Recenze: Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny - nejslabší příspěvek do potterovského universa?

Mladý Brundibár (Jude Law) vzpomíná na svůj dávný gay vztah s ním a vysílá za ním Mloka Salamandera (Eddie Redmayne) s jeho Psyduckem a dalšími Pokémony. Salamanderův legrační lidský kámoš s vymazanou pamětí má mezitím tu paměť navrácenou, ale je očarován čarodějkou Queen (podle té kapely), aby ji miloval (i když ji miluje i bez toho). Do toho se nějak připlete i dcera toho černocha, co zpívá "Fly Away", a nějaký mladý herec namaskovaný jako 300letý alchymista. A ještě asi 20 dalších postav, z nichž některé se ukážou být v jiných příbuzenských vztazích, než jsme původně mysleli. Například Voldemort je Anakinova máma!

A nakonec se vlastně nic nestane, ale můžeme se těšit na další pokračování.

(Většina předcházejícího shrnutí není úplně pravda. S výjimkou toho gay vztahu.)

Fantastická zvířata mají problém, který je tak obvyklý u dnešních filmových sérií, u kterých se předem počítá s dalšími díly. V prvním filmu byly představeny hlavní postavy, a ve druhém je představeno mnoho dalších, jsou odhaleny nějaká překvapení, ale nic zásadního se nestane, protože se pouze zlověstně schyluje k něčemu naprosto šokujícímu, co bude v dalším filmu, ale v tuto chvíli pravděpodobně ještě nikdo neví, co to bude.

Samozřejmě se ve filmu vyskytuje nějaká ta akční scéna, ale je jich dost málo, a většinu času se pouze kují pikle a řeší příbuzenské a milostné vztahy. A neřeší se nijak zajímavě. Jsou šokující tím, že "by nikoho nenapadlo, že tihle dva jsou příbuzní!", ale to je všechno. Je nám to odvyprávěno, máme být šokováni tím, že někdo někoho před 30 lety vyměnil v postýlce, ale nikdo z těch postav se nechová nijak zajímavě (pokud se nechovají zcela dementně).

Zajímavý herecký výkon předvádí především Jude Law (i díky tomu, že jeho postava má už nějakou definovanou hloubku z několika předchozích filmů). Je zábavné koukat na Deppa, který ve finále filmu hraje doslova Hitlera na schůzi NSDAP a celkem si to užívá. Ale jinak je to dost bída. Obzvlášť špatně dopadly ženské postavy, které většinou působí jako navzájem zaměnitelné kravky, což je zřejmě přesný opak autorského záměru Rowlingové.

Dost překvapivá je i absence nějakých pořádných "WOW" momentů. Po úvodním bondovském únosu Grindelwalda z letícího kočáru film značně zpomalí a i když musel být strašlivě drahý (spousta statistů, úžasná výprava, téměř v každém záběru aspoň nějaká digitální dokreslovačka), většina scén je nenápaditá, rutinní, bez jakéhokoliv zajímavého stylu. Jediným sjednocujícím motivem je všeobecná šeď a šero ve většině scén (jako v těch temnějších dílech Harryho Pottera). Proti rozvleklosti se snaží bojovat James Newton Howard svou hudbou, která zní téměř nonstop, ale většinu času jen tak "bublá v pozadí". Nezapamatoval jsem si z celého filmu ani jeden hudební motiv (kromě těch pár okamžiků, kdy je citován Williams).

Na Fantastických zvířatech se začíná projevovat podobná únava materiálu jako na nejnovějších dílech Star Wars. Snaží se těžit ze superslávy předchozích filmů, ale nevědí, co nového divákovi ukázat, kromě kouzlení a magických potvor, tak jen náhodně představují nové postavy a předvádějí ta nejbizarnější šokující odhalení. Která vám budou úplně putna, pokud k těm novým postavám nemáte nějaký vztah. Docela zajímavé mi přišlo, že Grindelwaldovo odůvodnění proč je potřeba vyvraždit lidi dávalo docela dobrý logický smysl (v rámci filmu i v rámci skutečných dějin), ale Grindelwald má být zlý, protože je v černém, a Rowlingová asi nemá potřebu, aby o dialozích jejích postav někdo přemýšlel...

Hodnocení: 40%

P.S: Poznámka k překladu: Chápu záměr českého vydavatele (už z dob potterovských knížek) co možno nejvíce všechno počešťovat. Ale pokud se ve filmu vyskytuje japonský vodník kappa, který se v původním anglické verzi jmenuje také "kappa" (tedy svým japonským jménem), tak mi připadá krajně nevhodné říkat mu v české verzi "tůňohlav", nebo jak se to sakra jmenoval...

P.P.S: Vzhledem k názvu filmu je v něm překvapivě málo těch fantastických Pokémonů, a nejsou téměř nijak důležití pro děj.