhledem a nesmrtelnými hláškami. A samozřejmě jde o čirou reminiscenci násilných sedmdesátkových béček v té nejpoctivější a nejstylovější podobě.

Hanebný pancharti (2009) - Americká italština

Traduje se sice, že s nápadem na americkou výslovnost italských replik přišel během natáčení sám Brad Pitt, ale to nic nemění na faktu, že jde o jeden z nejzábavnějších momentů Tarantinovy tvorby. Už jen suverénní vystupování delikátního Hanse Landy vnáší do celé převlekové scény úžasný náboj, a co pak teprve, když začne Pitt žvýkat italská slůvka a s předsunutou bradou nervózně reagovat na komunikační rezervy jeho neméně vtipných druhů. Tahle scéna není sice mistrovstvím světa ve filmařině, ale rozhodně je nezapomenutelná a slzy smíchu jsou i po desátém zhlédnutí takřka stoprocentní, tudíž ji do žebříčku zařazuji s čistým svědomím.

Nespoutaný Django (2012) - Dialog u stolu

Dostane se i na negra na koni. Nespoutaným Djangem vzdal Quentin hold svému milovanému žánru a zasypal diváka řádně krvavým závěrem, v němž krev stříkala do všech světových stran, ale z cinefilního hlediska nejvíce obdivuji další skvostnou dialogovou scénu. V ní přejali otěže suverénních aktérů ďábelský Leonardo DiCaprio a zábavně strašidelný Samuel L. Jackson a připravili divákům, kterým ležel osud kladných postav na srdci, hodně nervózní slovní výměny. Celá scéna má svůj precizně konstruovaný vývoj, v němž hraje roli každé gesto vynikajících herců, a Tarantino si vyloženě pohrává s tím, co záporné postavy momentálně vědí a jak se s tím chystají naložit. Scéna navíc stihne i nadmíru pobavit, pokud přistoupíte na černý humor a dost specifické pojetí herectví, které Quentin dlouhodobě razí.

Čtyři pokoje (1995) - Sázka se zapalovačem

A nakonec scéna z povídkového filmu, který Tarantino roku 1995 natočil společně s Robertem Rodriguezem, Allison Anders a Alexandre Rockwellem. Osobně jsem odpůrcem prvních dvou povídek, fanouškem té třetí a obdivovatelem čtvrté, která v režii Quentina ukázala jeho cit pro moment překvapení a zvrhlý humor. Povídka končí sázkou, při které má hotelový sluha v podání Tima Rotha useknout prst jinému chlápkovi, pokud se mu nepovede dvacetkrát za sebou úspěšně cvaknout zipákem. Pointa pak přichází naprosto neočekávaně a díky geniálnímu rychlému střihu zanechá diváka v záchvatu smíchu. Detaily samozřejmě přibližovat nechci, ale pokud jste Čtyři pokoje dosud neviděli, už kvůli tomuto momentu to koukejte napravit (první dvě povídky klidně raději přeskočte).

A jaké jsou vaše nejoblíbenější momenty z filmů Quentina Tarantina?